Zdá se, že žádný vládce na světě nedokáže akceptovat realitu, nebo si jí ani není vědom
Trump a Netanjahu nejsou jedinými politiky zapletenými do války, která jim ve volbách škodí. Ti dva jsou úzce spjati nejen svými záměry, ale i svou pošetilostí. Oba přecenili svou vlastní vojenskou sílu a podcenili íránskou. Kdyby Írán dodržel svůj slib a na popud Izraele a Washingtonu nesouhlasil s příměřím, jeho vítězství by bylo úplné. Místo toho nyní Írán čelí možnému obnovení války, kterou téměř vyhrál.
V Íránu bohužel opět zvítězil špatný úsudek a čelíme doutnající válce, ze které pro Trumpa a Netanjahua neexistuje snadné „vítězné“ východisko, jelikož oba na podzim čelí volbám.
Putin také čelí volbám – ne svým vlastním, ale volbám do Dumy, zákonodárného sboru. Pokud si dobře pamatuji, ruský systém funguje tak, že strana nebo koalice, která vyhraje volby, jmenuje ministry ve vládě, v jejímž čele stojí prezident. V současné době je podle průzkumů Putinova strana Jednotné Rusko na stejné úrovni podpory jako Komunistická strana, což se připisuje Putinovým nekonečným válkám a podpoře politiky 20procentních úrokových sazeb jeho centrální banky.
Ruská komunistická strana už není komunistická v původním slova smyslu. Myslím, že v její prospěch hrají dvě věci: Zaprvé, Rusové si pamatují, že komunističtí vůdci jako Lenin a Stalin byli neochvějní a nepřijímali ponížení ze Západu, jak to údajně dělá Putin. Zadruhé, komunistická strana nechrání miliardářské oligarchy a nepodporuje 20% úrokové sazby, které oligarchům umožňují monopolizovat ruskou ekonomiku vytlačováním méně kapitalizovaných společností. Je docela možné, že komunistická strana akceptovala soukromé vlastnictví a tržní ekonomiku a mohla by ruský lid zastupovat lépe než Jednotné Rusko.
Gilbert Doctorow, expert na Rusko s bystrým okem, již nějakou dobu poukazuje na to, že myslící lidé v Rusku stále častěji zpochybňují Putinovu ekonomickou a vojenskou politiku. Ruské zpravodajské analýzy v televizním programu Vladimira Solovjova už týdny zpochybňují eskalující a zdánlivě nekonečný konflikt na Ukrajině, stejně jako politiku ruské centrální banky, která upřednostňuje miliardářské oligarchy před většinou ekonomických aktérů.
5. května Doctorov informoval, že Solovjovův program byl náhle „na několik dní po sobě nahrazen starými nebo novými filmy“. Zdá se, že Solovjov přiznal pravdy, které Putin nemohl akceptovat. Druhý významný televizní program, který moderuje rusko-americký Dimitrij Simes, dosud nebyl potlačen.
Doctorow, stejně jako já a John Helmer, klade správné otázky. Zelenskyj, washingtonský „silák“ na Ukrajině, prohlásil, že jeho síly hodlají zaútočit drony na oslavu vítězství Moskvy nad nacistickým Německem. Putinovou reakcí bylo varování Kyjeva, že v případě útoku Rusko masivně bombarduje centrum Kyjeva.
Proč, ptá se Doctorov, musí Putin čekat, až Zelenskyj skutečně zaútočí, než zareaguje? Putin ví, že americko-ukrajinské rakety mohou dosáhnout Moskvy. Proč vystavuje Vítěznou přehlídku takovému riziku? Větší ponížení pro Rusko si lze jen stěží představit.
„Proč musí Putin čekat na ukrajinský útok během přehlídky, která s velkou pravděpodobností způsobí značné ztráty mezi zúčastněnými vojáky, a také možná mezi úředníky a pozvanými zahraničními hosty, jako je slovenský premiér Robert Fico, který bude na tribuně s prezidentem Putinem? Neměla by Zelenského hrozba stačit k tomu, aby Rusko okamžitě zahájilo ničivý raketový útok na Kyjev? Kdyby byl Putin mužem činu, skutečným vrchním velitelem, udělal by přesně tohle.“
Putin opět ukázal, že je slabý a neschopný vést Rusko.
Úspěch izraelsko-amerických zbraní je založen výhradně na slabosti vůle a myšlení jejich protivníků.
Izraelsko-americké vztahy zvítězily až do bodu, kdy Írán překonal hrozbu, protože jejich odpůrci nebyli schopni pochopit skrytou agendu. Naprostá neschopnost Kremlu rozpoznat realitu, které Rusko čelí, je institucionalizována.
John Helmer informuje, že Putinovy naděje nadále zastiňují realitu. Ministr zahraničí Lavrov si na rozdíl od Putina postupně začíná uvědomovat realitu. Ohledně nadějí na řešení ukrajinského konfliktu Lavrov uvedl:
„Realita je zatím zcela opačná: Na Rusko jsou uvalovány nové sankce, vede se ‚válka‘ proti ruským tankerům na volném moři, což je v rozporu s Úmluvou OSN o mořském právu. [Washington] se snaží zabránit Indii a dalším partnerům v nákupu levných ruských energetických zdrojů (Evropa je z toho dlouhodobě vyloučena) a nutí je místo toho nakupovat drahý americký LNG. To znamená, že si Američané stanovili za cíl dosáhnout ekonomické dominance. Navíc navzdory údajným návrhům ohledně Ukrajiny nevidíme v ekonomické sféře žádnou pozitivní budoucnost.“
Lavrov se tak téměř blíží k pochopení tzv. Wolfowitzovy doktríny a jejího významu. Putin to však zřejmě nechápe, a proto se nadále spoléhá na vyjednávání.
Jak jsem zdůrazňoval ve svých článcích a rozhovorech: Dokud bude Wolfowitzova doktrína americké hegemonie určovat agendu zahraniční politiky USA a sionistická vize Velkého Izraele bude formovat izraelskou politiku, jednání jsou zbytečná.
