Přivlastňování si náboženství: Jak Pentagon proměnil Kázání na hoře ve válečnou příručku

„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi.“ — Matouš 5:3–12

„Vyjednáváme s bombami.“ – Pete Hegseth, ministr obrany v Trumpově administrativě

Jazykem moderní vlády je jazykem impéria.

Je to jazyk dominance, odplaty, dobývání a kontroly – nepřátel, kteří mají být zničeni, národů, které mají být podrobeny, a disidentů, kteří mají být umlčeni.

Za Trumpovy administrativy byl tento imperiální jazyk dále nabit náboženskou horlivostí a Ježíše Krista již nezobrazoval jako mírotvorce, ale jako symbol moci, dobývání a kontroly.

Válka byla zahalena do vlastenectví. Zahalena do Písma svatého. Označena jako „spravedlivá“. Prodávána jako „mír skrze sílu“.

Ale tohle není svatá válka. Je to politická válka maskovaná jako svatá válka.

Navzdory veškeré inscenaci – vztyčeným křížům, modlitbám z pódií, politikům volajícím k Bohu a zároveň požadujícím loajalitu – nemají hodnoty, které pohánějí americké války a uplatňování moci, nic společného s učením Ježíše Krista.

Ježíš řekl: Milujte své nepřátele. Vláda říká: Zničte je.

Ježíš řekl: Blahoslavení mírotvorci. Vláda říká: Blahoslavení váleční štváči.

Ježíš řekl: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratrů a sester, mně jste udělali.“ Vláda zavírá chudé, kriminalizuje bezdomovce, bombarduje cizince a nazývá to bezpečností.

To není nedorozumění křesťanství.

Je to záměrný eufemismus.

Zamysleme se nad modlitbou, kterou ministr obrany Pete Hegseth pronesl na bohoslužbě v Pentagonu: „Kéž každý výstřel najde svůj cíl… Dar… drtivou moc proti těm, kteří si nezaslouží žádné slitování. Prosíme o to s pevnou důvěrou v mocné jméno Ježíše Krista.“

Žádné slitování. Proneseno ve jménu Knížete míru.

Tohle není víra. Tohle je rouhání, pokřtěné v nacionalismu.

Jde o instrumentalizaci náboženství k posvěcení násilí – proměnu Kázání na hoře ve válečnou příručku.

Je to také pokus vykreslit moderní válčení jako svatou válku – schválenou Bohem, ospravedlněnou vírou a nepodléhající morální kritikě.

Tato myšlenka je protiústavní i nekřesťanská.

A to vyvolává ústavní otázku, která by se měla týkat každého Američana, bez ohledu na jeho přesvědčení.

První dodatek ústavy byl vytvořen právě proto, aby zabránil tomuto míchání církevní a státní moci. Chrání svobodu náboženského vyznání – ale zároveň státu zakazuje zavádět, podporovat nebo propagovat jakékoli náboženství.

Je rozdíl mezi náboženskou svobodou a náboženskou indoktrinací.

Je rozdíl mezi osobní vírou a státem podporovanou teologií.

Když se vládní úředníci dovolávají Boha, aby ospravedlnili násilí, když je vojenská síla zahalena do náboženského jazyka, když se modlitba stává nástrojem státní politiky – pak už se nejedná o náboženskou svobodu.

Jsme na začátku vzniku státem řízeného náboženského zařízení.

Historie ukazuje, kam tato cesta vede.

Jak varoval Thomas Jefferson, ústava staví „zeď oddělení církve od státu“, aby zabránila právě tomuto míchání politické moci a náboženské autority.

Když stát začne mluvit jazykem božského příkazu, tato zeď je již prolomena.

A co je důležitější: Právě proti tomuto zneužívání náboženství se sám Ježíš ohradil.

Ježíš nekázal „drtivé násilí“. Nežehnal žádné říši. Nepomazal vlády, aby zabíjely v jeho jménu.

Když byl popraven – nespravedlivě obviněn, zbit, přibit na kříž – Ježíš nevolal po pomstě. Modlil se: „Otče, odpusť jim.“

Odpusťte jim. Ne pomstu. Ne odvetu. Ne „drtivou sílu“. Ne „žádné slitování“.

A přesto nám dnes říkají, že násilí přináší mír, že dominance zaručuje bezpečnost a že pomsta je síla.

To je v rozporu se vším, za čím Ježíš stál.

To, co prožíváme, není křesťanství.

Je to křesťanský nacionalismus – náhradní náboženství, které odívá politickou moc do náboženského jazyka a prezentuje ji jako posvátnou.

Je to zbožšťování národa, maskované jako oddanost Bohu.

Jak varoval teolog Mark Lewis Taylor, skutečná síla Ježíše spočívá v kritice říše – nikoli v jejím korunování.

Křesťané nejsou povoláni ztotožňovat se s mocí, ale postavit se moci pravdou – i za vysokou cenu.

To byla vždycky dělicí čára mezi skutečnou vírou a politickým náboženstvím.

Ale dnes mnoho církví tento přístup opustilo. Vyměnily proroctví za blízkost moci. Kříž za vlajku.

Jak píše Peter Wehner v deníku The Atlantic :

„Donaldův marketingový génius spočívá v tom, že se křesťanům nikdy neprodal jako jeden z nich – zbožný, oddaný, milosrdný, odpouštějící, mírumilovný, zběhlý v Bibli, věrný manžel a otec, muž s vysokými morálními standardy. Místo toho se prodal jako jejich ochránce. Netajil se svou krutostí ani přesvědčením, že cíl světí prostředky… Křesťanům se prezentoval jako tvrdý, ba až nemilosrdný bojovník v jejich jménu. Fungovalo to. Vybudoval si obrovské, loajální a fanatické následovníky… Velká část dnešního evangelikálního světa nevnímá Trumpovu tvrdost jako neřest, ale jako ctnost, pokud je používána proti těm, které považují za své nepřátele.“

Tím, že moderní evangelikální církev v Americe opustila radikálního a nepohodlného Ježíše, ho nahradila hrubým a mstivým politickým spasitelem.

Výsledkem je hluboký rozpor mezi tím, čím by křesťanství mělo být, a tím, čím se stalo v americkém policejním státě.

Ti samí křesťané, kteří podporují politická opatření založená na krutosti, podvodu a násilí, zároveň hrdě vystavují na odiv své kříže a citují biblické verše.

Tento rozpor mluví hlasitěji než jakékoli kázání.

Ukazuje světu, že křesťanství už není o následování Ježíše – ale o moci.

To není nic nového.

Moc se vždy snažila kooptovat náboženství.

Ale cena je vysoká. Náboženské instituce ztrácejí svou integritu, morální autoritu a své poselství.

Protože skutečný Ježíš je nebezpečný pro ty, kteří jsou u moci.

Nelichotí králům. Konfrontuje je.

Ježíš nebyl ukřižován proto, že byl hodný. Byl popraven jako hrozba.

A to vyvolává nepříjemnou otázku:

Kdyby se Ježíš dnes objevil v centrech moci – v Pentagonu, v Bílém domě, v Kongresu – byl by vítán?

Nebo monitorovat, umlčet a klasifikovat jako hrozbu?

Křesťanství, které se dnes šíří, totiž není vírou odporu – ale poslušnosti moci.

Ježíš ale nebyl na straně mocných.

Stál na straně chudých, marginalizovaných, vězňů, cizinců.

Dnes je však moc oslavována, bohatství posvěcováno a požadována loajalita ke státu – a tomu se říká „víra“.

Ale Ježíš měl jasno:

„Kdo se povyšuje, bude ponížen.“

„Blahoslavení milosrdní.“

„Blahoslavení ti, kdo tvoří pokoj.“

Neexistuje žádná výjimka „v zájmu národní bezpečnosti“.

Toto je morální krize naší doby.

Stát nejenže vede nekonečné války – ale dělá to ve jménu Boha.

A že to slaví až příliš mnoho lidí.

Raní křesťané chápali něco, co se dnes ztrácí: jejich loajalita nepatřila říši.

Odmítli se přizpůsobit.

Dnes se však velká část Církve přiblížila k moci – a stala se jí podobnou.

Ježíšovo učení se ale nezměnilo.

Neustále nás vyzývají.

A nemohou být zneužity k politickým účelům.

Nakonec zbývá rozhodnutí:

Následujeme Impérium – nebo Ježíše?

Žehnáme násilí – nebo žijeme milosrdenství?

Přizpůsobíme se – nebo se bráníme?

Protože tyto cesty nejsou stejné.

A nikdy nebyli.

„Ježíš plakal.“

Plakal pro svět, který si plete moc se spravedlností.

Plakal pro lid, který dával přednost vládnutí před láskou.

Plakal pro ty, kteří používají jeho jméno, zatímco zrazují vše, za čím stál.

A když se podíváme pozorně – stále pláče.

Od Johna a Nishy Whiteheadových