Miroslav Kelnar: Prezident Edvard Beneš a jeho morální odkaz pro dnešek

Při vzpomínce na neblahé výročí obsazení českých zemí před 87 lety německými fašisty nelze nevzpomenout na bývalého prezidenta Československa Dr. Edvarda Beneše jako na člověka, který poskládal celou tu bezpečnostní architekturu tehdejšího Československa před tím, než došlo k podpisu Mnichovské smlouvy.

Tato Mnichovská smlouva pak měla své důsledky právě v okupací celého českého území dne 15. 3. 1939, i když v době kompletního německého záboru byl již Edvard Beneš v exilu ve Velké Británii. Názory na působení Edvarda Beneše mohou být různé, někdo může zastávat názor, že bylo jeho selháním, že se ta jeho konstrukce obrané politiky Československa zhroutila pod tíhou hrozeb z Německa a pod zradou západních spojenců, avšak můj názor jako „člověka z lidu“, který o tomto předmnichovském období přečetl řadu knih, je zcela opačný.

Chci tímto článkem složit Edvardu Benešovi svůj hold za to, že tento velký politik provedl náš národ tímto historicky nejtěžším obdobím Evropy se ctí, kdy se nemusíme za nic, co se tu událo před a v době okupace, před světem stydět. Naopak, ten stud by měl být na straně těch, co nás tehdy v tomto pohnutém období zradili.

Kolik bylo takových zemí v Evropě, které se nepošpinily ostudnou kolaborací s německým fašismem a neposlaly žádné armády bojovat na východní frontu za vítězství německých zbraní? Myslím, že by na jejich počet stačily prsty jedné ruky.

Československé mírové fórum zorganizovalo na den 15. 3. 2026 k připomenutí 87. výročí vstupu německých vojsk do zbytku tehdejšího okleštěného Československa vzpomínkovou akci u sochy Dr. Beneše na Loretánském náměstí v Praze, kde byly jednak připomenuty ústy řečníků významné počiny tohoto velikána českých dějin a dále někteří řečníci vzali na přetřes taktéž současné politické problémy naší země a kritizovali zejména záměr uspořádat setkání Sudeťáků v Brně.

Já jsem se ve svém příspěvku u sochy Edvarda Beneše zabýval průběhem událostí před podpisem Mnichovské smlouvy, kdy jsem zdůraznil, že si asi těžko dovedeme představit, jaké duševní trauma musel Edvard Beneš prožít, protože on miloval Francii a věřil této zemi z plné duše a musel vypít kalich hořkosti od této země až do dna. Jako tehdejší prezident a architekt této politiky evropského spojenectví proti Německu byl u všech jednání s tzv. spojenci a byl pak přímým svědkem jejich zrady.

Nešlo tu jen o tu vlastní zradu Francie vůči Československu, ale Edvard Beneš se taktéž stal předmětem různých dehonestačních kampaní ve francouzském tisku, kdy bylo Československu přisuzováno, že prý jsme diktátorským státem, a že jsme prý rozbili Rakousko – Uhersko a byli jsme proti restauraci Habsburské monarchie atd. K tomu dále přispíval francouzský tisk i obviněním, že prý jsme jako stát nástupnictvím pro komunistický Sovětský svaz.

Jedním z nejpodlejších aktů vůči Edvardu Benešovi, pocházejícím dokonce z francouzských vládních kruhů, bylo jeho osočení, že prý Beneš měl požádat Francii, aby uvalila na Československo tvrdé ultimátum v zájmu přijetí sudeťáckých podmínek, a to z toho důvodu, že prý Beneš chce Němcům ustoupit v jejich požadavcích, ale, aby to mohl prý zdůvodnit českému národu, tak k tomu potřebuje od Francie silné protičeské ultimátum.

Jedno z dalších obvinění ve francouzském tisku bylo, že prý jako Češi chceme uvrhnout Evropu do války jen proto, že máme v úmyslu nadále poroučet českým Němcům a vládnout jim, a že pro tuto naši avantýru chceme poslat Francii krvácet na bojiště.

Až tak daleko uměl francouzský tisk a francouzské vládní kruhy zajít ve snaze, se zbavit závazku, jít Československu na pomoc v případě, že bude napadeno Německem.

Víme, že ve Velké Británii situace nebyla jiná, kde Chamberlain obviňoval Československo, že nechce Němcům udělat žádné ústupky, a že zdržujeme jednání o míru atd. Známé je to Chamberlainovo prohlášení v rozhlasovém vysílání britské BBC ze dne 27. záři 1938, kde tento britský ministerský předseda prohlásil:

„Bylo by hrozné, kdybychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi hádají mezi sebou lidé, o kterých nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“

A proč všechna tato nehorázná obviňování? Protože francouzská i britská vláda potřebovaly dostat na svoji stranu obyvatelstvo ve svých zemích a vytvořit si alibi před tím, než spáchají zradu na svém nejoddanějším středoevropském spojenci. A to se jim nakonec podařilo, těch, co protestovali proti této zradě bylo v těchto zemích poskromnu. Nejznámějším kritikem politiky appeasmentu byl pozdější britský premiér Churchill.

Těch obvinění ze strany francouzského tisku bylo proti nám více, aby nás mohli vinit za vznik eventuálního evropského konfliktu. Je na místě zde připomenout, že tato smlouva o vojenské pomoci mezi Francií a Československem podepsaná v roce 1925 byla oboustranná, a kdyby býval zaútočil prvně Hitler na Francii, tak by československé vojsko bylo povinno jít na pomoc Paříži. A věřím, že by svůj závazek Edvard Beneš a český stát bez diskuse splnil. Asi by se sem hodil ten Havlíčkův epigram “nechoď Vašku s velmocemi na led…“. Naštěstí žádná z těchto zemí dnes již velmocí není.

Krátce řečeno, Beneš musel nést na svých bedrech tíhu veškerých těch náročných předválečných jednání se všemi zainteresovanými státy, a na druhé straně musel odrážet ta různá štvavá nařčení vůči své osobě i vůči českému státu, a to nejen ze strany Německa, ale i od těch tzv. západních spojenců. Je známo, že Beneš byl opravdu Hitlerem nenáviděn, protože se nenechal jím zastrašit a neuhnul dobrovolně Hitlerovi ani o krok.

Nešťastné bylo, že se v dubnu 1938 se ve Francii vyměnila vláda, a že namísto ministerského předsedy Bluma, který zastával pro-československý postoj, nastoupil Daladier, jehož hlavním rádcem v zahraničních otázkách byl zrádný ministr zahraničí Georges Bonnet, který ohledně eventuální pomoci Československu neměl žádné dobré úmysly hned od začátku.

Zde je nutno ale přiznat, že hlavní podíl na tom, že Československo bylo nakonec hozeno do tlamy německé bestie, nesehrála Francie, ale byla to Velká Británie. Ta neustále tlačila na to, aby česká vláda ustupovala před požadavky Sudeťáků a Německa, a dokonce si svého spojence Francii smluvně zavázala k tomu, aby Francie neudělala žádný krok ve prospěch Československa bez projednání s Velkou Británii. A přestože Velká Británie byla k ochraně zájmů českého státu od začátku velice vlažná, i tak se Velká Británie sama nabídla jako prostředník k vyřešení této krize v česko-německých vztazích. A při této svojí „dobrovolné“ misi Velká Británie dovedla celý spor mezi Československem a Německem až k fatálnímu konci, to je, k Mnichovské smlouvě. Tato Mnichovská smlouva byla podepsána dne 29. 9. 1938 mezi 4 předsedy vlád: Německa, Velké Británie, Francie a Itálie, kdy jednání o této dohodě bývá charakterizováno jako: „o nás bez nás“.

Byl to Chamberlain, který nakonec na jednání s Hitlerem v Berchtesgadenu dne 15. 9. 1938 odsouhlasil Hitlerovi jeho požadavek na odtržení českého území s poměrem německého obyvatelstva větším než 50 % a připojení těchto území k Německu. Dokonce se občas tvrdí, že Hitlerovi toto řešení sám Chamberlain navrhnul. A tento požadavek na odtržení Sudet od Československa neměli Sudeťáci ani zahrnut ve svém drzém Karlovarském programu, který obsahoval 8 jejich požadavků vůči československé vládě. Takže toto odtržení jedné třetiny českého území od Československa nakonec Chamberlain v Berchtesgadenu přiklepl Hitlerovi, a to i přesto, že o něj ani Sudeťáci původně nežádali.

Po této dohodě v Berchtesgadenu šlo již jen o jediné, a to, aby Velká Británie a Francie společně donutili svoji spojeneckou zemi – Československo, aby se podvolilo této dohodě Chamberlain – Hitler a vzdalo se svého území s vybudovanými pohraničními opevněními a vydalo se takto Německu na milost. Na postavení tohoto pohraničního opevnění dokonce Francie Československu půjčila peníze.

Ten nátlak se strany Francie na Československo, aby přijmulo tuto dohodu Chamberlaina s Hitlerem z Berchtesgadenu, byl podložen francouzskou výhružkou, kde cituji z knihy „Mnichovské dny“ autor Edvard Beneš str. 260:

„Jestliže vláda Československa návrhy franko – anglické nebude moci okamžitě přijmout a odmítne je, a jestliže z takto vytvořené situace vznikne válka, bude za ni zodpovědno Československo a Francie se k této válce nepřipojí“.

Edvard Beneš v prvním kole tento diktát odmítnul, ale nakonec, a to zejména kvůli nátlaku Polska a Maďarska, tento diktát přijmul, a to dne 28. 9. 1938.

Nátlak Polska na naši vládu se stupňoval a dne 21. 9. 1938 Poláci vypověděli smlouvu s Československem o státních hranicích a začali shromažďovat u českých hranic svoje vojenské divize, aby mohli eventuálně společně s Hitlerem Československo napadnout. A také hned po podpisu Mnichovské dohody pak dne 3. 10. 1938 Polsko vojensky obsadilo a anektovalo východní část české části Těšínska. Polská anexe byla provázena tvrdou polonizací a odsunem českého obyvatelstva, avšak tato polská okupace Těšínska trvala jen do porážky Polska Německem, kdy toto území pak anektovalo Německo.

Česká vláda nakonec přes toto původní odmítnutí francouzsko-britského diktátu byla donucena tento diktát přijmout, ale součástí přijmutí tohoto franko-britského diktátu nebylo jen odstoupení českého území Německu, ale Československo se přijetím tohoto ultimáta také vzdalo i svých vzájemných závazků se Sovětským svazem.

Za tyto naše ústupky pak Francie a Velká Británie převzaly závazek garantovat obranu zbytku okleštěného Československa před eventuální další možnou agresí Německa.

A jak dopadla tato garance ze strany Francie a Velké Británie? To je právě to neslavné datum 15. 3. 1938 s příjezdem německých okupačních vojsk do Prahy. K tomuto opětovnému vymknutí se ze svých závazků daných Francií a Velkou Británii bránit zbytek Československa napomohla zrada Slovenska, kdy Francie a Velká Británie využily argumentu, že daly svoje záruky Československu, a když Československo přestalo dne 14. 3. 1938 existovat, tak že přestaly existovat i jejich závazky vůči nám. Tedy dvojí zrada těchto věrolomných spojenců.

Touto okupací českých zemí Hitlerem si tyto dvě země zřejmě oddechly, že už mají naši zemi „konečně z krku“, ale brzy se mělo naplnit varování Beneše, který těmto zemím opakované zdůrazňoval, že se Hitler s Československem nespokojí a že se na jídelním lístku Německa ocitnou i oni sami. A ten útok Německa na Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursko přišel dne 10. 5. 1940, kdy Hitler dokázal rozvrátit jejich spojenecké armády tak snadno, až bych to, co předvedly Francie a Velká Británie na vojenském poli při útoku Německa, nazval přímo fiaskem.

Chci tu vyzvednout fakt, že kdyby nás ony zrádcovské země Francie a Velká Británie jen bývaly informovaly, že nesplní svoje spojenecké závazky vůči Československu, tak by to bylo ještě relativně čestné, ale tyto země nás přinutily, abychom se vzdali svých pohraničních pevností a k tomu i zpřetrhali svoje závazky se zemí, která byla jako jediná ochotna Československu přijít na pomoc, a to byl Sovětský svaz.

Toto období kolem uzavření Mnichovské smlouvy a kolem možné pomoci Sovětského svazu je také oblíbeným předmětem různých manipulací s ideologickým přizpůsobováním faktů protiruské propagandě. A proto se na tuto otázku možné pomoci Sovětského svazu podívejme podrobněji ze vzpomínek Edvarda Beneše.

Pomoc Sovětského svazu Československu byla smluvně podmíněna pomocí Francie a Sovětský svaz několikrát potvrdil, že splní své závazky a pomůže Československu, pokud Francie půjde naší zemi na pomoc. V době, kdy nám Francie a Velká Británie dne 21. 9. 1938 předložily svoje ultimátum na akceptování podmínek Německa po jednání v Berchtesgadenu, tak si prezident Beneš otestoval u sovětského velvyslance Alexandrovského v Praze, zdali by byl Sovětský svaz ochoten vojenskou pomoc Československu poskytnout i v případě, že by tento závazek Francie splnit odmítla. Ta poslední nabídka od Sovětského svazu byla ta, že po agresi Německa proti Československu, pokud se Československo se svou stížností proti agresi Německa obrátí na Společenství národů, že Sovětský svaz je připraven vojensky pomoci Československu – viz str. 317 knihy „Mnichovské dny“, autor Edvard Beneš.

Problém ale byl, že Československo nesousedilo se Sovětským svazem a že by se armády Sovětského svazu prakticky musely probít na pomoc Československa, a to buď přes Rumunsko, a nebo přes Polsko. A obě země odmítly nechat projít sovětská vojska přes svoje území. Dokonce, jak si zjišťovala Francie u polských činitelů, tak Polsko nebylo ochotno ani umožnit průlet sovětských letadel jejich vzdušným prostorem na pomoc Československu. Jak se Polsku vrátila tato zlovůle vůči Československu, to asi všichni víme.

Edvard Beneš tuto ideu, že by se spolehnul pouze na pomoc Sovětského svazu, opustil, protože si uvědomoval, že by se z toho stala válka 3 zemí, a to Německa se spojenci Polskem a Maďarskem proti nám a Sovětskému svazu. Nedalo se vůbec vyloučit i to, že by se bývali na stranu těchto tří zemí postavila i Francie a Velká Británie. Těmto dvěma zemím bylo nacistické Německo bližší, než socialistický Sovětský svaz. Nakonec je známa ta Churchillova operace „Nemyslitelné“, kdy Churchill dojednával v květnu 1945 útok tzv. západních spojenců spolu s německými fašistickými vojsky proti Sovětskému svazu.

To, jak se proti zájmům Československa zachovalo Polsko, to by si zasloužilo zvláštní kapitolu. Ten polský postup vůči Československu dokonce kritizoval i Churchill a přirovnal Polsko k hyeně.

Dne 29. 9. 1938 se tedy osud Československa naplnil podpisem Mnichovské smlouvy a tím se otevřely dveře ke 2. světové válce, kdy právě další obětí Německa se stalo Polsko. Přitom vztahy Polska s Hitlerem je možno považovat v 30. létech 20. století za nadstandardní. Nakonec to byla první země, která si podepsala s Hitlerem dne 26. 1. 1934 „Deklaraci o nepoužití síly“ platnou na 10 let, která vešla do dějin jako „pakt Pilsudský-Hitler“.

Je také známo, že Hitler a další čelní nacističtí pohlaváři se zúčastnili dne 18. 5. 1935 zádušní mše v  berlínské katedrále svaté Hedviky na počest bývalého autokratického předsedy polské vlády Pilsudského. Právě Pilsudský je autorem konceptu „Mezimoří“, o kterém dnes Poláci tak rádi hovoří.

Sovětský svaz při vědomí toho, jak hanebně naložili tito dva tzv. západní spojenci s Československem, již přestal věřit jakýmkoliv smlouvám s těmito západními zeměmi a vydal se svou vlastní cestou k zajištění své obrany. Podařilo se mu obrátit Hitlera při své agresi na západ, a tím vlastně vytvořit podmínky pro zformování budoucí koalice protihitlerovských zemí. Sovětský svaz si byl vědom po celou předválečnou dobu, že je tu velké nebezpečí, že se spojí Německo s Francií a Velkou Británií, a že potáhnou spolu na Sovětský svaz.

Tak, jak manipulátoři ze Západu s jím se podbízejícími českými médii se neustále snaží zdůvodnit vznik 2. světové války podpisem Ribbentrop-Molotovova paktu, ke kterému došlo až po zániku Československa, a to dne 28. 8. 1939, tak současně přehlížejí to, že Velká Británie druhý den po darování Československých pohraničních území Hitlerovi si podepsala dne 30. 9. 1938 s Německem svoji vlastní smlouvu o míru. A to je ten dokument, kterým Chamberlain mával na těch schůdcích letadla, když se vrátil z Mnichova do Velké Británie a sděloval Britům: „Přivezl jsem vám mír“. Francie si podobnou smlouvu o neútočení s Německem podepsala 6. 12. 1938.

Na místě je otázka, to opravdu Britové a Francouzi věřili, že Hitler bude tuto smlouvu z Mnichova dodržovat? To zní opravdu naivně. Jak chtěly Francie s Velkou Británii čelit následné německé agresi vůči zbytku Československa, když si s Německem nejdříve podepsaly smlouvu o míru a o neútočení a pak tu smlouvu chtěly snad porušit tím, že se postaví vojensky další agresi Německa proti zbytku Československa? Vždyť ty jejich smlouvy o míru a neútočení s Německem trvaly až do doby jejich vyhlášení války Německu po napadení Polska, a tomu vyhlášení války došlo 3. 9. 1939. Německá vojska dne 15. 3. 1939 obsazovala Prahu a Velká Británie a Francie se oddávali svému snění a důvěře, že tentokrát Hitler tu mírovou smlouvu a smlouvu o neútočení s nimi určitě dodrží.

Nepřekvapivě se od roku 1989 objevuje řada manipulací, kterých jsme svědky v západních televizních programech o 2. světové válce, kdy tyto programy přebírají české televize. Když bych některé ty manipulace vzpomenul, tak třeba tvrzení v jednom britském pořadu, že Ribbentrop-Molotovův pakt byla smlouva o přátelství a spolupráci. To je vědomá lež. Ribbentrop-Molotovův pakt byla smlouva o neútočení a nikoliv o přátelství a spolupráci. Ta smlouva, která obsahuje tato dvě slova o přátelství a spolupráci, ta byla podepsaná mezi Sovětským svazem a Německém až dne 28. 9. 1939, tedy až po obsazení Polska.

Sovětská vojska vstoupila na území Polska dne 17. 9. 1939, kdy Sovětský svaz čekal 17 dní, jestli přijde Velká Británie a Francie Polsku na pomoc. Pokud by přišly, Sovětský svaz by do Polska nikdy nevstoupil. Tyto země na pomoc Polsku nepřišly, a to i přesto, že vojenská smlouva mezi Velkou Británii a Polskem o vzájemné pomoci v případě války s třetí mocností, byla podepsána dne 25. 8. 1939, to je pouhých 6 dní před napadením Polska. Přesto neuměla Velká Británie shodit ani jednu bombu na Německo, aby prokázala, že plní tuto vzájemnou smlouvu. Podobnou dohodu mělo Polsko uzavřenu i s Francií.

Sovětský svaz vstoupil do Polska, až když situace byla pro Polsko bezvýchodná. Varšava byla obklíčena 14. 9. 1939 a 17. 9. 1939 dobylo Německo Brest. Ten samý den také utekl z Varšavy do Rumunska polský prezident a vrchní velitel vojska, protože nevěřili, že je možno situaci zvrátit.

Neustálý křik kolem Ribbentrop-Molotovova paktu má za cíl jen odvést pozornost od toho, že Velká Británie a Francie se zachovali proti Československu a proti Polsku jako největší podrazáci.

Co je zamlčováno, je také fakt, že území, které podle Ribbentrop-Molotovova paktu připadlo Sovětskému svazu, že to bylo území, o které Sovětský svaz přišel kvůli 1. světové válce a Brest-litevskému míru uzavřenému dne 3. 3. 1918, kdy se Sovětský svaz vzdal tohoto svého území ve prospěch Německa. Jednalo se tedy o navrácení území Německem původnímu vlastníkovi. Do toho, komu bude toto území patřit po Německem prohrané 1. světové válce, pak zasáhla Polsko-sovětská válka v roce 1920, která byla ukončena Rižským mírem v roce 1921, kdy toto území připadlo Polsku. A je nutno také vidět, že toto území bylo obýváno převážně Ukrajinci a Bělorusy, kde Poláci byli v menšině. Takže Sovětský svaz si vzal pod svá ochranná křídla slovanské obyvatelstvo, které bylo původně součástí ruské říše.

Z celého toho průběhu událostí kolem Mnichovské smlouvy a začátku války v Polsku má člověk neodbytný pocit, že Československo i Polsko měly být obětovány, aby otevřely cestu Hitlerovi na Sovětský svaz.

Přidám tu ještě některé manipulace, které jsem nedávno slyšel z českých televizí při vysílání britských televizních pořadů o 2. světové válce:

• V jednom britském televizním pořadu o 2. světové válce se tvrdilo, že prý Bělorusové vítali německá fašistická vojska při vstupu na jejich teritorium. To je samozřejmě lež jako věž, ona ta západní propaganda jen zaměnila Bělorusy za Ukrajince. Je to metoda čistě západní, nemáme rádi Bělorusko, protože stojí za Putinem, tak Bělorusům zkrátka začneme nasazovat psí hlavu, že za 2. světové války kolaborovali s Hitlerem.
• Zaznamenal jsem i další podsunutou nepravdu v západním televizním pořadu, kdy tam bylo tvrzeno, že na výsledku bitvy v Ardenách prý závisel výsledek 2. světové války. Proboha, o výsledku 2. světové války se rozhodovalo v bitvách pod Moskvou, u Stalingradu a u Kurska. Když se západní spojenci vylodili v Normandii, tak již byla válka rozhodnutá. Už bylo jen otázkou, kam sovětská vojska dojdou, jestli pouze do Berlína a nebo až na atlantické pobřeží.

Ty další fabulace tu již zmiňovat nebudu.

Na závěr chci říci, že koho zajímá obsah pojmu „západní hodnoty“, tak jsem mu snad dostatečně jasně osvětlil v tomto mém článku, co se skrývá pod tímto u nás zhusta používaným fenoménem „západní hodnoty“. Pro mě znamenají západní hodnoty synonymum lži a zrady. A moje závěrečná otázka zní, vědí vůbec Ukrajinci, mezi koho se to tak vehementně cpou?

Beneš se nezaštiťoval nikdy žádným heslem „Československo na prvním místě“, ale on takto ve prospěch Československa skutečně konal. A na otázku, v čí prospěch koná ten poslední nájemce na Hradě, si již odpovězte sami.

Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie