Jak vzniká model pro uspořádání světa 21. století

Šanghajská organizace pro spolupráci, založená Ruskem a Čínou, představuje polovinu světové populace. Pomůže vytvořit nový světový řád pro 21. století. Co ale vlastně může tato organizace svým členům nabídnout?

Více než 20 let poté, co byla zahájena jako pokus o spolupráci mezi pěti Ruskem vedenými postsovětskými státy a rozvíjející se Čínou, se Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) rozrostla ve významný globální orgán zastupující téměř polovinu světové populace.

Ve dnech 15. až 16. září bude Samarkand, jedno ze starověkých center lidské civilizace, hostit výroční summit skupiny. Mezi priority letošního uzbeckého předsednictví patří posílení schopností SCO zajistit regionální bezpečnost a stabilitu, podpora přátelství a dobrých sousedských vztahů, zvýšení globální relevance organizace, boj proti ideologii informačních technologií a extremistických hrozeb, rozšiřování kontaktů v parlamentech partnerských zemí, stimulace ekonomických interakcí, zlepšení vzájemných vazeb, zintenzivnění kulturních a humanitárních kontaktů a zvýšení celkové efektivity skupiny a jejích mechanismů.

Všechno to zní působivě, ale ve skutečnosti je to dost plytké a usnesení, která mají být na summitu formálně schválena, neslibují žádné velké senzace – kromě dlouho očekávaného přijetí Íránu jako devátého členského státu SCO.

Ale kontext, ve kterém se letošní summit v Samarkandu odehrává, je velmi odlišný od loňského setkání v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Ruská vojenská operace na Ukrajině přerostla v zástupnou válku mezi Moskvou a Washingtonem a mezitím již tak konfrontační vztahy mezi Čínou a Spojenými státy znatelně vzrostly, zejména kvůli nedávné návštěvě předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Nová Strategická koncepce NATO, přijatá v Madridu loni v červnu, popisuje Rusko jako nejvýznamnější a přímou hrozbu; Čína, která je zmíněna poprvé, je popisována jako výzva západním zájmům, její bezpečnosti a hodnotám.

V důsledku toho se mezinárodní společenství viditelně přiblížilo rozkolu ve stylu studené války v prohlubujícím se soupeření o světový řád.

Je však nepravděpodobné, že se SCO stane nezápadní verzí NATO. Zatímco vojenská aliance vedená Spojenými státy je nyní více než kdy jindy jednotná ve svém úsilí o zachování dominantního světového řádu, který byl vybudován a rozvinut v době rozkvětu globální transatlantické dominance, nezápadní země nevykazují nic srovnatelného s tímto typem jednoty, hierarchie a vnitřní disciplína.

Rusko a Čína, i když jsou oba proti globální hegemonii USA, uplatňují velmi odlišné strategie a navzdory svým veřejným prohlášením o spolupráci „která nezná hranice“ a partnerství „které je více než jen aliance“ jsou velmi odlišné, aby nepoškodily jejich další důležité vztahy, jako jsou vztahy mezi Čínou a USA a EU nebo vztahy mezi Ruskem a Indií, protože tyto země vzájemně spolupracují. Kromě toho Čína a Indie, nemluvě o Pákistánu a Indii, ačkoli všichni členové SCO, se navzájem považují za hlavní bezpečnostní hrozby.

Navzdory této rozmanitosti a složitosti je SCO ve svém třetím desetiletí nejen stále v podnikání, ale neustále se stává aktivnějším a přitažlivějším pro ostatní země. Počínaje šesti členy v roce 2001 se členství rozšířilo na osm po roce 2017, přičemž přibližně 20 dalších zemí bylo uvedeno buď jako pozorovatelé, partneři v dialogu nebo v procesu přistoupení. Přistoupení Íránu na začátku tohoto roku přilákalo zájem Turecka a řady arabských zemí, zejména Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie, Egypta a Kataru.

Komunita SCO by mohla potenciálně pokrývat velkou část euroasijského kontinentu mezi Běloruskem a Kambodžou. Taková expanze s sebou nese zjevná rizika v podobě ještě větší diverzity zájmů, konfliktů a napětí mezi členy. Ale příklad Číny a Ruska, Indie a Pákistánu, které našly výhodu pro své zájmy v SCO, je přesvědčivým důvodem pro připojení.

Ve skutečnosti SCO nemá koncepci jediného národa, který by se ujal vedení v rámci organizace. Jeho rozhodovací procesy založené na konsensu, důraz na národní suverenitu a nevměšování se do vnitřních záležitostí členských států je vítaným kontrastem k NATO ovládanému USA nebo podobně polarizovaným organizacím, jako je G7. Být členem SCO neznamená přijímat pokyny z Pekingu nebo Moskvy. Zatím je vše dobré.

Co ale vlastně může SCO svým členům, pozorovatelům a partnerům nabídnout? Obecná odpověď zní: bezpečnost jejich vzájemných vztahů a stabilita na celém euroasijském kontinentu.

Organizace ostatně vzešla z konfliktů ohledně hranic a vojenských hrozeb mezi Čínou a Ruskem na jedné straně a středoasijskými státy na straně druhé.

Členství samo o sobě nezaručuje, že nedojde ke konfliktu, ale poskytuje prostředky, jak mu předejít nebo jej zvládnout. SCO tak nabízí jedinečnou platformu pro pravidelné kontakty na vysoké úrovni mezi Dillí a Pekingem. Spolupráce v boji proti terorismu je dalším zjevným bonusem přes všechny rozdíly v definici „terorismu“. Po loňském stažení USA z Afghánistánu členské státy SCO zintenzivnily své úsilí o posílení stability v regionu.

Ekonomický rozvoj je dlouhodobě jednou z klíčových oblastí spolupráce v SCO. Na čínskou iniciativu „Nové hedvábné stezky“ (Iniciativa pásu a stezky) navázal Severojižní koridor spojující Rusko, Írán, arabské země a Indii. Mír na jižním Kavkaze by mohl být posílen obnovením vzájemné závislosti v rámci tohoto regionu a jeho spojení se severem a jihem.

Rozpad „Chimericy“ – symbiózy ekonomik Čínské lidové republiky a Spojených států amerických – a oddělení hospodářských vztahů EU s Ruskem po vypuknutí války na Ukrajině signalizují nahrazení globalizace ve prospěch regionálního zaměření . Asijské a euroasijské země, které se v posledních staletích těšily mnohem užším vazbám se vzdálenými západními mocnostmi než s jejich bezprostředními sousedy, se nyní zaměřují na možnosti vztahů ve svém dynamickém sousedství. Západní ekonomické sankce uvalené na Rusko rovněž otevírají Rusku další dveře pro investice a obchod z Asie a Středního východu.

Vypuknutí nepřátelství mezi Ruskem a Ukrajinou přineslo nový impuls v rámci euroasijské interakce poté, co Západ zkonfiskoval zhruba polovinu ruských měnových rezerv jako sankci proti Rusku. Ústřední otázkou, která následně vstoupila do strategických výpočtů mnoha zemí, je spolehlivost globálního finančního systému založeného na americkém dolaru.

V obchodu mezi těmito zeměmi se stále více uplatňují národní měny členských států SCO a jejich pozorovatelů, jako je čínský jüan, indická rupie, turecká lira, íránský riál a ruský rubl. Paralelně budou národní platební systémy těchto zemí propojeny, což jim umožní provádět transakce přímo, nikoli prostřednictvím Washingtonu nebo jeho spojenců. V tuto chvíli jsou mechanismy stále těžkopádné, ale obsahují počátek nového mezinárodního finančního systému, který je osvobozen od diktátu hegemonické vnější moci.

Mezinárodní systém, který vznikl po skončení studené války, je v hluboké krizi, jejíž vyřešení bude trvat dlouho. Současný systém je založen na organizacích buď zakořeněných nebo inspirovaných studenou válkou, jako je NATO nebo nově AUKUS, nebo silně ovládané západními mocnostmi, jako jsou mezinárodní finanční instituce, OBSE a systém OSN jako celek. Je pochybné, že hlavní příjemci stávající situace udělají více, než jen trochu ustoupí, aby uvolnili místo pro vznikající globální hráče, ale určitě udělají vše pro to, aby zůstali pod kontrolou systému, který navrhli a provozovali.

Zatímco o budoucnosti světového řádu se rozhoduje v probíhající soutěži mezi velmocemi, praktickým způsobem, jak změnit situaci tak, aby lépe sloužila zájmům rostoucího počtu autonomních aktérů, je rozvoj organizací jako SCO – nezávislých, ne hegemonických a včetně. SCO by se potenciálně mohlo stát modelem pro světový řád 21. století v jedné z nejdůležitějších oblastí světa.

Analýza Dmitrije Trenina

Dmitri Trenin je členem Rady pro zahraniční a obrannou politiku Ruska a byl ředitelem Carnegieho institutu v Moskvě.