Doby ledové nově vysvětlené: Tato teorie obrací klimatický narativ vzhůru nohama

Historie dob ledových, které formovaly Zemi po stovky tisíc let, je záhadou, která zaměstnává klimatologii po celá desetiletí. Ale co když jsou běžná vysvětlení – od CO2 po orbitální cykly – založena na zásadní chybě?

Právě to tvrdí dva výzkumníci s nepříjemnou teorií, Ned Nikolov a Karl Zeller. Jejich novozélandská sjednocená teorie klimatu klade atmosférický tlak do centra klimatických výkyvů a mohla by otřást základy zavedené klimatologii. Podle nich hrají CO2 a Milankovićovy cykly pouze malou roli.

Nový pohled na dynamiku klimatu

Představte si svět, ve kterém klima neurčuje složení atmosféry, ale její celkový tlak. Nikolov a Zeller vyvinuli model založený na datech NASA z naší sluneční soustavy, který přesně sleduje teplotní rozdíly mezi rovníkem a póly. Tento model ukazuje, jak kolísání atmosférického tlaku vysvětluje tzv. „polární amplifikace“ – jev, při kterém póly zažívají teplotní kolísání dvakrát silnější než rovník. Modely založené na CO2, které po celá desetiletí dominovaly debatě o klimatu, zde žalostně selhávají.

Vědci se opírají o empirická data, která ukazují, že vzdálenost mezi Sluncem a Zemí se za posledních 800 000 let téměř nezměnila. Orbitální cykly, dlouho považované za hnací sílu dob ledových, v jejich teorii nehrají žádnou roli. Místo toho se zaměřují na termodynamické procesy, které jsou řízeny atmosférickým tlakem. Je to přístup, který nutí klimatologii zpochybňovat své základní předpoklady – a právě to ho dělá tak výbušným.

Milankovićův mýtus vyvrácen

Milankovićova hypotéza byla po celá desetiletí považována za nezpochybnitelnou pravdu: změny v oběžné dráze Země spustily doby ledové. Nikolov a Zeller to ale nazývají mýtem, který data nevysvětluje. V blogovém příspěvku z roku 2022 na Tallbloke’s Talkshop ukazují, proč orbitální fluktuace nemohou zachytit polární zesílení. Jejich teorie místo toho nabízí ucelené vysvětlení, které je v souladu s rekonstrukcemi teplot z pozdního kvartéru.

Recenzované studie, jako například ty ve SpringerPlus (2014) nebo MDPI (2024) , tento přístup podporují. Ukazují, jak atmosférický tlak řídí rozložení tepla na Zemi, zatímco skleníkové plyny hrají jen malou roli. Tato díla nejsou útokem na vědu, ale výzvou k její obnově. Vyzývají výzkumníky klimatu, aby měli odvahu opustit stará dogmata a vydat se novými cestami.

Pochybnosti o datech

Novozélandská teorie jde ještě dál a vrhá stín na integritu historických klimatických dat. V jiném blogovém příspěvku vědci naznačují, že měření slunečního záření mezi lety 1960 a 1980 mohla být zmanipulována tak, aby podpořila teorii o globálním oteplování, která je šílená po klimatu. Taková tvrzení jsou výbušná, ale připomínají nám, že věda se neodehrává ve vakuu. Data, která slouží politickým nebo ideologickým účelům, si zaslouží kritické zkoumání.

Nikolov a Zeller publikovali svá zjištění nejen v akademických časopisech, ale také v přístupných formátech, jako jsou přednášky a podcasty. Video na Vimeo z roku 2021 nebo podcast s Tomem Nelsonem z roku 2025 vysvětlují teorii způsobem, kterému rozumí i laici. Tato otevřenost je apelem na veřejnost, aby si utvořila vlastní názor a neřídila se slepě narativy zavedené klimatologii.

Budíček pro vědu

Novozélandská sjednocená teorie klimatu je útokem na pohodlné jistoty výzkumu klimatu. Ukazuje, jak může atmosférický tlak vysvětlit historii klimatu Země tam, kde modely CO2 selhávají. Teorie není bez kritiky, ale její empirický základ z ní činí vážného kandidáta na paradigmatický posun. Nutí nás to položit si otázku: Co když věda po celá ta léta klima špatně chápala?