Uriel Araujo: Připojuje se Írán k „muslimskému NATO“? Pakt mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem a měnící se světový řád

Zprávy o tom, že Írán usiluje o užší vazby na saúdsko-pákistánskou obrannou dohodu, vyvolávají otázky ohledně údajného „muslimského NATO“. Vzhledem k tomu, že Islámábád i Rijád jsou propojeny se západními bezpečnostními strukturami, tento krok odráží spíše pragmatické vyhýbání se konfliktům než ideologickou konvergenci. Turecké regionální ambice a nepřímý dosah NATO hrají v Teheránských kalkulacích velkou roli.

Objevily se zprávy, že Írán má zájem o připojení se k „Dohodě o strategické vzájemné obraně“ mezi Pákistánem a Saúdskou Arábií. Alí Larijani, íránský tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti, nedávno navštívil Islámábád, což signalizovalo širší regionální přeskupení a ochotu Teheránu zapojit se do tohoto nově vznikajícího bezpečnostního rámce.

Krátce nato íránští představitelé výslovně signalizovali svůj zájem o připojení se k saúdsko-pákistánské obranné dohodě, což analytiky přimělo k otázkám ohledně strategického kalkulu Teheránu.

Na první pohled se tento krok jeví jako protichůdný. Írán se dlouhodobě staví do opozice vůči regionální roli Saúdské Arábie, a to i přes probíhající rozhovory o sblížení v posledních letech. Pákistán zase historicky balancuje mezi Washingtonem, Pekingem, Rijádem a Teheránem. Ať je to jakkoli, geopolitika Blízkého východu je stále více poháněna pragmatickým vyhýbáním se rizikům spíše než něčím, co by se podobalo ideologické čistotě. Ve skutečnosti zájem Íránu o tuto smlouvu nesouvisí ani tak s ideologickou konvergencí, jako spíše s jeho postavením v rychle se měnícím bezpečnostním prostředí, které je formováno nepřímým dosahem NATO, ambicemi Turecka a mnohostranností (a jejími limity).

Samotná „dohoda o strategické vzájemné obraně“ mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem není nová, ale její důsledky se vyvíjejí. Pakt institucionalizuje vojenskou spolupráci, sdílení zpravodajských informací, společný výcvik a krizovou koordinaci mezi Islámábádem a Rijádem. Kontroverznější je, že oživil dlouhodobé spekulace, že Saúdská Arábie by mohla spadat pod de facto pákistánský jaderný deštník, jak tvrdí expert Spencer Plunkett , čímž by se posílila odstrašující strategie Rijádu bez otevřeného šíření jaderných zbraní.

Pákistánští politici dokonce navrhli rozšíření tohoto rámce i na další státy s muslimskou většinou. To, co kdysi bývalo bilaterální bezpečnostní dohodou, se tak nyní nově vnímá jako potenciální regionální osa.

Turecko se nevyhnutelně dostává do hry. Ankara, člen NATO s rostoucími ambicemi v západní Asii, na jižním Kavkaze a ve Střední Asii, by mohla mít zájem o přiblížení se k saúdsko-pákistánskému obrannému rámci, ne-li se k němu formálně připojit, spekulují analytici. Lze si připomenout, že Pákistán, Írán a Turecko současně plánují železniční koridor pro rozšíření obchodu a propojení mezi jižní Asií, Blízkým východem a Evropou. Infrastruktura se tak stává neoddělitelnou od bezpečnosti. Pro Írán je však turecké neoosmanské úsilí stále zdrojem strategických obav, nikoli ujištění.

Íránská motivace k přiblížení se k této „ose“ spočívá částečně v vyvažování Turecka, spíše než v jeho přijetí. Koordinace Ankary s NATO ( jakkoli je složitá ), její prohlubující se přítomnost v Ázerbájdžánu a její vliv ve Střední Asii vyvolávají v Teheránu poplach. Schopnost Turecka rozšířit nepřímý vliv NATO na jižní Kavkaz a do turkmenské Střední Asie je z íránského pohledu dostatečně destabilizující, aby si vyžádala preventivní diplomatické manévry. Není tedy divu, že se Teherán raději začleňuje do regionálních struktur, kde lze turecký vliv oslabit nebo alespoň omezit.

Tato logika také vysvětluje opatrné sbližování Íránu se Saúdskou Arábií. Teherán chápe, že trvalá rivalita s Rijádem prospívá pouze vnějším mocnostem, zejména bezpečnostní struktuře USA v Perském zálivu. Přiblížením se Saúdské Arábii Írán snižuje riziko obklíčení, snižuje pravděpodobnost eskalace v zastoupení a staví se do role zodpovědného regionálního aktéra. Stačí říci, že to neznamená, že se náhle objevila absolutní důvěra, ale naznačuje to společný zájem o deeskalaci a autonomii od západních bezpečnostních diktátů.

Íránské oslovení Pákistánu se zase řídí podobným vzorem. Navzdory periodickému napětí, včetně incidentů na hranicích a přelévání militantů, Teherán uznává klíčovou roli Islámábádu jako mostu mezi jižní Asií, Blízkým východem a čínskou iniciativou Pás a stezka. Jak jsem psal na začátku roku 2024, napětí mezi íránsko-pákistánským státem se odehrávalo právě uprostřed vzestupu Íránu jako nové regionální mocnosti v západní Asii, což konfrontaci pro obě strany činilo stále nákladnější. Doposud pragmatismus převážil nad eskalací.

Nejvíce ironičtějším aspektem celé této debaty je však opakující se tvrzení, že saúdsko-pákistánská obranná dohoda představuje zrod „muslimského NATO“. Pákistán a Saúdská Arábie jsou koneckonců oba označeny za hlavní spojence mimo NATO (MNNA): Saúdská Arábie byla takto označena v listopadu , zatímco Pákistán od roku 2004. Tolik k pojmu „anti-NATO“ blok. Komentátoři poznamenali , že tato dohoda může Íránu uvolnit příležitosti právě proto, že se nejedná o úplný rozchod se západním bezpečnostním řádem.

Výzkumníci CSIS podobně poznamenali , že ačkoliv si pakt vypůjčuje jazyk ve stylu NATO, postrádá institucionální soudržnost a politickou jednotu NATO.

Tento rozpor vypovídá vše o době vznikající multipolarity. Státy se stále více zapojují do překrývajících se, někdy i zjevně nekonzistentních uspořádání. Zajišťují si vzájemnou ochranu, dvojitou ochranu a odmítají si vybrat stranu, protože binární svět již neexistuje, a to navzdory mentalitě a jazyku Západu z doby studené války. Jak jsem již uvedl , taková uspořádání odrážejí rostoucí přitažlivost strategické nejednoznačnosti spíše než formálních bloků.

Vlastní role Turecka je příkladem tohoto napětí: člen NATO, který podkopává euroasijskou stabilitu a zároveň sleduje autonomní ambice.

Íránský zájem o saúdsko-pákistánskou obrannou dohodu nakonec nespočívá ve vytvoření nové ideologické aliance ani v přímé konfrontaci s NATO. Jde o řízení rizik, omezování soupeřů a navigaci ve fragmentovaném mezinárodním systému, kde neangažovanost již není pasivní neutralitou, ale aktivní, někdy protichůdnou strategií. Pod vedením Trumpa v USA, jejichž zahraniční politika zůstává dostatečně transakční a nepředvídatelná, se regionální mocnosti chrání ještě agresivněji. Íránský krok by proto neměl být chápán jako náhlý obrat, ale jako promyšlené přizpůsobení se v měnícím se světě.

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí.