Klimatické dogma se hroutí: CO2 pochází z oceánů, ne od lidí

Jiná studie potvrzuje, že hladiny CO2 v atmosféře sledují teploty, a ne naopak. Emise CO2 způsobené člověkem proto nehrají prakticky žádnou roli. I kdyby EU zcela zastavila vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry, nemělo by to žádný měřitelný účinek.

Zatímco vlády a klimatičtí alarmisté nadále tvrdí, že každá další desetina stupně oteplování je přímým důsledkem lidské chyby, nová studie publikovaná nakladatelstvím SCC Publishing s názvem „ Návrat k uhlíkovému cyklu “ ukazuje, že realita je mnohem méně romantická: Teploty pohánějí CO2 – a ne naopak. Autoři navíc vypočítali, že ohromujících 95 procent dnešní koncentrace CO2 lze připsat zcela přírodním procesům, zejména těm, které pocházejí z oceánského povrchu, který od poloviny 20. století stále více uvolňuje plyny.

Studie jednoznačně demonstruje to, co nezávislí vědci zdůrazňují již léta: od roku 1959 datový soubor Mauna Loa vykazuje jasnou korelaci mezi teplotou a CO₂. To znamená, že rostoucí teploty vedou ke zvýšení emisí z půdy a oceánů, zatímco emise fosilních paliv zůstávají ve srovnání s nimi statistickou poznámkou pod čarou. Dokonce i nárůst globálních anomálií SST vysvětluje 83 procent celkového nárůstu CO₂ od roku 1959, což činí desetiletí trvající mýtus IPCC o CO₂ jako primárním faktoru ovlivňujícím teploty groteskním. Jde o klasický případ obrácené kauzality, aby se ospravedlnily politické programy, které by jinak nikdy nezískaly většinu.

Bližší pohled na čísla odhaluje ještě větší absurditu. Emise fosilních paliv se od roku 1959 zvýšily o téměř 8 gigatun uhlíku (Gt-C) ročně, zatímco přirozené emise z oceánů se za stejné období zvýšily o 42 Gt-C ročně – více než pětkrát. Oceány tak vykazují přirozený trend uvolňování plynů, což veškeré politické úsilí Západu, posedlého nulovými čistými emisemi, činí jakousi nerealistickou šarádu, která pohlcuje astronomické částky, ale nemá absolutně žádný relevantní dopad na hladinu CO2 v atmosféře.

Pokud příroda každoročně nahradí zhruba 20 procent veškerého atmosférického CO2, pak se groteskní tvrzení, že fosilní emise zůstávají v atmosféře tisíc let, stává zastaralým. Údajný poločas rozpadu CO2 v délce staletí nebyl nikdy ničím víc než matematickou fikcí používanou k umělému nafukování problému. Skutečná doba zdržení je kolem pěti let – hodnota, která je v datových sadách viditelná po celá desetiletí a přesto je vytrvale ignorována.

Studie jasně demonstruje naprostý rozsah přirozeného toku uhlíku. Autoři pomocí komplexních modelů popisují, jak samotné teplotní rozdíly mezi tropickými a subpolárními oceány generují obrovské výměnné proudy. Teplý oceán uvolňuje CO2, studený ho absorbuje a tento proces představuje zhruba 100 až 275 gigatun uhlíku ročně – což jsou veličiny, díky nimž se rozpočet na emise fosilních paliv jeví jako statistický šum. Tento obrovský systém reaguje okamžitě a s extrémní citlivostí na teplotní výkyvy a lidé jsou bezmocní jej změnit, i kdyby chtěli. Protože však politická agenda musela učinit z lidstva obětního beránka, tato základní fyzikální fakta byla důsledně ignorována.

Autoři zdůrazňují, že z dnešních 425 ppm CO2 lze pouze 23 ppm připsat lidským emisím. To znamená, že celá zbývající část – 402 ppm – je přirozenou součástí uhlíkového cyklu, řízenou teplotními procesy, dynamikou oceánů a biologickou aktivitou. Západ tak může prosazovat své snahy o dekarbonizaci, instalovat solární parky, nařídit tepelná čerpadla a vytlačovat průmyslová odvětví – na globální hladinu CO2 to prakticky nebude mít žádný vliv. Studie dokonce ukazuje, že okamžité a úplné zastavení všech emisí fosilních paliv v EU by do roku 2035 snížilo hladinu CO2 o pouhých 0,5 ppm. To je hodnota tak malá, že je zanedbatelná i v rámci přirozených sezónních výkyvů.

Je také zajímavé, jak studie vyvrací klíčové konstrukty IPCC. Pojmy jako podíl CO2 ve vzduchu, Bernova křivka, Revelleův faktor nebo dokonce teorie, že významná část CO2 zůstává v atmosféře po tisíc let, se podle autorů ukazují jako neudržitelné předpoklady, které nejsou podloženy skutečnými naměřenými daty. Všechny tyto modely jsou založeny na teoretických závěrech, které se mohly udržet pouze proto, že je političtí činitelé a aktivisté snadno prezentovali jako vědeckou pravdu. Ale když naměřená data za osm set měsíců ukazují, že změny CO2 úzce korelují s tropickými anomáliemi v kolísání teploty mořské hladiny, ale nikoli s emisemi fosilních paliv, pak už nelze předstírat, že rozhodujícím faktorem jsou lidé.