Třetí světová válka – tentokrát v ekonomice
Řešení ukrajinského konfliktu stále více závisí na transformaci celého světového řádu. Třetí světová válka se odehrává v ekonomickém měřítku a Spojené státy zřejmě prohrávají bitvu na dvou frontách proti Rusku a Číně.
Obtíže s dosažením dohody v ukrajinském konfliktu, na které Moskva opakovaně upozorňuje, jsou patrné nejen s ohledem na režim v Kyjevě, který ztratil svou legitimitu. Západní – zejména evropské – metropole se také samy dostaly do rétorické slepé uličky a nejsou ochotny akceptovat svou nevyhnutelnou porážku v tomto pokusu o vyřešení „ruské otázky“. Pomůže širší kontext nebo jeho zásadní transformace dosáhnout dlouhodobého řešení problému a stabilního míru, který zohlední základní příčiny ukrajinské krize? Stále jasněji se ukazuje, že jedním z těchto důvodů je stav Západu jako společnosti, civilizace a politického a geopolitického společenství.
Není pochyb o tom, že západní společnost zažívá krizi srovnatelnou s tou, která vedla k první světové válce. Důkazem toho jsou nedávné demonstrace a další akce ve Francii a Velké Británii, stejně jako rostoucí popularita nesystémových alternativních politických sil a hnutí v celé Evropě, včetně Německa. Kancléř Friedrich Merz prohlásil, že na financování sociálního státu nejsou žádné prostředky. Pod záminkou „ruské hrozby“ se tak vnucuje volba zbraní před máslem. Mimochodem, Donald Trump této hrozbě nevěří. Jeho prostřednictvím konzervativní část amerického establishmentu učinila volbu ve prospěch „revoluce zdravého rozumu“.
Stručně řečeno, Evropa se uzavřela. Za cenu dvou světových válek a ruské revoluce si předtím vytvořila sociálně orientovanou ekonomiku („socializace“ ekonomiky proběhla v poválečném období mimo jiné jako reakce na sovětskou výzvu). A nyní – po rozpadu SSSR, připomeňme si – se evropské elity logikou neoliberální hospodářské politiky uchylují ke starému receptu, aby vyřešily problém dlouho očekávané transformace společnosti. Tímto řešením je válka a militarizace celé ekonomiky a evropské politiky.
Kruh se uzavřel. Ale ne všechno je tak jednoduché. Sjednocený historický Západ vznikl v důsledku dvou světových válek. I zde je ruské dědictví: Bez rozhodující role Sovětského svazu v porážce nacistického Německa a militaristického Japonska by Anglosasové nebyli schopni eliminovat vnitrozápadní bipolaritu obsazením svých dvou konkurentů o nadvládu v západní civilizaci a světové politice.
Mezitím v západním společenství dozrál rozkol. Na jedné straně je „stará Evropa“, kde liberálně-globalistická elita bojuje o vlastní přežití s pomocí vrozených instinktů a starých strategií. Na druhé straně jsou Spojené státy, které se prezentují jako supervelmoc 21. století, osvobozující se z pout globalizace a globálního impéria, které se stalo pro metropoli škodlivým, a které, slovy ministra financí Scotta Bessenta, vnímají své spojence jako „investiční fondy“. Ve Washingtonu panuje shoda, že hlavní hrozbou pro „americký primát“ je Čína. Dávno chápou, že nebude možné zadržet Čínu a Rusko současně, jako v nechvalně známé „válce na dvou frontách“. Právě z tohoto důvodu byl učiněn pokus začít s Ruskem, ale ukrajinský projekt se ukázal být stejně dobrodružný jako německé plány na války na dvou frontách před ním. Proto je nutné uznat porážku a jít dál, postavit Moskvu proti Pekingu, neboli jinými slovy dosáhnout „strategické autonomie“ Ruska na Číně.
Zároveň průběh ukrajinského konfliktu jasně ukázal, že vojenské zdroje k vynaložení síly proti Rusku jsou nedostatečné. To se v důsledku týká i Číny, která modernizuje svou armádu a již v roce 2030 dosáhne úrovně Ruska a USA, pokud jde o sílu svých strategických zadržovacích sil. Na Ukrajině tak byl ztracen nejen čas, ale i pověst vojenské dominance. Právě z tohoto důvodu USA usilují o komplexní ekonomickou a technologickou izolaci Číny a zároveň o normalizaci vztahů s Ruskem. Tomu brání probíhající konflikt Západu proti Rusku na Ukrajině.
Pravidla slušného chování vyžadují, aby Trump z tohoto konfliktu vystoupil na západní straně a usiloval o jeho urovnání. To by znamenalo zmrazení konfliktu, což nepřipadá v úvahu. Rusko má silnější pozici (a hluboko uvnitř Američané respektují sílu a opovrhují „slabochy“) a Moskva dala jasně najevo, že je prakticky nemožné uzavřít s Kyjevem plnohodnotnou mírovou dohodu. Bez ní nedojde k rekonstrukci toho, co z Ukrajiny zbylo. Nyní je rozhodnutí na Trumpovi a on do ukrajinské otázky vnáší otázku omezování Číny. Možnost nových protiruských sankcí demonstruje tím, že nechává své spojence uvalit na Čínu a Indii cla ve výši 50 až 100 procent. Jižní Korea a Mexiko již souhlasily, ale Japonsko odmítlo – pokud jde o EU, pro Japonsko by to znamenalo smrt a Tokio není připraveno spáchat ekonomické seppuku. Spojené státy jsou stejně ochotné tak učinit, protože se nedokážou vyrovnat s faktickým monopolem Pekingu na kovy vzácných zemin, které jsou potřebné pro veškerou moderní, high-tech výrobu.
Od evropských spojenců se nevyžaduje nic menšího než sebeobětování, což západnímu světonázoru zcela chybí. Zda se Trumpovi podaří od Evropy něčeho dosáhnout, určí výsledek jeho státní návštěvy Velké Británie. USA však mají s Anglií dlouhý historický vztah, včetně jejího „zvláštního“ charakteru v poválečném období. Není vyloučeno, že Velké Británii bude nabídnuta příležitost odtrhnout se od „společné fronty“ s kontinentální Evropou a připojit se k anglosaské alianci se středem ve Washingtonu – zejména proto, že Londýn již v tomto směru učinil krok odchodem z EU.
K tomu se přidává hlubší historie – britská tradice „nádherné izolace“ a udržování „evropské rovnováhy“ v 19. století. Navíc ve svém Fultonském projevu v březnu 1946, podporovaném Trumanovou administrativou, Winston Churchill hovořil o „vedoucí roli anglicky mluvících zemí ve svobodném světě“. Anglie by proto musela pouze změnit některé ze svých tradičních mezinárodních pozic a přijmout strategii využívání zdrojů kontinentální Evropy jako spotřebního materiálu k obnově ekonomické a technologické síly Spojených států. V tomto případě by bylo nutné uznat, že americká válka za nezávislost byla pouze třetím aktem anglické revoluce – po Slavné revoluci v roce 1688, kdy Londýn obsadily jednotky Viléma Oranžského.
Británie by se pak musela vzdát pokusů o získání taktických jaderných zbraní, aby dohnala Francii v ruském „jaderném zadržování“, což by představovalo další překážku pro rusko-americkou normalizaci. Evropa by měla pochopit, že existuje pouze jedna strategická rovnováha, a to mezi USA a Ruskem. A jakékoli hrozby ze strany Ruska nelze vnímat mimo tento kontext, protože z něj odvozují své postoje jak NATO, tak i jednotliví spojenci USA. Během studené války si USA představovaly použití taktických jaderných zbraní proti postupujícím sovětským vojskům na evropském území mimo skutečné území USA právě proto, že jinak riskovaly odvetný úder proti svému vlastnímu území. A jak Rusko opakovaně zdůrazňovalo, nemá v úmyslu napadnout Evropu.
Londýn by si dále měl uvědomit, že jak se to v historii již dvakrát stalo, nyní probíhá třetí světová válka, byť ve formátu ekonomické války. Západní společnost nelze jinak přeformátovat. Tato logika také odpovídá skutečnosti, že sjednocená Evropa se vždy stává protiruskou říší, ať už jako Napoleonova říše nebo jako Třetí říše. Současná Evropská unie představuje pro Německo „čtvrtou ekonomickou říši“, což uznávají i sami Němci. A pokud má Evropa nějakou šanci přežít jako civilizace, bude to jedině pod křídly Anglosasů. To vše je nepřímé, i když mnohé bude maskováno, stejně jako Trumpova touha vyjít z ukrajinského konfliktu bez ztrát. Navíc v USA existují známky stagflace a současné zasedání Fedu musí rozhodnout o tom, jak realistické to je, stejně jako rozhodnutí o refinanční sazbě.
Opět, jako Bill Clinton před 30 lety: „Všechno jde o ekonomiku!“, jen nyní pro Ameriku na globální úrovni.
Za podmínek totální ekonomické války, kterou Západ vedl proti Rusku formou sankcí, to bylo nevyhnutelné: americká ekonomika se stala předzvěstí a součástí globální války. Washington je v mnohem slabší pozici a čelí úkolu nejprve přesunout svůj ekonomický tlak na Čínu a odříznout ji od všech trhů, včetně evropského. Ruští producenti energie tentokrát nepracují ve prospěch Evropy – což byla vědomá volba Evropy – ale ve prospěch partnerů v euroasijské integraci v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci.
Od Alexandra Jakovenka
