Trump a Netanjahu se tento týden setkají v Bílém domě, aby naplánovali svůj „nový Blízký východ“

V pondělí se Donald Trump a Benjamin Netanjahu sejdou, aby projednali další kroky ve svém plánu na přetvoření Blízkého východu. Jejich vize zahrnuje rozšíření normalizace, odzbrojení odpůrců a ukončení všech palestinských aspirací na svobodu.

Zdá se, že se americký prezident Donald Trump od Íránu do značné míry odvrátil a nyní usiluje o komplexnější reorganizaci Blízkého východu.

Trumpova vize je regionální uspořádání zaměřené na Izrael, v němž budou Írán a Hizballáh poraženy a normalizace s Izraelem se rozšíří po celém regionu, od Libanonu a Sýrie až po Omán a Saúdskou Arábii. Na realizaci této vize se podílí i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který by měl v pondělí navštívit Bílý dům.

I když existuje mnoho potenciálně překážek bránících realizaci tohoto americko-izraelského plánu, je jasné, že jedním z hlavních cílů je zabránit jakýmkoli palestinským aspiracím na svobodu.

Důsledky útoku na Írán

Trump se k rozhodnutí Íránu pozastavit spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) nevyjádřil téměř vůbec a omezil se na prohlášení ministerstva zahraničí, v němž toto rozhodnutí označil za „nepřijatelné“. Sám Trump jakékoli pokračování jednání s Íránem bagatelizoval a tvrdil, že jsou zbytečná, protože americké útoky (podle jeho falešné verze) „zničily“ íránský jaderný program.

Trump mezitím naléhá na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby našel cestu z krize v Gaze. Tvrdí, že Izrael přijal americký návrh na 60denní příměří, včetně návratu 10 živých izraelských rukojmích a repatriace 15 těl rukojmích, kteří zemřeli nebo byli zabiti v zajetí. Izrael to zatím nepotvrdil, a to i přes zavádějící zprávy o opaku.

Zda by Hamás takový návrh vůbec přijal, není jasné, protože Hamás trvá na tom, že s dohodou souhlasí pouze v případě, že budou propuštěni všichni rukojmí výměnou za trvalé ukončení izraelské genocidy v Gaze. Ha’aretz ve čtvrtek uvedl, že Hamás je s podmínkami amerického návrhu „spokojen“, ale jeho zdroj pro tuto zprávu, The New York Times, o takové spokojenosti nijak nenaznačil.

Trumpova administrativa se nicméně evidentně snaží dosáhnout příměří a existují dobré důvody se domnívat, že chce ukončit genocidu. Jak daleko pro dosažení tohoto cíle zajde, se teprve uvidí, ale existuje také možnost, že Netanjahu bude vstřícnější než v minulosti.

Důvod toho všeho nemá nic společného s Palestinci, ale s regionem jako celkem a vnitřní politikou Izraele.

Netanjahuova posílená pozice

Po útocích na Írán je Netanjahu v silnější politické pozici než za dlouhou dobu. Průzkumy naznačují, že ani on, ani opozice by v případě konání voleb dnes nemohli vytvořit koalici. Pro Netanjahua je to známá oblast.

Problém, kterému nadále čelí, jsou obvinění z korupce, která jeho soudní proces táhnou donekonečna. V tomto ohledu je výmluvný Trumpův zásah, kdy požadoval stažení obvinění proti Netanjahuovi.

I když je nepravděpodobné, že Trumpova žádost přesvědčí generálního prokurátora (kterého se Netanjahu snaží odvolat) ke stažení obvinění, nebo že prezident Isaac Herzog udělí Netanjahuovi milost (což pravděpodobně nemůže udělat bez předchozího odsouzení Netanjahua), ukazuje to, že Trump si uvědomuje potřebu tento proces zastavit.

Trump od Netanjahua jistě slyšel, že nemůže ukončit genocidu v Gaze – protože pokud to udělá, tento proces ho pohltí a ukončí jeho působení ve funkci izraelského premiéra. Tomuto druhu vlastního zájmu Trump rozumí. Ví však také, že jeho ambice pro tento region, které se soustředí na masivní rozšíření Abrahamových dohod a komplexní normalizaci vztahů mezi klíčovými arabskými státy a Izraelem, nemohou pokračovat, dokud genocida pokračuje.

Pokud Netanjahuova vláda zůstane ve funkci až do příštích voleb, které jsou plánovány na konec října 2026, mohl by je potenciálně odložit, pokud by mohl argumentovat tím, že to vyžaduje „bezpečnostní situace“. To by však bylo obtížné ospravedlnit vzhledem k oslabeným kapacitám Íránu a Hizballáhu, svržení Bašára Asada a skutečnosti, že Hamás a další palestinské skupiny jsou příliš zaneprázdněny, a to jak co se týče zbraní, tak i kvůli bombardování a hladomoru, než aby představovaly vážnou hrozbu pro izraelské občany.

Pro Netanjahua vše závisí na tom, zda bude případ korupce stažen. Pro Trumpa je to méně důležité, protože jeho plány by pravděpodobně podpořil kdokoli, kdo by mohl Netanjahua porazit, ať už je to bývalý premiér Naftali Bennett nebo opoziční vůdci Jair Lapid či Gadi Eizenkot (Benny Gantz, který se nedávno postavil proti Netanjahuovi, prudce upadl do nemilosti).

Koalice, kterou by vytvořili, by však byla méně militantní, protože by nezahrnovala extrémní ideology jako Bezalel Smotrich a Itamar Ben-Gvir ani podpůrné náboženské strany jako Šas a Sjednocený judaismus Tóry. I když by stále zahrnovala řadu pravicových politiků jako Bennetta a Avigdora Libermana, byla by to koalice o něco pragmatičtější než Netanjahuova a o něco méně zaměřená na Trumpův pravicový populismus.

Navíc právě teď nastal okamžik triumfu nad útoky na Írán. Stále více lidí si uvědomuje, že operace proti Íránu, ačkoli jsou v mnoha ohledech zničující, „nevyhladily“ íránský jaderný program. Změnily však názor mnoha lidí v Íránu, kteří dříve váhali s úsilím o získání jaderné zbraně. Ačkoli Írán prozatím zůstává vázán Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, jeho rozhodnutí ukončit spolupráci s MAAE otevírá dveře k odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Útoky na Írán přesvědčily mnoho Íránců, že pouze jaderný odstrašující prostředek může zabránit budoucím útokům Izraele a Spojených států.

Co chce Trump?

Po americkém útoku na íránská jaderná zařízení naznačil klíčový prostředník Donalda Trumpa Steve Witkoff, že by se k Abrahamovým dohodám brzy mohlo připojit několik nových a překvapivých zemí.

Lze se jen dohadovat, na které země Witkoff narážel, ale někteří izraelští a arabští diplomaté naznačili, že Saúdská Arábie by mohla být alespoň ochotna obnovit normalizační rozhovory a že Omán by mohl být ochoten normalizační rozhovory zvážit. K oběma by však došlo pouze v případě, že bude ukončena genocida v Gaze.

Je tu také Sýrie. Ahmad aš-Šara, nová hlava státu, se nijak netají svou ochotou dosáhnout dohody s Izraelem. Pro Trumpa to znamená normalizaci. Situace tam je ale mnohem napjatější, než si Trump myslí. Normalizaci vztahů s Izraelem brání velké překážky.

Kromě probíhající genocidy v Gaze stále přetrvává nevyřešená otázka Golanských výšin. Zatímco Trump možná uznal izraelskou suverenitu nad částí Golanských výšin, kterou Izrael dobyl před příměřím se Sýrií v roce 1974, zbytek světa a rozhodně syrské obyvatelstvo všech etnických a politických přesvědčení tak neučiní.

Pozice aš-Šaráa v Sýrii není, mírně řečeno, příliš bezpečná. Skepticismus ohledně jeho vlády přetrvává jak v samotné zemi, tak v arabském světě a na Západě. Před lety se zkoumaly různé scénáře kompromisu v otázce Golanských výšin, a to především za vlády Háfize Asada. K žádným věcným rozhovorům však již mnoho let nedošlo. Tehdy byly v Sýrii kontroverzní a dnes by byly ještě kontroverznější.

Dohoda s Izraelem a s ní spojená podpora USA by byly obrovským přínosem pro zničenou syrskou ekonomiku a poskytly by aš-Šaráa určitý manévrovací prostor. Sýrie údajně navrhla dva scénáře, v nichž by znovu získala část Golanských výšin, které Izrael okupoval před příměřím mezi oběma státy z roku 1974.

Izrael by však musel být ochoten k tomuto kompromisu přistoupit a stáhnout se ze všech území, která okupoval po svržení Bašára Asada, a samozřejmě ukončit veškeré útoky v Sýrii. Zda by Izrael byl ochoten to udělat, je velmi otázkou.

Dále musí al-Šaraa zvážit reakci veřejnosti na kompromis ohledně části Golanských výšin. Pokud získá zpět významnou část Golanských výšin, mohlo by to stačit vzhledem k naléhavé potřebě v Sýrii a možnosti dohody, která by tuto potřebu řešila. Izraelský ministr zahraničí Gideon Sa’ar však nedávno prohlásil: „Izrael uplatnil své zákony na Golanské výšiny před více než 40 lety a v jakékoli mírové dohodě zůstanou Golanské výšiny nedílnou součástí Státu Izrael.“

Trumpovu pozornost upoutal i Libanon. Je pochybné, že Trump, i v těch nejoptimističtějších chvílích, věří, že nestabilní libanonská vláda by mohla navázat vztahy s Izraelem, i kdyby se Izrael stáhl z dosud okupovaných území v jižním Libanonu a ukončil své probíhající (i když zřídka široce informované) útoky v Libanonu.

Trump si místo toho přeje úplné odzbrojení Hizballáhu, což je cíl, který sdílí i nový libanonský prezident Joseph Aoun. Zatímco Aoun chce toho dosáhnout postupně prostřednictvím dialogu jako cesty k libanonské jednotě, Trump chce rychlé řešení, které viditelně oslabí Hizballáh – nejen jako vojenskou sílu, ale i jako politickou mocnost.

Americký vyslanec Tom Barrack naléhá na vládu, aby urychleně odzbrojila Hizballáh. To ukazuje na bezohlednou netrpělivost Trumpovy administrativy, která hrozí podkopat úsilí libanonské vlády pod vedením Aúna vyjednat odzbrojení Hizballáhu a zřízení libanonských ozbrojených sil jako jediné obranné síly Libanonu.

Hizballáh již prohlásil, že americký plán odmítá. Ačkoli vyjádřil ochotu vést s Aúnem dialog, jeho stanovisko je, že se neodzbrojí. Aún by musel vyjednat dohodu, aby změnil názor. Požadoval také, aby pokrok v odzbrojení Hizballáhu doprovázely kroky Izraele k ukončení probíhající okupace libanonského území a jeho rutinních útoků.

Izrael ze své strany projevuje jen malou flexibilitu, požaduje okamžité odzbrojení Hizballáhu, přesun jeho sil ještě dále na sever a naznačuje, že se nevzdá svých pozic v jižním Libanonu, ale hodlá pouze opustit jedno z pěti míst, která okupuje.

Vize Netanjahuovy návštěvy

To vše naznačuje, že Trump si představuje, že se Sýrie připojí k Jordánsku a Egyptu jako sousedním státům, které uzavřou mír s Izraelem, a že se k této skupině v budoucnu připojí i Libanon. Pokud se podaří přesvědčit Omán, aby se připojil k Abrahamovým dohodám spolu s arabskými státy Perského zálivu, Bahrajnem a Spojenými arabskými emiráty, otevřelo by to cestu pro přistoupení Saúdské Arábie.

S pokorným Íránem, jak to vidí Trump, nuceným přihlížet z postranní čáry, by vznikl Blízký východ soustředěný kolem výhradně izraelského Jeruzaléma. Írán, Irák a dokonce i Jemen by byly nuceny vypořádat se s hrací plochou, která upřednostňuje Izrael, odsouvá Palestince do pozadí a silně motivuje státy, které dosud normalizovaly vztahy s Izraelem, aby našly kompromis s Izraelem a jeho arabskými partnery.

Z Trumpova pohledu by toho všeho mohlo být dosaženo jednoduše ukončením genocidy v Gaze, bez nutnosti skutečného palestinského státu nebo jiných občanských svobod pro palestinský lid.

Je to realistické? Rozhodně ne v časovém rámci, který si Trump představoval.

Saúdové, pokud by genocida skončila a řada dalších států normalizovala své vztahy s Izraelem, by našli důvod se k připojení, za předpokladu, že by od Washingtonu dostali odpovídající úplatky, pravděpodobně včetně pomoci saúdskoarabskému jadernému programu a výrazného zlepšení prodeje zbraní. Pravděpodobně by se vrátili k požadavku vágního plánu pro palestinský stát, ale ne k pevnějšímu závazku k nějakému procesu, jak to dělají v současnosti.

V Sýrii a Libanonu by však byl odpor obrovský a s velkou pravděpodobností by ho podpořilo mnoho hlasů v Jordánsku a Egyptě a samozřejmě i v Íránu, Iráku a Jemenu. Potlačení takových projevů solidarity by muselo být drakonické a v žádném případě není jasné, zda Sýrie nebo Libanon disponují bezpečnostní kapacitou nebo politickým prostorem, aby tak učinily. Takto dalekosáhlé opuštění ze strany Palestinců, i když pro arabské vůdce možná není bezprecedentní, by skutečně vyvolalo značné pobouření jak v Jordánsku, tak v Egyptě a přinejmenším v Jordánsku by mohlo velmi dobře vést k fatální destabilizaci.

Netanjahu by mohl být ochoten to přijmout jako dlouhodobou vizi, až se příští týden setká s Trumpem ve Washingtonu. Ví však, že to není dosažitelné v krátkodobém horizontu. Místo toho bude v genocidě v Gaze pokračovat, dokud ho Trump nedonutí přestat.

Mezitím sílí tlak ze strany Netanjahua Likud na anexi Západního břehu Jordánu a někteří ultranacionalisté volají po anexi pásma Gazy.

Netanjahu pravděpodobně takové kroky neschválí, dokud Trumpovo úsilí o normalizaci bude pokračovat. Pokud však toto úsilí selže, Netanjahu bude otevřený anexi. Trump pravděpodobně použije tento nástroj k vyvíjení tlaku na arabské vůdce, aby normalizovali vztahy s Izraelem.

Bez ohledu na to, jakým směrem se události vyvinou, Palestinci budou opět opuštěni. Otázkou je, jak dlouho budou arabští vůdci schopni tlumit rozhořčení v celém regionu a jak dlouho budou západní vůdci ignorovat a potlačovat rostoucí hněv nad podporou Izraele, kterou naše vlády poskytují.

Od Mitchella Plitnicka