Izrael – jediná demokracie na Blízkém východě? Nebezpečný mýtus
INFORMACE Z DOMOVA I ZE SVĚTA
Tvrzení, že Izrael je „jedinou demokracií na Blízkém východě“, se v západním diskurzu opakuje po desetiletí téměř jako článek víry. Tato věta však neobstojí při kritickém zkoumání – naopak: zastírá realitu, která má s demokratickými principy pramálo společného. Následuje nezbytná demystifikace.
Izrael kontroluje životy milionů Palestinců – v pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě – kteří nemají žádné politické slovo nad vládou, která z velké části řídí jejich životy. Ať už prostřednictvím přímé okupace, obležení nebo jednostranné anexe, tito lidé žijí pod izraelskou vládní strukturou, aniž by jim byla přiznána základní demokratická práva, jako je právo volit.
V pásmu Gazy Izrael reguluje vstup a výstup, kontroluje vzdušný prostor, moře, dodávky elektřiny, pohyb zboží a svobodu pohybu. To vše se děje bez politické reprezentace postiženého obyvatelstva. Obyvatelé Gazy se neúčastní izraelských voleb – žijí de facto pod cizí nadvládou.
Nerovnost je zvláště patrná na Západním břehu: Zatímco izraelští osadníci žijí a volí podle izraelského občanského práva, sousední Palestinci podléhají izraelskému vojenskému právu. Existují dva různé právní systémy – v závislosti na etnické příslušnosti. Kontrolní stanoviště, svévolné zatýkání a noční razie charakterizují každodenní život palestinského obyvatelstva.
Dokonce i palestinští občané Izraele – přibližně 20 % populace – jsou právně znevýhodněni. Více než 65 zákonů je diskriminuje v klíčových oblastech života, jako je vzdělávání, vlastnictví půdy a bydlení. Navzdory svému občanství zůstává jejich politická účast omezená, zejména pokud chtějí vyjadřovat kritické názory nebo zakládat politické organizace.
Kritické hlasy jsou systematicky potlačovány: Izrael pravidelně zatýká novináře, aktivisty a dokonce i nezletilé. Tisíce Palestinců jsou drženy v takzvané „administrativní vazbě“ bez obvinění nebo soudu. Cenzura a sledování politicky nežádoucích skupin je samozřejmostí.
Zemi, která zakazuje politické strany, cenzuruje opoziční média, diskriminuje etnické menšiny a praktikuje dva zcela odlišné právní systémy, lze jen stěží považovat za demokracii. Struktura Izraele připomíná spíše etnokracii – vládu založenou na etnickém původu.
Opakující se tvrzení, že Izrael je „jedinou demokracií na Blízkém východě“, ignoruje realitu okupace, apartheidu a etnického nacionalismu.
Skutečná demokracie vyžaduje rovnost před zákonem, politickou reprezentaci a svobodu projevu – nikoli vojenskou kontrolu, rasistickou legislativu a systematické odepírání volebního práva.
Ti, kdo obhajují demokracii a lidská práva, by se neměli nechat zaslepit příjemně znějícími mýty – ale měli by se dívat na realitu takovou, jaká je.