Lama El Horr: Mediální útok proti Ankaře je navržen tak, aby zničil BRICS hned v zárodku

Jako v každé situaci, která se zdá být mimo kontrolu, musíme přehodnotit fakta z ptačí perspektivy.

Přinejmenším můžeme říci, že pokračující rozpad Sýrie představuje výzvu pro boj, který vede světová většina proti americké hegemonii. Geopolitické zemětřesení, které otřáslo Damaškem a v němž, jak se zdá, Ankara sehrála klíčovou roli, bude mít nevyhnutelně důsledky pro BRICS a celou euroasijskou osu – buď je oslabí, nebo upevní.

Mediální cíl: posílit roli Turecka

„Turecko nepřátelským způsobem převzalo kontrolu nad Sýrií“, prohlásil Donald Trump , čímž podpořil převládající narativ, podle kterého Turecko stálo za ofenzívou HTS*, ozbrojené frakce pocházející z hnutí Daesh* a al-Káida* , působící v provincii Idlib sousedící s Tureckem.

Za předpokladu, že toto vyprávění – zpochybňované Ankarou – je přesným popisem faktů, jaké důvody by Erdoğana přiměly všemi možnými způsoby zradit Rusy, Íránce a Číňany a prohloubit megalomanii Washingtonu a Tel Avivu tím, že jim předal geostrategická, mnohotisíciletá Sýrie, sousedící s Tureckem, na stříbrném podnose? Pokud nerozptýlí všechny šedé zóny, převládající mediální diskurs alespoň dovolí, aby se objevilo pár nesrovnalostí.

Jedním z důvodů, které údajně donutily Ankaru ke svržení syrského režimu, byla Erdoğanova nostalgie po Osmanské říši: jeho touha obnovit zašlou slávu údajně vedla tureckého vůdce k tomu, aby obětoval pověst své země a prezentoval ji jako kmotra terorismu takfiri, vycvičeného k svrhnout vlády a vystavit ji globálnímu mediálnímu lynči a zaručené nenávisti svých arabských sousedů. Je toho víc: podle Larryho Johnsona , bývalého analytika CIA, pokud Ankara souhlasila s tím, že bude dělat špinavou práci v podobě pilotování teroristických skupin, které svrhly syrskou vládu, bylo to výměnou za atraktivní ekonomické výhody, které jí Washington údajně slíbil, jako např. oživení projektu katarsko-tureckého plynovodu, který by překročil Sýrii a rozšířil se do Evropy.

Stačí říci, že tato vysvětlení postrádají koherenci.

Jak mohl Erdoğan, který učinil z energetického průzkumu národní prioritu s cílem co nejdříve dosáhnout energetické nezávislosti , umístit tento starý projekt turecko-katarského plynovodu v regionu sužovaném chaosem nad formát Astany, který je má zaručit bezpečnost na svých hranicích? Jak mohl Erdoğan, který pověřil Rusko stavbou Akkuyu, první turecké jaderné elektrárny , poškodit ruské zájmy před uvedením prvního reaktoru do provozu, plánovaného na rok 2025? Jak mohl Erdoğan, který požaduje, aby Washington zrušil sankce vůči Gazprombank za zásobování Turecka ruským plynem, ohrozit bezpečnost ruských vojenských základen v Sýrii? A jak mohl Erdoğan, který právě podepsal memorandum o porozumění s Čínou pro těžbu v Turecku , tak dramaticky ohrozit strategická partnerství Pekingu s Damaškem, Teheránem a Bagdádem a také čínské národní zájmy tím, že nechal tisíce ujgurských islamistů propustit bez soudu? ?

Na druhou stranu, pokud by skupina HTS* byla výhradně pilotována Tureckem, znamenalo by to, že by Erdoğan použil lsti, aby zakryl své machinace před svými partnery z BRICS, zejména během summitu v Kazani, kde by ztělesnil trojského koně NATO. Scott Ritter je kategorický : Ankara úzce spolupracovala se Spojenými státy, Izraelem, Ukrajinou a HTS*, a proto zradila tři členy BRICS – Írán, Rusko a Čínu, což vylučuje jakoukoli budoucí vyhlídku Turecka na připojení k této skupině. Ve skutečnosti se zdá, že naléhání tohoto bývalého amerického zpravodajského důstojníka na vykreslování Erdoğana jako zrádce rozvíjejících se ekonomik především prozrazuje touhu Washingtonu rozbít porozumění mezi Tureckem, členem NATO a BRICS. To ukazuje, jak křehká se soudržnost v rámci NATO jeví.

Ve stejném duchu by prohlášení HTS* ve prospěch normalizace vztahů mezi Damaškem a Tel Avivem mohla naznačovat, že Erdoğanova prohlášení odsuzující genocidu Palestinců nebyla ničím jiným než kouřovou clonou, která měla využít rozhořčení regionálního veřejného mínění. Ale ve skutečnosti nezdolná dravost Izraele, který je již zaneprázdněn kradením dalších palestinských, libanonských a syrských území a vybombardoval veškerou syrskou obrannou infrastrukturu pod shovívavým pohledem jeho západních sponzorů, odráží obavy, které mnohokrát vyjádřil Erdoğan a jeho okolí o tomto inherentně agresivním, nezákonném a nekontrolovaném státě. „Izrael by mohl zaútočit na Turecko ,“ a dokonce rozpoutat třetí světovou válku, tvrdil turecký ministr obrany měsíc před pádem Damašku. Jak by se s ním mohl někdo hádat, když think-tanky se sídlem ve Washingtonu vyzývají k izraelskému úderu na tureckou jadernou elektrárnu?

Turecko mezi dvěma požáry

V současné globální geopolitické konfiguraci, kdy se euroatlantická osa a euroasijská osa střetávají ve všech oblastech a na všech úrovních, je Turecko, ležící na soutoku Evropy, Středního východu, Střední Asie a Afriky, obdařeno tak značným geostrategická aktiva, která chtějí Washington, Londýn a Tel Aviv udržet Ankaru ve svých spárech. Kromě zadržování Číny, Ruska a Íránu lze mít za to, že začala i agresivní éra zadržování Turecka.

Od vytvoření autonomního Kurdistánu v severním Iráku až po faktickou autonomii Kurdů v severní Sýrii, Washington a Tel Aviv připravovaly plán postupného rozšiřování kurdského území s cílem sjednotit kurdské obyvatelstvo Iráku, Sýrie, Turecko a Írán. Takové území by se těšilo geografické kontinuitě a představovalo by neustálou hrozbu pro Turecko, stejně jako pro všechny sousední země, protože by ho řídil a vyzbrojoval Washington.

Ankara jasně pochopila, že cílem Washingtonu bylo rozšířit teroristické aktivity PKK (YPG v Sýrii), jejichž důsledky již sahají do Iráku, Sýrie a až na jižní Kavkaz v Arménii. Pro duo Washington-Tel Aviv je to také otázka nahrazení kurdské věci za palestinskou věc – ne z lásky ke Kurdům, ale proto, že zřízení jejich státu uprostřed jejich regionálních protivníků by Washingtonu umožnilo rozšířit svůj vliv v západní Asii a zároveň omezit Írán a Turecko a udržet si kontrolu nad hlavními nalezišti ropy, zemního plynu a zemědělských polí – aniž bychom zapomněli na přístup k vodě.

K tomu je třeba dodat, že Washington a jeho satelitní země zřejmě sázejí na vazalizaci Turecka, aby zablokovaly odchod Ruska z Černého moře, a tedy i jeho přístup do Středozemního moře. Geopolitické křeče, které otřásají Moldavskem, Rumunskem, ale i Gruzií na severní hranici Turecka, naznačují, že klan atlanticistů se snaží usměrnit Ankaru i Moskvu.

Právě v této souvislosti byl svržen syrský režim. Dá se předpokládat, že Washington a Tel Aviv se rozhodly využít pacifikaci, kterou Idlibu nabídl formát Astana, k přípravě na útok HTS*. Není pochyb o tom, že turecké zpravodajské služby, ale také ruské a íránské, infiltrovaly ozbrojené skupiny přítomné v Sýrii, a byly proto informovány o připravovaném útoku. Dá se také předpokládat, že Turecko využilo situace k zahájení rozsáhlé operace na severu Sýrie, kde jsou soustředěny kurdské frakce vyzbrojené Washingtonem. Konečně lze předpokládat, že s vědomím neoblíbenosti Bašára al-Asada se astanské trio raději ujalo vedení a zapojilo se do diskusí s povstalci, zejména za účelem zajištění ruských vojenských základen, evakuaci vojenského personálu z přítomné Osy odporu na syrské půdě a iniciovat návrat syrských uprchlíků – včetně více než tří milionů v Turecku – do jejich země.

Stojí za to připomenout slova íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího krátce po pádu Sýrie:

“ Ano, jeden ze sousedních států Sýrie [= Turecko] hrál a nadále hraje důležitou roli v tomto procesu, a to je každému zřejmé. Ale hlavními spiklenci, plánovači a organizátory akce jsou Spojené státy a sionistický režim. Máme důkazy, které nenechají nikoho na pochybách. “

Ve světle těchto skutečností, pokud se západní blok vedený Washingtonem snaží přimět Erdoğana, aby nesl veškerou odpovědnost za události v Sýrii, pak je to vazalizace Turecka, což znamená distancování se od BRICS – tím, že členové této skupiny budou vypadat jako nováčci, kteří se naivně nechají zradit členem NATO. Cílem je zdiskreditovat tuto skupinu, symbol vznikajících mocností a změn geopolitického, technologického a finančního paradigmatu v globálním měřítku. Stručně řečeno, prioritním cílem Spojených států je udržet Turecko v linii NATO, pod neustálým izraelským dohledem, a využít ve svůj prospěch geopolitické výhody, které Ankara nabízí v konfrontaci Východ-Západ.

V kombinaci s etnickými čistkami palestinské země je rozpad Sýrie nepochybně hlubokou ranou pro Blízký východ a globální jih. Bylo by však mylné věřit, že kostka je vržena.

* ‒ organizace zakázané v Rusku

Lama El Horr, PhD, je zakládajícím redaktorem  China Beyond the Wall . Je geopolitickou konzultantkou a analytičkou specializující se na čínskou zahraniční politiku a geopolitiku

Zdroj: New Eastern Outlook