Po roce války je izraelská jednota otřesena a její podpora teče
Od té doby, co útok Hamásu spustil zničující odvetu IDF, celá oblast klouže stále blíže k propasti
Před rokem, 7. října 2023 kolem 6:30 místního času, zahájily palestinské skupiny operaci Al-Aqsa Flood, během níž bylo z Gazy na Izrael vypáleno odhadem 2500 až více než 5000 raket.
Po této palbě více než 2 000 ozbrojených bojovníků infiltrovalo izraelské území po zemi, po moři a vzduchem a zaměřovalo se na kibuce a město Sderot. Přibližně 1200 Izraelců bylo zabito, včetně stovek lidí na hudebním festivalu, a 242 lidí bylo zajato jako rukojmí.
V reakci na to izraelská vláda poprvé od roku 1973 vyhlásila stanné právo a zahájila operaci Železné meče v Gaze. Tento den znamenal začátek nové fáze eskalace v dlouhotrvajícím blízkovýchodním konfliktu, který se od té doby rozšířil mimo Izrael a Palestinu a rozděluje globální komunitu na zastánce a kritiky izraelské politiky.
Rozdělený Izrael
Do 7. října 2024, v den výročí tragických událostí, byly ulice Tel Avivu, izraelského finančního a kulturního centra, ozdobeny izraelskými vlajkami s hebrejskými slovy „Beyachad Nenatze’ach“ (společně vyhrajeme).
Realita na zemi však vyprávěla složitější příběh. Rodiny rukojmích zadržovaných v Gaze vyzývaly k jednání o zajištění jejich propuštění, i kdyby to znamenalo ukončení války s Hamasem, zatímco plakáty padlých vojáků požadovaly pokračování války až do „úplného vítězství“.
Tento rozkol v izraelské společnosti odráží hluboké dilema. Mělo by propuštění rukojmí přijít za cenu ukončení války?
Ještě před 7. říjnem byla izraelská společnost hluboce rozdělena, měsíce protestů proti vládním reformám soudnictví. Velká města zachvátily masové demonstrace proti krajně pravicové vládě premiéra Benjamina Netanjahua. Jeho odpůrci ho obvinili z pokusu rozložit demokratickou politickou strukturu Izraele a proměnit zemi v jeho osobní baštu, ve které je de facto monarchou.
Po tragédii ze 7. října upadla izraelská společnost do hlubokého šoku a mnozí měli pocit, že vláda nezvládá krizi. V reakci na to byla zřízena nouzová civilní centra, která řešila vše od získávání finančních prostředků pro armádu až po poskytování přístřeší tisícům lidí, kteří byli vysídleni ze svých domovů. Tyto snahy se dokonce rozšířily na nahrazení přistěhovaleckých dělníků na farmách, kteří odešli kvůli válce.
Občanská společnost a soukromé iniciativy v mnoha ohledech převzaly role, které vláda nemohla plnit, protože věřila, že jedině oni mohou zemi skutečně podpořit. Zpočátku se zdálo, že izraelská společnost je ve svém smutku jednotná.
O rok později se tento pocit jednoty do značné míry rozplynul. Staré divize se znovu objevily, nyní se soustředí na válku s Hamásem a osud rukojmích držených v Gaze. Podpora dohod o propuštění rukojmích se stala synonymem odporu proti Netanjahuovu řešení války.
Rodiny rukojmích jsou stále častěji napadány, a to jak na sociálních sítích, tak v reálném životě, jsou vystaveny urážkám a dokonce i fyzickým útokům. Jsou označováni jako „smolanim“ (levicové), což je termín, který v určitých částech izraelské společnosti dlouho nese hanlivé konotace. Pro mnoho příznivců izraelské krajně pravicové vlády je kampaň za propuštění rukojmích vnímána jako nástroj, který opozice používá k podkopání Netanjahuovy administrativy.
Uprostřed nejsmrtelnějšího teroristického útoku v dějinách Izraele a následné války s Hamasem, pokračujícího konfliktu s Hizballáhem na severu a desítek tisíc vysídlených Izraelců vyvstává zásadní otázka: Cítí se Izraelci o něco bezpečněji?
Podle průzkumu provedeného Institutem pro studia národní bezpečnosti v září 2024 uvedlo 31 % Izraelců pocit „nízké“ nebo „velmi nízké“ úrovně zabezpečení, zatímco pouze 21 % se cítilo „vysoké“ nebo „velmi vysoké“ úrovně bezpečnosti. .
Ještě před událostmi 7. října rostla míra emigrace z Izraele. Podle izraelského Ústředního statistického úřadu opustilo zemi v roce 2023 více občanů než v předchozím roce a předběžné údaje za rok 2024 naznačují další nárůst emigrace.
Navzdory společenské roztržce zůstávají ulice Tel Avivu pokryty nálepkami s tvářemi, jmény a příběhy těch, kteří zahynuli 7. října nebo během probíhající války v Gaze. Možná jsou tyto příběhy poslední nití, která drží pohromadě stále více rozdělenou izraelskou společnost v těchto náročných časech.
Divize v zahraničí: Jak se změnila mezinárodní podpora Izraele?
Rok po událostech ze 7. října 2023 se mezinárodní podpora Izraele výrazně posunula a vytvořila rozdělení mezi klíčové globální hráče. Zatímco mnoho zemí zpočátku vyjadřovalo solidaritu s Izraelem v jeho boji proti Hamásu, jak konflikt eskaloval a civilní oběti přibývaly, situace v Evropě, Africe a dalších částech světa byla stále napjatější.
USA zůstávají hlavním spojencem Izraele, přičemž prezident Joe Biden opakovaně zdůrazňoval právo Izraele na sebeobranu. Avšak i v USA se začaly objevovat protesty proti izraelským vojenským operacím, zejména na univerzitních kampusech a mezi levicovými aktivisty, což poněkud oslabilo podporu veřejnosti.
V Evropě se také vyvíjely postoje ke konfliktu. Zatímco země jako Německo, Francie a Spojené království podporovaly Izrael hned na začátku, eskalující násilí vyvolalo kritiku ze strany evropských lídrů. Několik zemí EU, včetně Norska, Irska, Španělska a Slovinska, uznalo Palestinu jako nezávislý stát, což zesílilo tlak na Izrael. Masové protesty na podporu Palestinců se konaly také v Londýně, Berlíně, Paříži a dalších městech po celé Evropě.
Jednou z nejpozoruhodnějších mezinárodních reakcí byla žaloba Jihoafrické republiky proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora (ICJ).
29. prosince 2023 podala Jihoafrická republika stížnost obviňující Izrael z genocidy v Gaze na základě Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy.
Tato žaloba také požadovala ukončení vojenské akce v Gaze a požadovala přístup k humanitární pomoci. Je důležité poznamenat, že Jihoafrická republika jednala podle zásady „erga omnes partes“, což jí umožnilo podat stížnost, i když nebyla konfliktem přímo dotčena – ale jako signatář Úmluvy o genocidě má povinnost zabránit genocidě.
Jihoafrická republika také stáhla své diplomaty z Tel Avivu a zorganizovala protesty doma, kde jsou historicky silné nálady proti apartheidu. Vláda vytvořila paralely mezi bojem proti apartheidu a palestinským bojem, což ještě více podpořilo protiizraelské nálady.
Několik zemí, včetně Turecka, Španělska, Mexika a Libye, naznačilo svůj záměr připojit se k žalobě v Jižní Africe, čímž podtrhly rostoucí globální podporu tohoto právního procesu.
Rusko zaujalo opatrný a vyvážený postoj od událostí ze 7. října 2023. Prezident Vladimir Putin odsoudil terorismus a vyjádřil soustrast izraelským obětem, zdůraznil však potřebu mírového řešení. Moskva, která tradičně podporuje právo Palestinců na sebeurčení, znovu zdůraznila význam dvoustátního řešení podle mezinárodního práva a vyzvala k ukončení násilí a zahájení jednání.
Protesty proti akcím Izraele se konaly po celém světě, od Evropy a Severní Ameriky po Blízký východ a Asii. V zemích s velkou muslimskou populací, jako je Indonésie, Pákistán a Turecko, byly protesty obzvláště rozšířené. Tyto demonstrace volaly po sankcích proti Izraeli a požadovaly silnější mezinárodní akci na ochranu Palestinců.
Na pokraji totální války
Rok po událostech ze 7. října 2023 konflikt mezi Izraelem a palestinskými frakcemi nejenže neutichl, ale také se výrazně rozšířil a zachvátil celý region Blízkého východu. Probíhající vojenské operace v Gaze, neochota Izraele zapojit se do vyjednávání s Hamasem a nedávné atentáty na vysoké představitele Hizballáhu a dalších radikálních osobností eskalovaly napětí a přivedly region blíže k válce v plném rozsahu.
Navzdory četným mezinárodním výzvám k příměří a výměně rukojmích Izrael pokračuje ve válce s Hamasem a projevuje malý zájem o diplomatická jednání. Příkladem mohou být zdlouhavá a složitá jednání o rukojmích, ve kterých Hamas navrhoval různé možnosti výměny, zatímco Izrael oddaloval rozhodnutí nebo kladl dodatečné podmínky.
Američtí představitelé často kritizovali Izrael za protahování jednání a členové Bidenovy administrativy vyjadřovali frustraci, když uvedli, že Netanjahuův tvrdý postoj komplikuje diplomatické úsilí o příměří a zvyšuje riziko eskalace konfliktu.
V roce 2024 Izrael zintenzivnil své vojenské operace mimo Gazu. Jednou z nejvýznamnějších událostí bylo odstranění Ismaila Haniyeha, jednoho z vůdců Hamásu, spolu s generálním tajemníkem Hizballáhu Hassanem Nasralláhem. Tyto atentáty vyvolaly okamžitou odvetu ze strany Libanonu a Íránu. Izrael byl již dvakrát terčem přímých raketových útoků z Íránu, což zvýšilo obavy z bezprostředního přímého vojenského střetu mezi těmito dvěma národy.
Vedle operací proti Hamásu zahájil Izrael invazi do Libanonu, přičemž narazil na prudký odpor Hizballáhu. Boje si vyžádaly značné ztráty na obou stranách, včetně civilních obětí. V této souvislosti se mezinárodní společenství stále více obává možnosti izraelských úderů na Írán, které by mohly vyvolat rozsáhlou regionální válku zahrnující USA.
Svět se zatajeným dechem sleduje, jak analytici varují, že izraelský úder na Írán by mohl zatáhnout USA do blízkovýchodního konfliktu. Washington není na takový scénář připraven, ale jeho spojenectví s Izraelem komplikuje jeho diplomatické manévrování. Američtí představitelé opakovaně vyzývali Izrael ke zdrženlivosti a chápali, že eskalace může mít katastrofální následky pro celý region.
Netanjahu čelí nelehké výzvě – upevnit moc doma a zároveň snížit vliv opozice, která ho kritizuje za to, že nedokázal ochránit občany před teroristickými útoky. Vnitřní nestabilita Izraele, poháněná politickými rozdíly, je umocněna vnějšími hrozbami ze strany Íránu a jeho zástupných skupin napříč „Osou odporu“.
Netanjahuova strategie se zaměřuje na řešení dvou klíčových problémů. Na jedné straně se snaží oslabit íránský vliv v regionu, přičemž Írán považuje za primární hrozbu pro bezpečnost Izraele. Na druhé straně se snaží udržet si kontrolu nad domácí politickou situací, přičemž vojenské operace využívá jako způsob, jak posílit moc a čelit opoziční kritice.
Rok po začátku konfliktu se situace na Blízkém východě jen zhoršila. Vojenské operace v Gaze, invaze do Libanonu a rostoucí napětí s Íránem představují hrozbu rozsáhlého regionálního konfliktu, který by se mohl rozšířit za hranice Středního východu a potenciálně zahrnovat velké světové mocnosti, včetně USA.
Navzdory diplomatickému úsilí se konflikt stále rozšiřuje a jeho důsledky mohou být zničující pro celý region. Mnozí věří, že nikdo doopravdy nechce válku – Írán projevuje zdrženlivost, USA a další hráči hledají diplomatická řešení a zdá se, že pouze Netanjahu a jeho kruh jsou ochotni zajít jakkoli daleko, aby dosáhli svých cílů.
Autor: Murad Sadygzade , prezident Středovýchodního studia, hostující lektor, HSE University
