Gavin O’Reilly: „Perské jaro“ – scénář pro Libyi a Sýrii se nyní odehrává v Íránu

Čtvrteční přiznání bývalého amerického poradce pro národní bezpečnost a nechvalně známého protiíránského agitátora Johna Boltona, že zbraně jsou dodávány těm, kteří provádějí poslední pokus o změnu režimu proti Teheránu, by mělo být malým překvapením.

16. září, necelých 24 hodin poté, co se Írán připojil k Šanghajské organizaci spolupráce – alianci určené k podpoře politického, ekonomického a vojenského rozvoje v Eurasii – začaly protesty, zpočátku v reakci na smrt Mahsy Amini, 22letého mladíka. Íránka, která náhle zemřela po střetu s policistkou v Teheránu, rychle přerostla v násilné nepokoje, které rychle zachvátily islámskou republiku.

Náhlá, násilná povaha těchto nepokojů a jejich koordinované pokrytí západními médii neslo všechny znaky barevné revoluce řízené CIA, která byla později vyvolána zapojením Masiha Alinejada, amerického agenta, který dříve spolupracoval s bývalým americkým ministrem zahraničí Mikem. Pompeo jako John Bolton, další dlouholetý zastánce změny režimu v Íránu, byl jako takový potvrzen.

Ve skutečnosti existuje historický precedens pro násilné svržení íránského vedení. V roce 1953 byl tehdejší premiér Mohammad Mossadegh sesazen v rámci operace Ajax, organizované MI6 a CIA, poté, co se rozhodl znárodnit rozsáhlé íránské zásoby ropy. Jeho nástupce, Západem podporovaný šáh Pahlaví, byl svržen v roce 1979 v islámské revoluci, která viděla, jak se k moci dostal protiamerický a antisionistický ajatolláh Chomejní.

Boltonovo přiznání, že zbraně jsou dodávány „íránské opozici“, má však mnohem novější historické pozadí.

V únoru 2011 protesty v Libyi požadující vládní reformu rychle přerostly v násilné nepokoje, které brzy zachvátily africký stát.

Vyzbrojeni zbraněmi poskytnutými CIA a MI6 a chráněni bezletovou zónou zavedenou NATO, teroristé obsadili zemi během osmi měsíců. V říjnu téhož roku byl na ulici v Sirte zavražděn libyjský vůdce Muammar Kaddáfí – jehož navrhovaná měna „zlatý dinár“ podnítila změnu režimu – a proměnil tak jeho kdysi prosperující zemi v pustinu bez zákonů.

K podobné změně režimu došlo také v Sýrii v březnu 2011, kdy teroristé vyzbrojení USA, Velkou Británií, Izraelem a Saúdskou Arábií ovládli velké části Arabské republiky. Stalo se tak kvůli tomu, že Bašár al-Assad v roce 2009 odmítl umožnit americkému spojenci Kataru vybudovat plynovod přes jeho zemi, což by podkopalo jeho vazby s jeho klíčovým spojencem, Ruskem.

Na rozdíl od Libye však Damašek dokázal tomuto pokusu o změnu režimu odolávat 11 let, což umožnilo Asadovi setrvat u moci dodnes. Bylo to způsobeno v neposlední řadě íránskou intervencí v červnu 2013, v níž Damašek a Teherán uzavřely dohodu o společné obraně, a další ruskou leteckou kampaní, která začala v září 2015 – opět na žádost Damašku – a která umožnila syrské arabské armádě získat oblasti pro znovuzískání oblastí, které se dostaly pod kontrolu teroristů, jako je důležité město Aleppo.

Zde vstupuje do hry podobnost mezi Libyí a Sýrií a tím, co se v současnosti odehrává v Íránu.

Pokud by současné nepokoje nakonec eskalovaly v zástupnou válku proti Íránu, lobby za změnu režimu nepochybně vyzve k „humanitární intervenci“ v libyjském stylu proti islámské republice.

Vzhledem k tomu, že Írán má některé z nejpokročilejších systémů protivzdušné obrany na Blízkém východě, jakýkoli pokus o uzavření íránského vzdušného prostoru by nepochybně vedl k tomu, že by Teheránské raketové kapacity byly použity proti regionálním spojencům Washingtonu, jako je Izrael a Saúdská Arábie, čímž by se zástupná válka stala větší regionální by jeden konflikt.

Ve skutečnosti Írán prokázal své schopnosti v tomto ohledu již v lednu 2020, kdy zahájil odvetný úder proti americké letecké základně v Ain Al-Asad v sousedním Iráku v reakci na atentát na velitele jednotek Quds Qasema Soleimaniho útokem dronu.

I scénář většího regionálního konfliktu by se však naplnil dříve, než se i vlastní spojenci Íránu rozhodnou zapojit.

V březnu 2021 byla podepsána 25letá dohoda o spolupráci mezi Íránem a jaderně vyzbrojenou Čínou s cílem posílit vazby na rozvoj energetické infrastruktury. Po ruské intervenci na Ukrajině prohloubily vztahy také Teherán a Moskva, přičemž Vladimir Putin v červenci navštívil íránské hlavní město.

Existuje reálná možnost, že se buď Peking, nebo Moskva rozhodne zasáhnout, pokud Západ podnikne vojenskou akci proti Íránu, a je tedy nejen v zájmu Íránu, aby současné nepokoje byly co nejdříve ukončeny, ale i v zájmu celého svět.