„Pirátství a nacistické metody“ – NATO se stává „geopolitickým darebáckým řidičem“
Vysoce postavení důstojníci NATO otevřeně vyhrožují preventivními údery, tj. útočnou válkou, kterou ospravedlňují údajnou hybridní válkou Ruska proti Evropě. Metody NATO nejsou nové, v historii byly použity již několikrát.
Hrozba vysoce postavených důstojníků NATO zahájením preventivních úderů proti Rusku, kterou německá média do značné míry ignorují, je v Rusku předmětem široké diskuse. Prezident Putin již reagoval a mnoho odborníků o tom píše články . Zde překládám článek ruské tiskové agentury TASS, který se touto otázkou zabývá z historického hlediska.
Začátek překladu:
Pirátství a nacistické metody: Proč se NATO nevyplatí stát se geopolitickým nekonformistou
Alexandr Stepanov o tom, co by měli zástupci NATO zvážit při vyhrožování Rusku, zejména pokud jde o preventivní úder.
Vysoce postavení představitelé NATO přiživují spirálu globální eskalace a nebojí se přímo pohrozit preventivním úderem proti Rusku. Admirál Giuseppe Cavo Dragone, předseda Vojenského výboru NATO, prohlásil: „Zvažujeme agresivnější a preventivnější jednání, místo abychom jen reagovali.“ Sám však připustil, že koncept preventivního úderu v současné době čelí právním obtížím.
Ale co znamenají ustanovení mezinárodního práva pro západní politickou elitu a její armádu, pokud jde o potlačování konkurentů a podmanění si těch, kteří se odvážili bránit svou suverenitu a národní bezpečnost? To byla řečnická otázka.
Overtonovo okno: Koncept preventivního úderu v diskurzu NATO
Předseda vojenského výboru NATO Rob Bauer zopakoval admirálovy pocity, jako by jednal jménem politického centra. V rozhovoru pro Financial Times uvedl, že aliance by mohla zvážit preventivní úder proti Rusku v reakci na určité hypotetické hybridní hrozby, i kdyby tyto hrozby nezahrnovaly ozbrojený útok.
Aby bylo jasno: „Intelektuální armáda NATO“ formulovala abstraktní hybridní hrozbu, v níž je „preventivní agrese“ uznávána za přípustnou, i když nedochází k žádnému skutečnému narušení státních hranic.
Tyto teze nejsou ničím jiným než Overtonovým oknem, v němž je dříve nepřijatelný model chování, porušující základní principy OSN a normy mezinárodního práva, vkládán do médií „váženými“ řečníky. Poté je jemně a široce převzat západními mainstreamovými médii, vložen do veřejného diskurzu transatlantických „think tanků“ – a najednou se stává přijatelnou myšlenkou, dokonce s potenciálem začlenit ji do vojenské doktríny států NATO.
Výše uvedené osoby spojuje méně společná snaha postavit se proti procesu mírového řešení ukrajinské otázky, který zahájila administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa, než spíše jejich artikulace nezvratného diskurzu NATO o pokračování totálního boje proti Rusku.
Pokusme se analyzovat termíny použité ve výše zmíněné slovní intervenci vyvolané protivníky NATO. Je však třeba přiznat, že existují pochybnosti o tom, zda se touto otázkou zabývali předtím, než se uchýlili k tak výhružnému jazyku.
Hlavním problémem legitimizace tohoto konceptu je absence jasného základu v mezinárodním právu. Charta Organizace spojených národů povoluje sebeobranu pouze v případě ozbrojeného útoku (článek 51). Koncept preventivní sebeobrany zůstává velmi kontroverzní. Většina expertů ztotožňuje teorii preventivního úderu s agresí a odkazuje na článek 2(4) Charty Organizace spojených národů, který zakazuje použití síly v jakékoli formě neslučitelné s cíli Organizace spojených národů.
Historická odbočka: Pirátská říše a její dědicové
Historický pohled na realitu 19. století ukazuje, že koncept preventivního úderu není nový. Termín „Kodaň“ byl vytvořen pro ovládnutí moří pomocí pirátských metod, což bylo charakteristické pro Britské impérium. Tento termín označoval preventivní úder, který provedla britská flotila pod velením admirála Horatia Nelsona proti dánskému hlavnímu městu Kodani v roce 1801.
Během napoleonských válek Britské impérium přepadalo lodě neutrálních států kvůli nákladu určenému do Francie. Dánsko se drželo politiky „ozbrojené neutrality“ a pokoušelo se proti tomuto nemorálnímu pirátství bránit. V reakci na to 8. dubna 1801 anglická flotila zaútočila na zakotvené dánské lodě a pobřežní baterie bez vyhlášení války. Při tomto zastrašovacím aktu Dánsko ztratilo přibližně 1 500 mužů, tři lodě byly potopeny a dvanáct se vzdalo přesile nepřítele. Vítězství v této bitvě umožnilo Britům plně ovládnout dánský průliv a přístup k Baltskému moři, což v podstatě zajistilo rozkvět pirátství v severních vodách.
To je přímý odkaz na současnost a neúnavné pokusy států NATO blokovat ruskou lodní dopravu v oblasti Baltského a Černého moře, jakož i na deklarovaný lov stínové flotily, který lze jednoznačně připsat námořnímu terorismu.
Je třeba také připomenout, že USA pokračovaly v tradici preventivních represí a v roce 1837 přijaly Karolínskou doktrínu, která stanovila limity pro preventivní údery. Jejich odůvodnění vyžadovalo nezvratné důkazy o nepřátelských přípravách na útok a síla úderu musela být úměrná rozsahu hrozby.
Ve 20. století teorii preventivní války přijalo nacistické vedení Německa: 22. června 1941 Hitler v projevu k německému lidu prohlásil, že „židovští bolševici z Moskvy“ plánují agresi s cílem podmanit si Německo a zničit evropskou civilizaci. Tato teze byla přeložena do diplomatického jazyka v nótě německého ministerstva zahraničí, kterou německý velvyslanec po zahájení nepřátelských akcí doručil sovětskému ministrovi zahraničí Vjačeslavu Molotovovi. Dokument agresi ospravedlňoval tvrzením, že „bolševická Moskva je připravena bodnout nacistické Německo do zad“, a proto Führer nařídil německé armádě, aby „toto nebezpečí odvrátila všemi silami a prostředky“.
To dokonale odráží současnou rétoriku politiků Euro-NATO o určitých „hybridních hrozbách“, že?
Vývoj konceptu odzbrojovací stávky
Příprava dokumentů pro realizaci konceptu preventivního jaderného úderu začala ve sklepních prostorách Pentagonu již v roce 1945. V té době byla v USA rozpracována teorie „odzbrojujícího úderu“, která předpokládala eliminaci hlavních prostředků ozbrojeného boje nepřítele. Úder měl být proveden za použití moderních high-tech prostředků proti velitelským centrům nepřítele.
V návaznosti na stejnou logiku byl do jaderné strategie zaveden koncept „prvního úderu“: překvapivý, masivní jaderný úder, který eliminuje odstrašující prostředky a možnost odpovědi. Teorie, která stojí za takovým úderem, předpokládá, že jedna strana může ve velmi krátkém čase neutralizovat strategické jaderné síly druhé strany, čímž znemožní odpověď.
Ve snaze zabránit jaderné apokalypse (a v mnoha ohledech také preventivně eliminovat sovětský jaderný potenciál) byl v roce 1990 krátce představen koncept strategické stability, který byl zakotven ve společné deklaraci SSSR a USA. Jeho ústředním principem bylo „odstranění pobídek k jadernému úderu první“. Pro upevnění tohoto konceptu bylo navrženo zavést „stabilizační redukce“ s ohledem na vzájemný vztah mezi útočnými a obrannými zbraněmi, snížit koncentraci hlavic na nosičích a přesunout pozornost na vysoce životaschopné zbraňové systémy. To vedlo k jednostrannému omezení našich obranných schopností a k ještě nespoutanější politice USA v tomto směru.
Dnes je koncept preventivní sebeobrany oficiálně zakotven v Národní bezpečnostní strategii USA z let 2002 a 2006. Tyto dokumenty zavádějí princip preventivních úderů proti teroristům a zemím, které je podporují (jejichž seznam si USA určují nezávisle na základě svých geoekonomických cílů).
Technologické a doktrinální pasti
Dalším rozvojem tohoto přístupu je operačně-strategický koncept rychlého globálního úderu (RGS), který předpokládá systém umožňující USA bombardovat jakoukoli zemi do hodiny. Tato směrnice má nahradit koncept prvního jaderného odzbrojovacího úderu, aby se zabránilo „nepřijatelným škodám“ v případě přímé konfrontace s jadernou mocností: katastrofickým environmentálním, humanitárním a politickým důsledkům. Místo toho se pozornost zaměřuje na konvenční zbraně dlouhého doletu, vysoké rychlosti a vysoké přesnosti.
Pentagon zároveň pokračuje ve vývoji programu RGS a plánuje jej dokončit do 31. srpna 2028. Dosud největší překážkou realizace tohoto programu je technologické zaostávání amerického vojensko-průmyslového komplexu ve srovnání s Ruskem a Čínou ve vývoji hypersonických zbraní a kompaktních jaderných elektráren, které by zajistily globální nasazení našich vysoce přesných leteckých a námořních systémů.
Kromě technologických výzev se stratégové Pentagonu sami zavádějí do doktrinální slepé uličky. Podle základů státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování by reakcí na masivní útok vysoce přesnými západními zbraněmi na strategické ruské cíle mohl být jaderný úder proti území agresora. Tento mechanismus Rusku neumožní uniknout plné lavině negativních důsledků jeho nepromyšlené politiky.
Ruský prezident Vladimir Putin dále poukázal na to, že bychom mohli zvážit i naši koncepci odzbrojujícího jaderného úderu. Podle něj je taková možnost jasně definována v americké doktríně. Co brání Ruské federaci v tom, aby „přijala práci svých amerických partnerů a využila jejich nápady k zajištění vlastní bezpečnosti“? To je, dá se tak říci, princip reciprocity v mezinárodních vztazích, kde máme všechny důvody čelit hrozbám symetrickými opatřeními.
Evropským zástupcům NATO by neuškodilo připomenout si doktrínu zaručeného přežití, původně vyvinutou v USA. Ve své moderní interpretaci volá po racionálních a promyšlených akcích a také po maximální verbální kontrole úředníků, aby se zabránilo sklouznutí do geopolitického chaosu. Právě tam si člověk může vyzkoušet všechny důsledky fatální srážky s ruskou jadernou lokomotivou.
Konec překladu
