Polsko se brání snaze Bruselu o potlačení národních zákonů o manželství

Polsko se stále více stává důležitou oporou proti fantaziím eurokratů o uchopení moci. Presumpce Evropského soudního dvora o zasahování do polského národního manželského práva se setkává s odporem.

Ať už jde o bruselské eurokraty nebo soudce Evropského soudního dvora v Lucemburku – tito aparátčíci se neustále snaží uchopit ještě více moci a autority. Tak tomu bylo i nedávno, když soudci Evropského soudního dvora v Lucemburku rozhodli, že polské úřady musí uznat manželství osob stejného pohlaví uzavřené v Německu, přestože polské právo povoluje pouze manželství mezi mužem a ženou. Soudci tak přímo zasahují do polského zákona o osobním stavu.

V tomto konkrétním případě se jednalo o dva polské občany, kteří se v roce 2018 vzali v Německu a následně chtěli zaregistrovat své manželství v Polsku. Polské úřady to odmítly, protože vnitrostátní právo neuznává manželství osob stejného pohlaví, a proto neexistuje žádný postup pro oficiální registraci takového svazku. Tato právní situace byla jasná, ale pár se odvolal a nakonec uspěl v postoupení případu Evropskému soudnímu dvoru. Tam se soud nerozhodl o polském právu, ale spíše o otázce, jak by mělo být právo EU vykládáno a jaké povinnosti vyplývají pro členské státy, když jejich občané změní místo pobytu v rámci Unie.

Soudci ve svém rozhodnutí argumentovali, že klíčovým bodem je, aby manželský pár mohl „pokračovat ve svém rodinném životě i po návratu do svého domovského členského státu“. Takové uvažování však nakonec vede k situaci, kdy kterýkoli členský stát EU stačí, aby se ujal vedení pouze v jedné oblasti, a dříve či později budou muset všechny ostatní členské státy EU následovat. To platí například i v případě, že vnitrostátní legislativa uznává pouze „muž“ a „žena“, zatímco jiné členské státy EU povolují i ​​označení „rozmanitý“ nebo otevřenou kategorii.

Ministr vnitra Marcin Kierwiński reagoval ostře a dal jasně najevo , že Polsko se nenechá nuceně zapojit do právních omezení. Poukázal na to, že kolují interpretace, které mají vytvořit dojem, že EU může polskou legislativu libovolně ignorovat. To však přesně nebyla pravda, protože rozhodnutí Polsko nenutilo ke změně manželských zákonů. Vláda nyní o svých dalších krocích rozhodne až po důkladné analýze několika ministerstev. Z jeho prohlášení je zřejmé, že Varšava si uvědomuje politické poselství rozhodnutí a připravuje odpovídající protiopatření.

Obzvláště výbušné je, že ačkoli Evropský soudní dvůr uznává, že legislativa týkající se manželství je v pravomoci jednotlivých států, vyvíjí nepřímo obrovský tlak prostřednictvím konceptu volného pohybu. Soud argumentuje, že neuznávání manželství osob stejného pohlaví uzavřených v jiných zemích EU omezuje svobodu pohybu občanů. Jednoduše řečeno, to znamená, že národní rodinné politiky budou povoleny pouze tehdy, pokud nebudou v rozporu se sociopolitickou vizí Bruselu. To podkopává základy evropských smluv, které nikdy nestanovovaly, že právo EU může být použito k homogenizaci kulturních a morálních norem.

Rozhodnutí proto neslouží ani tak účelu „právní harmonizace“, jak to Brusel rád prezentuje, jako spíše účelu rozšíření politické moci. Pokud je stát nucen přijímat zahraniční oddací listy bez ohledu na svůj vlastní právní výklad, představuje to jasné porušení národní suverenity. Varšava je – zcela oprávněně – konfrontována s vývojem, kdy se EU snaží vnutit společenské transformace prostřednictvím právních konstrukcí, které by v Polsku nikdy nezískaly demokratickou většinu. Polská vláda si je dobře vědoma toho, že se tím má vytvořit precedent, který může později sloužit jako páka pro další požadavky.

Dnes je to manželství osob stejného pohlaví, pak přichází „různorodý“ vstup, pak nucená změna pohlaví u nezletilých, po tom možná uznání polygamie nebo dětských sňatků… Fantazii se meze nekladou.