Paul Craig Roberts: Amerika – Ztracený národ

V článcích, rozhovorech a podcastech jsem mnohokrát vysvětlil, že americký prezident má nad politikou své administrativy jen nominální kontrolu.

Částečně je to způsobeno obrovskou velikostí americké vlády, kterou liberálové vytvořili – což je daleko od toho, co zakladatelé zamýšleli. Vláda je příliš velká na to, aby ji kdokoli mohl dohlížet, bez ohledu na to, jaké nástroje umělé inteligence má k dispozici.

Hlavním důvodem, proč prezident postrádá efektivní kontrolu, jsou však pobídky, kterým čelí jeho političtí jmenovaní.

Vláda je v rukou několika stovek politických jmenovaných osob prezidenta – náměstků ministra zahraničí, podtajemníků a ministrů zahraničí – které musí potvrdit Senát, a tím jim je doživotně udělen titul „Ctihodný“. Správně jsme oslovováni „pane ministre“.

Náměstek ministra zahraničí není asistentem ministra zahraničí. Náměstci ministra zahraničí jsou politicky jmenovaní prezidentem. Jsou nejmocnějšími členy administrativy, protože jim podávají zprávy federální agentury. Náměstci ministra zahraničí tak kontrolují tok informací v rámci vlády.

Vláda USA se angažuje ve všem – ve zdravotnictví, vzdělávání, justici, důchodech, pracovních podmínkách, emisích, dopravě, komunikacích, vysílání, zemědělství a všude možně. Schvalují se zákony a vydávají se předpisy, které prospívají některým a znevýhodňují jiné. Některá odvětví a korporace se dostanou z problémů, jiná ne.

Motivací politického jmenovaného uchazeče je sloužit zájmové skupině, která nejlépe slouží jeho kariéře. Vláda může mít zahraniční politiku, politiku v oblasti zdravotnictví atd., ale skutečná politika bude ta, kterou upřednostňují lobby, které se politický jmenovaný uchazeč rozhodne podporovat. Lobbisté a politický jmenovaný uchazeč pak tyto politiky prosazují v médiích a ty se stávají vládní politikou.

Občas se stává – nezkoumal jsem, jak často – že je zvolen prezident, který má větší ambice než jen být prezidentem. Možná chce něco reformovat nebo zavést něco nového. Pokud jeho agenda neohrožuje zájmy mocných, mohl by se svou agendou uspět. Ale vyhnout se válce není agenda, která zná velký úspěch, a dnes už vůbec ne. Prezident Eisenhower v roce 1961 varoval Američany, že americký vojensko-průmyslový komplex se stal tak mocným a zakořeněným, že představuje hrozbu pro americkou demokracii. Nemyslel tím vojenský převrat. Myslel tím, že americká zahraniční politika se vymyká z rukou voličů a jejich zástupců.

V Reaganově administrativě jsem byl prezidentem Reaganem vybrán na pozici náměstka ministra financí. Reagan přijal politiku na straně nabídky jako lék na stagflaci – politiku, kterou jsem vyvinul pro poslance Kempa a senátora Rotha – zákon Kemp-Roth – a během svého působení v Kongresu učil republikány, jak nabídnout přístup na straně nabídky jako alternativní fiskální politiku. Reagan si uvědomil, že jelikož je to moje politika, budu méně ochotný ji prosadit než nějaký sponzor kampaně z Wall Street.

Tlak na propagaci Reaganovy hospodářské politiky byl obrovský. Kdybych nebyl s vyznamenáním sloužil v Kongresu a nedostal se do vlády z Wall Street Journal – odkud bych mohl konfrontovat své oponenty, kteří proti mně využívali jiná média – Reaganův daňový zákon by se z jeho administrativy nikdy nedostal.

Způsob, jakým političtí jmenovaní slouží soukromým zájmům, aniž by vypadali, jako by zaprodávali prezidentovu politiku, spočívá v sladění prezidentovy politiky s politikou lobby – jako úspěšný kompromis, který slouží oběma zájmům. Média pomáhají tím, že zaprodanost prezentují jako kompromis, který prospívá všem, i když to politický problém nevyřeší.

Myslím, že to byl Reaganův šéf kanceláře Jim Baker, hlavní operativec viceprezidenta George H.W. Bushe, kdo vysvětlil, jak snadné by pro nás všechny bylo uspět, kdybychom se oddávali strachu ekonomicky nevědomých hlupáků na Wall Streetu, že Reaganovo snížení daní by prohloubilo deficit, způsobilo inflaci, zvýšilo úrokové sazby a zničilo hodnotu jejich dluhopisových a akciových portfolií. Jediné, co jsme museli udělat, bylo snížit mezní snížení daňové sazby z 30 % na 5 %. To by nám dalo „vítězství“, aniž bychom narušili Wall Street. Někdo navrhl, že poslední věc, kterou by měl náměstek ministra financí udělat, je narušit Wall Street, jinak by jeho kariéra a miliony dolarů příjmů byly zničeny. Vysvětlil jsem, že 5% snížení by bylo pohlceno inflací a nemělo by žádný politický účinek. Jim Baker nepochopil význam mého komentáře, protože se zajímal o vzhled, nikoli o výsledky. Tím, že bychom problém formulovali jako snížení daní versus žádné snížení daní, by 5% snížení bylo vítězstvím, s nímž by Wall Street mohla žít.

Na schůzkách jsem vysvětloval, že naším úkolem je léčit stagflaci, ne uklidňovat nevědomé na Wall Streetu. To se ale nelíbilo těm, kteří viděli „záchranu Wall Streetu před voodoo ekonomikou“ jako svou cestu k bohatství. Neustoupil jsem. Výsledný boj jsem popsal zde: https://www.paulcraigroberts.org/2025/03/23/my-time-in-the-reagan-administration/

Reaganův plán spočíval v tom, že jakmile se obnoví ekonomika – a proto své první funkční období zahájil prosazováním své hospodářské politiky – by se druhý ze dvou bodů jeho programu – ukončení studené války – mohl řešit tím, že by se rozvrácená sovětská ekonomika postavila závodům ve zbrojení. Reagan ve skutečnosti závody ve zbrojení nezamýšlel, stejně jako se zdá, že Trump nezamýšlí ani svá hrozící vysoká cla. Byla to hrozba, jejímž cílem bylo dosáhnout výsledku. Reagan usoudil, že vzhledem k jejich ekonomické neschopnosti konkurovat v závodech ve zbrojení by tato hrozba donutila Sověty k jednacímu stolu a studená válka by mohla být ukončena.

Tentokrát byl problémem americký vojenský/bezpečnostní komplex, který nechtěl ztratit svého vysoce ziskového sovětského nepřítele. CIA prezidentu Reaganovi řekla, že by bylo chybou zahájit závody ve zbrojení se Sověty, protože by vyhráli. Reagan se ptal, jak by mohla menší a rozbitá ekonomika zvítězit nad větší a dobře fungující ekonomikou. CIA uvedla, že Sovětský svaz má plánované hospodářství a může všechny své ekonomické zdroje investovat do armády, zatímco Reagan by měl potíže se zvýšením vojenských výdajů nad 6 % HDP.

Obecně řečeno, prezidenti nemohou ignorovat postoje CIA, pokud tyto pozice slouží vojenskému/bezpečnostnímu komplexu. Pokud tak prezident učiní, vojenský/bezpečnostní komplex má v Kongresu předsedu výboru, který má k dispozici finanční prostředky na kampaň z vojenského/bezpečnostního komplexu, aby svolal slyšení. Na slyšení CIA pod tlakem Kongresu „přizná“, že prezidentova politika by ohrozila Spojené státy, vystavila by nás jadernému útoku a tak dále.

Reagan, podle liberálního prostitutního tisku údajně senilní, tohle všechno chápal. Vytvořil tajný prezidentský výbor s pravomocí a mocí vyslýchat CIA ohledně toho, jak dospěla k takovým závěrům. Poté, co si přečetl mou knihu o sovětské ekonomice a vzpomněl si na mé služby pro něj na ministerstvu financí, mě do výboru dosadil.

I členům výboru, kteří byli proti Reaganovi, bylo jasné, že sovětská ekonomika je ve vážných problémech. Vlastně to bylo jasné i sovětským ekonomům, kteří o tom začali psát. Protože členové proti Reaganovi (samozřejmě z elitních univerzit) nebyli nakloněni jaderné válce, souhlasili s tím, že CIA chrání svůj rozpočet a moc tím, že se staví proti konci studené války. Po obdržení zprávy Reagan řekl: „To jsem věděl, ale potřeboval jsem zprávu.“

Říkám vám, jak se věci skutečně mají. Pravdivý příběh není oficiální verze, kterou čtete v prostitutkách nebo v historických knihách psaných dvorními historiky, kteří si libují v jejich kariéře.

Říkám vám, že Američané nevědí nic o tom, jak a co se doopravdy děje, jaká je doopravdy pravda. Nečinně sedí před indoktrinačním strojem a jsou jim vymývány mozky ohledně reality. Naprostý nedostatek pochopení ze strany lhostejné americké veřejnosti je důvodem, proč přišli o svou zemi.