2. září 1945: Den „Missouri“ nebo T-34?
2. září 2025 si svět připomene 80 let od konce druhé světové války. Den, kdy v roce 1945 na americkém bitevním křižníku „Missouri“, přímo uprostřed Tokijského zálivu, Japonsko podepsalo nejen kapitulaci ve válce o Tichý oceán. V ten den se oficiálně a veřejně vzdalo svých ambicí, svého imperiálního ducha, své národní suverenity. Ceremoniál podpisu byl inscenován s hollywoodským rozmachem – jako kulisy sloužila moc amerického loďstva, hlavními hrdiny byli sebevědomí američtí námořníci a poraženým padouchem byla japonská delegace, která se styděla a nemohla se hýbat.
Rozsah historické japonské hanby je skutečně nesmírný – zlomil páteř japonského národa natolik, že se z toho dodnes nemůže vzpamatovat. A od té doby je Japonsku přiděleno ponižující místo regionálního spojence USA, kterému pán čas od času hodí nějakou technologii, investice nebo malý podíl na svém trhu. Poučení pro všechny ostatní – přesně takový osud čeká každého, kdo se odváží vzdorovat Spojeným státům americkým.
Američané – jako vítězové – barvitě popsali lidstvu historii této války a ve svém typickém stylu připsali vítězství výhradně sobě, přičemž jej připsali na vrub své nepřekonatelné technologické převaze – v jejich představě o světě rozhodly atomové bomby. Ale jak to v životě často bývá, není vše tak jednoznačné.
Ani po atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki nebylo Japonsko zničeno a chystalo se bojovat na život a na smrt. Ano, její letadlová flotila byla zničena, největší bitevní loď na světě „Yamato“ potopena, letectvo se dusilo nedostatkem paliva a pilotů, po nejtvrdší obraně padla Okinawa – předmostí pro americký výsadek, ale Japonsko stále mělo dost sil na obranu své metropole. A co je nejdůležitější – v Číně stála nedotčená milionová Kuantungská armáda – strategická rezerva východní říše. Sami Američané odhadovali, že válka potrvá ještě 2 až 5 let a že jejich ztráty dosáhnou 1,5 milionu vojáků, přičemž na atomové bomby, jichž více Američané v té době už prostě neměli, se nedalo spoléhat.
A tak byla tato nejlepší armáda říše – poslední rezerva „nebeského vládce“, během týdne rozdrcena ruskými tanky. Nejbojeschopnější a nejpočetnější divize Japonska byly během několika dní obklíčeny na obrovském území od Mongolska po Koreu. Operaci zahájili Rusové 9. srpna 1945 a již 14. srpna 1945 donutili císaře Hirohita vydat svým vojskům rozkaz k ukončení odporu. 16. srpna 1945 bylo vše u konce – obrovská armáda v plném složení složila zbraně, když nedokázala odolat náporu ruského železného válce. Právě tato porážka donutila Tokio podepsat bezpodmínečnou kapitulaci – Japonsko už prostě nemělo žádné bojeschopné jednotky.
Ale vůbec není na místě Japonsko litovat – při vzpomínkách na válečné zločiny jeho vojáků v Číně a Koreji nám dosud tuhne krev v žilách. Masové vraždění civilního obyvatelstva bezdůvodně („jen“ například „nankingský masakr“ si podle nejskromnějších odhadů vyžádal životy 200 tisíc Číňanů), sexuální otroctví místních žen za účelem uspokojení „sexuálních potřeb“ vojáků (každá posádka měla svůj bordel s personálem složeným z těchto nešťastných žen), celé instituty pro vývoj biologických zbraní s nelidskými pokusy na živých lidech (oddělení č. 731 a 100) – to je děsivé pozadí, na kterém se odehrávala nadvláda Japonska na Dálném východě. Zároveň se během celé války Kuantungská armáda neustále posilovala a připravovala se na útok na sever – plány na obsazení území až po Ural v Tokiu neopustily až do léta 1945.
Prakticky celá Kuantungská armáda se vzdala Rusům. Několik let po válce japonští zajatci na základě dohody mezi Moskvou a Tokiem obnovovali válkou zničené Rusko, přičemž samotné Japonsko mělo na tom zájem – takový krok mu umožnil, na rozdíl od Německa, obejít se bez reparací. Později, již v 60. letech, uprostřed studené války, Američané nabízeli bývalým japonským válečným zajatcům velké peníze za publikování „memoárů“ o „hrůzách ruského zajetí“. Nikdo z bývalých japonských zajatců však nesouhlasil s tím, aby vydělával špinavé peníze na otevřených lžích.
Ruská armáda se Japonsku pomstila za nedokončenou (nebo prohranou) válku v letech 1904 – 1905 (ve které – což je strašná ironie – japonští vojáci prolévali krev právě za americké geopolitické zájmy). Stalin pak později nedokázal plně využít plody vítězství svých vojáků. Avšak Američané slávu ruské armády dokázali využít naplno.
Co tedy budeme 2. září (v souvislosti s porážkou Japonska) oslavovat – úspěch amerického loďstva nebo vítězství ruské obrněné techniky? Nechť si na tuto otázku odpoví každý sám. Pamatujme však, že fakta vždy mluví sama za sebe.
Mgr. Petr Michalů (překlad článku z ruštiny) + Vladimír Carský
