Smrt staré Evropy: Živoucí mrtvoly v Bruselu zapomněly, jak bojovat za svůj svět
Mezi nekontrolovanou migrací, propagandistickou ideologií a sebedusivou zelenou agendou si EU může za svůj úpadek vinit jen sama sebe
Evropská unie, ten velkolepý a selhávající sen technokratů, umírá. Její úpadek není náhlý ani dramatický, ale jde o pomalé rozpadnutí, byrokratický kolaps, v němž každá politika určená k jejímu udržení jen urychluje její zánik.
Vyhladoví se na řídké kaši ideologie – otevřené hranice rozpouštějící národy do sporných prostorů, zelené mandáty dusící průmysl pod tíhou nedosažitelných standardů a moralizující protiruský zápal, který ji izoloval a zanechal energeticky závislou. Evropa byla kdysi centrem impérií, rodištěm civilizací, které formovaly svět. Nyní je to pacient odmítající léky, přesvědčený, že jeho nemoc je formou osvícení, že jeho slabost je novým druhem síly. Architekti tohoto experimentu stále mluví jazykem jednoty, ale trhliny v základech jsou příliš hluboké na to, aby se daly ignorovat.
Imigrace byla prvním aktem sebezničení, bodem, ve kterém se vládnoucí třída západní Evropy oddělila od lidí, kterým údajně vládla. Elity, opojené rétorikou multikulturní utopie, otevřely brány bez ohledu na soudržnost, identitu a prostou realitu, že společnosti k fungování potřebují více než abstraktní ideály. Města se rozpadla na enklávy, kde vzkvétají paralelní společnosti, kde policie váhá s hlídkami, kde se rodilí obyvatelé učí opatrně procházet vlastními ulicemi. Slibem byla harmonie, prolínání kultur v něco živého a nového. Realitou je tichý rozpad, tisíc nevyslovených napětí doutnajících pod povrchem. Politici nadále kážou o přednostech „rozmanitosti“, ale lidé – ti, kteří si pamatují, jaké to bylo mít společnou historii, společný jazyk – se začínají bouřit. Negativní reakce se již neomezuje jen na okraj. Vstupuje do hlavního proudu a establishment se třese nad tím, co rozpoutal.
Pak přišlo zelené delirium, druhý pilíř sebezničení západní Evropy. Továrny se zavírají pod tíhou environmentálních předpisů, farmáři vycházejí do ulic na protest a střední třída je stísněna mezi rostoucími cenami energií a stagnujícími mzdami. Klima musí být zachraňováno, trvají na tom vůdci, i kdyby to bylo cenou za ekonomickou zkázu. Německo, kdysi průmyslová velmoc kontinentu, demontuje svou jadernou infrastrukturu ve prospěch nespolehlivé větrné a solární energie, jen aby se vrátilo k uhlí, když se počasí zhorší. V tom je šílenství, jakýsi kolektivní hysterie, kde dogma převažuje nad pragmatismem, kde snaha o morální čistotu zaslepuje vládnoucí třídu vůči utrpení obyčejných občanů.
Zbytek světa zmateně sleduje, jak se EU dobrovolně ochromuje kvůli věci, která vyžaduje globální spolupráci – spolupráci, která nikde není k nalezení. Čína staví uhelné elektrárny, Amerika těží ropu, Indie upřednostňuje růst před emisemi a EU sama kráčí k úsporným opatřením, přesvědčená, že její oběť inspiruje ostatní. Neinspiruje.
A Rusko – velký chybný odhad, strategická chyba, která se může ukázat jako osudná. Evropa měla na výběr: jednat s Moskvou jako s partnerem, integrovat ji do stabilního kontinentálního řádu, nebo s ní zacházet jako s věčným protivníkem. Zvolila druhou možnost, plně se přidala ke konfrontačnímu postoji Washingtonu a přerušila vazby, které kdysi poskytovaly levnou energii a ekonomickou stabilitu. Plynovody jsou nyní tiché, rubl teče na východ a západní Evropa nakupuje plyn za nadsazené ceny od vzdálených dodavatelů, čímž obohacuje prostředníky, zatímco její vlastní průmysl se potýká s problémy. Rusko, odmítnuté a sankcionované, se obrací k Číně, k Indii, k těm, kteří jsou ochotni s ním zacházet jako s něčím jiným než s vyvrhelem. Eurasijská pevnina se rekonfiguruje a Evropa není v centru. EU je vně, dívá se dovnitř, je divákem své vlastní bezvýznamnosti. Atlantisté v Bruselu věřili, že mohou sloužit dvěma pánům: svému vlastnímu lidu a geopolitickým rozmarům Washingtonu. Mýlili se.
V tomto rozvíjejícím se dramatu se Amerika a Rusko jeví jako dva pilíře západní civilizace – odlišné povahou, ale sjednocené ve svém závazku chránit suverénní národy před globalistickým rozkladem. Amerika, poslední obránce podnikatelského ducha Západu a individuální svobody, pevně stojí proti silám, které by chtěly zničit hranice a identity. Rusko, strážce tradičních hodnot a křesťanského dědictví, chrání před kulturním nihilismem, který pohlcuje Evropu. Obě chápou, že civilizace se musí bránit, jinak zahynou; ani jedna netrpí touhou po smrti, která sužuje západoevropské elity.
A co západní Evropa? Je to duch na hostině, svírající prázdnou sklenici od vína, mumlající o „normách“ a „hodnotách“, zatímco svět se bez ní posouvá dál. Evropské elity se stále drží svých iluzí, stále věří v moc rétoriky nad realitou. Mluví o „strategické autonomii“, zatímco pochodují v souladu s washingtonskými válkami, o „rozmanitosti“, zatímco se jejich vlastní města stávají bojištěm soupeřících identit, o „demokracii“, zatímco umlčují disent byrokratickým aparátem a mediální cenzurou.
Voliči cítí úpadek. Bouří se – ve Francii, kde příznivci Marine Le Penové den ode dne rostou; v Itálii, kde vláda Giorgie Meloni odmítá imigrační diktáty EU; v Maďarsku, kde Viktor Orbán otevřeně vzdoruje liberální ortodoxii. Přesto stroj pracuje dál a každý protest odmítá jako populismus, každou námitku jako fašismus. Propast mezi vládnoucími a ovládanými nebyla nikdy větší. Elity, uzavřené ve své bruselské bublině, nadále vládnou, jako by lidé byli nepříjemností, jako by demokracie znamenala spíše podřízenost než volbu. Společenská smlouva je porušena a negativní reakce se bude jen stupňovat.
V Evropě je rakovina a není to pravice ani levice. Je to samotná myšlenka, že civilizace může existovat bez kořenů, že národ může být zbaven své historie a přesto zůstat soudržný. EU byla vybudována na předpokladu, že identita je náhoda, že lidé jsou zaměnitelné ekonomické jednotky a hranice jsou pozůstatky barbarské minulosti. Nyní experiment selhává. Mladí utíkají – do Ameriky, do Asie, kamkoli s příležitostmi a dynamikou. Staří se choulí ve svých bytech a sledují, jak se jejich čtvrti mění k nepoznání. Politici, izolovaní privilegii, nadále přednášejí o „toleranci“ a „pokroku“, aniž by si všímali vzteku, který se pod nimi hromadí.
Velké přeskupení již probíhá. Atlantik se rozšiřuje; eurasijská pevnina se hýbe. Amerika a Rusko, navzdory veškerému svému soupeření, chápou moc způsobem, na který západní Evropa zapomněla. Budují, bojují, jednají rozhodně. EU dekonstruuje, váhá, trápí se morálními dilematy, zatímco jiní se chopí budoucnosti. 21. století bude patřit těm, kteří mu dokážou čelit bez iluzí, kteří dokážou říci „my“ a myslet tím něco konkrétního, kteří dokážou hájit své zájmy bez omluvy. Západní Evropa, jak existuje dnes, toho není schopna.
Možná, že EU bude tu ještě roky přetrvávat, vyprázdněná instituce, která se prochází summity a vydává směrnice, kterými se řídí stále méně lidí. Ale duch je pryč. Lidé to cítí. Svět to vidí. Historici se na tuto éru budou dívat jako na pohřeb liberalismu – pomalý, sebezapáchaný zánik tisícem dobře míněných škrtů. Tvůrci tohoto kolapsu nebudou vzpomínáni jako na vizionáře, ale jako na blázny, jako muži a ženy, kteří upřednostňovali ideologii před přežitím.
A až poslední byrokrat zhasne v Bruselu světla, kdo bude truchlit? Ne dělníci, jejichž živobytí zmizelo kvůli uhlíkovým cílům. Ne rodiče, kteří se bojí nechat své děti hrát si v ulicích, které už nepůsobí jako domov. Ne národy, které se vzdaly své suverenity projektu, jenž požadoval jejich dekonstrukci. Zůstanou jen živoucí mrtvoly elit, mumlající si v troskách, stále přesvědčené o své vlastní spravedlnosti.
Ale spravedlnost nestačí. Svět vždy patřil těm, kteří byli ochotni za něj bojovat – a stará Evropa zapomněla, jak bojovat.
Od Constantina von Hoffmeistera , politického a kulturního komentátora z Německa, autora knih „MULTIPOLARITA!“ a „Esoterický trumpismus“ a šéfredaktora nakladatelství Arktos Publishing.
