Válka na Ukrajině a vítězství – aneb „Co je vítězství? Muška jenom zlatá!“
Dosavadní sledování války na Ukrajině jasně potvrzuje onu nepřekvapivou informaci, že Putin měl po celou dobu možnost uzavřít mír, ale nechtěl a díky snahám západních „deeskalátorů“ a „usmiřovačů“ ani nemusel. Tato skutečnost je zdánlivě banální, ovšem hodí se ji opakovat jako protiváhu neutuchajícího chóru hlasů ve smyslu: „Rusko je mírumilovné, Rusko se jen brání, vůbec válčit nechtělo, bylo k válce donuceno, to zlí západní imperialisté a ukrajinští nacisté válku prodlužují atd.“ Přirozeně to je nesmysl, neboť Putin coby diktátor (což jeho hlásné trouby maskují pokřikem o tom, jak by Zelenskyj měl na Ukrajině uspořádat volby, a taktně vynechávají, jak zařídit, aby hlasování mohlo probíhat na celém ukrajinském území) jasně předvedl, že válku může vyhlásit prakticky z jakéhokoli důvodu a ten pak průběžně měnit (viz původní narativ „denacifikace Ukrajiny“ versus následné „My jen bráníme Donbas.“) a stejně tak může vyhlásit mír prakticky kdykoli a za slavné vítězství vyhlásit cokoli (blíže viz příslušná část zde).
Ovšem sklady sovětské výzbroje se vyprazdňují, v nejpotřebnějších kategoriích vydrží do konce 2025 či do poloviny 2026 a výroba nových pokrývá pouze cca třetinu potřeby (blíže viz rozbor ruských zásob výzbroje a jejich „spotřeby“ na frontě). To přirozeně neznamená, že ruský kolaps je „na spadnutí“, ale pokračovat v útočných operacích za takových podmínek půjde dost těžko. Proto by se Rusku hodila pauza na doplnění výzbroje, což zjevně souvisí s vřelým pomrkáváním z Kremlu do Bílého domu.
Za tímto účelem ruská propaganda použije osvědčený princip tzv. komunikační inverze. Ten spočívá v sebejistém a vytrvalém opakování tvrzení diametrálně odlišných od reality. Mimo jiné byl uplatněn i v minulém roce, ať už při popisu bojů na Ukrajině či deklarovaného ruského postoje k americkým volbám (jenž byl vůči Donaldu Trumpovi velmi pohrdavý – blíže viz zde, zejména části „Trump jako budižkničemu“ a „Vize o přilézajícím Trumpovi“). V aktuálním případě to má podobu: „Rusko vítězí, Rusko žádné příměří nepotřebuje, díky sankcím ekonomicky a společensky vzkvétá, je silnější než kdykoli dříve, zásoby lidí i výzbroje jsou nevyčerpatelné a válčit může neomezeně dlouho atd.“ Účelem této šarády je přirozeně vzbudit dojem, že i sebemenší ruský souhlas s nějakou maličkostí znamená ohromnou vstřícnost a „gesto dobré vůle“. To je vcelku nepřekvapivé, protože dobývat území na bojišti se pro Rusko ukázalo být obtížným, a tak se báťuška Vladimír zkouší snadnější cestu, tj. blafování u vyjednávacího stolu.
Konkrétní podoba vítězství
Vcelku přirozeně se nabízí srovnání aktuální situace se stavem před únorem 2022 (viz též už článek „Mír pro naši dobu?“ z března 2022). Při tomto srovnání se přirozeně každá strana bude soustředit na ta kritéria, která lépe vypadají v její prospěch. Podstatné však je, že toto hodnocení by se nemělo omezit pouze na území okupované či ubráněné. V tomto směru má Rusko samozřejmě velký náskok, protože až do loňského roku byla představa, že by Ukrajinci mohli Rusům útoky na své území oplatit stejným způsobem, byla brána jako něco „ilegálního“. A použití západních zbraní za tímto účelem bylo natvrdo zakazováno kvůli oblíbené pohádce o „eskalaci“.
Území a jak dál?
Když tedy Rusové smí obsazovat ukrajinské území a Ukrajinci až do podzimu 2024 nesměli (a už zase nesmí, viz Trumpovo žonglování s pozastavením americké podpory) obsazovat ruské, bylo by dost bizarní hodnotit „vítězství“ pouze podle množství obsazeného území. Rusko tedy drží Krym, většinu Donbasu a „pozemní most“ mezi Donbasem a Krymem. Oproti tomu ukrajinská akce v Kurské oblasti byla provedena pozdě a pouze omezenými silami. Území při ní obsazené nebylo dost velké, aby bylo dlouhodobě bránitelné, nepodařilo se je udržet a posloužilo pouze k dočasnému odlákání ruských (a severokorejských) sil od fronty na Donbasu (blíže viz kontext a výsledky). Zároveň představovalo poučnou indicii pro poznání trumpovského přístupu k vyjednávání. Rusko se tedy snažilo, jako obvykle bez ohledu na ztráty, toto území získat zpět před zahájením skutečných jednání, což se mu po vícero pokusech podařilo. Stále tu však zůstává „problém“, že Putin prohlásil čtyři ukrajinské oblasti za ruské území, a to navzdory skutečnosti, že podstatnou část z nich Rusko nedokázalo obsadit. Tedy kritériem vítězství může také být, do jaké míry Rusko prosadí tyto své nároky.
Sankce
Dalším tématem při uvažování o podobě vítězství jsou sankce. Před spuštěním své invaze na Ukrajinu už Rusko čelilo nějakým sankcím v důsledku své předchozí nezákonné okupace Krymu, ale ty nebyly zase tak dramatické, jelikož zejména v Evropě (s výjimkou „rusofobů“ na východní hranici EU) převládalo nutkání s Ruskem ekonomicky spolupracovat a vnímat ho jako spojence v „boji s klimatem“ (viz zejména Německo, jeho North Stream 2 a narušování sankcí proti Rusku a ruská podpora pro německé „enviromentální“ nadace – například zde a zde ). Po únoru 2022 se sankce postupně rozšiřovaly a přitvrzovaly, i když jen velmi pozvolna. Příkladem může být ruská „stínová“ flotila tankerů, jež umožňovala Rusku sankce obcházet a jejíž provoz byl sankcionován teprve po téměř třech letech války, ačkoli její existence po celou dobu nepředstavovala žádné tajemství.
Sankce tedy zdaleka nejsou takové, aby dokázaly Rusko ekonomicky zlomit, ale situaci mu komplikují (podrobněji o rizicích válečné ekonomiky a dopadech inflace). Sice ruská propaganda a její naivnější konzumenti vytrvale bájí o tom, jak kvůli sankcím trpí pouze „kolektivní Západ“ (to je nový termín pro oblíbenou klasiku „zlí západní imperialisté a vrazi z Wallstreetu“), zatímco Rusko díky sankcím úžasně vzkvétá, ale zároveň Rusko neustále požaduje zrušení či omezení sankcí. Otázkou tedy bude, zda a jaké sankce zůstanou zachovány.
Energetika
Neméně významnou oblastí je energetika. Před únorem 2022 bylo Rusko ve velmi luxusní pozici hlavního evropského dodavatele důležitých surovin a zejména zemního plynu a mělo v Německu (ale i v dalších zemích – viz třeba Slovensko) solventního a submisivního odběratele, jenž se kvůli „záchraně planety“ vehementně pokoušel své ekonomické vazby na Rusko co nejvíce navýšit a přetvořit je ve svou co nejsilnější závislost. To není zase tak překvapivé, jelikož nejrůznější „zelená“, „mírová“ a protijaderná hnutí v Evropě jsou starým sovětským výtvorem, který si Rusko pěstuje dodnes.
Evropská „zelená“ politika tak před únorem 2022 pro Rusko zaručovala velký zdroj financí i politického vlivu skrze možné otevírání či uzavírání plynovodů, což Rusko mělo vyzkoušené z předchozích let, a posilovala tak v Moskvě „dobrou náladu, která nás neopustí“ (viz tato veselá písnička už z roku 2008 „Zastavíme Ukrajině a Evropě plyn“).
V této oblasti se situace výrazně a ne směrem příznivým pro Rusko (viz třeba zde od 28:00). Pokles exportu do Evropy je oproti předchozímu stavu dramatický a, i když export zčásti stále pokračuje, často je nucen směřovat skrze prostředníky, což je přirozeně pro Rusko méně výnosné. V kremelské propagandě to je podáváno ve smyslu, že se všechno přesměruje do Číny, což je ale nesmysl i z geografických důvodů. Navíc stávající kapacita pro export plynu do Číny je oproti té do Evropy cca desetinová a k jejímu navýšení se Čína moc nemá (viz tahanice o Sile Sibiře 2, která se zatím ani nestaví a při nichž se Čína snaží Rusko řádně oškubat)
Politický vliv
Další rovinou je politický vliv a politická spojenectví. Před rokem 2022 Rusko prokazatelně mělo značný vliv na Ukrajině skrze tamní politické strany a skrze sympatie nemalé části obyvatelstva. Ještě před ruskou invazí v roce 2014 (a do určité míry i před tou v roce 2022) bylo Rusko na Ukrajině stále do určité míry bráno jako „bratrský národ“. Ukrajina s ním byla ekonomicky silně propojena a, navzdory různým deklaracím, byla stále ve velkém rozsahu přístupná ruskému vlivu a nepředstavovala pro Rusko přímou hrozbu. Její vstup do NATO byl prakticky vyloučený a věděli to i papaláši v Kremlu, a proto skrze své hlásné trouby rozjeli náhradní (a bizarní) báchorky o „biolaboratořích a základnách NATO“ na Ukrajině. Tento vliv však prakticky zmizel a rusky mluvící Ukrajinci po zkušenosti s praxí ruského „osvobozování“ mají nyní k „bratrskému národu“ většinově podobné postoje jako „nacisté“ od Kyjeva dále na západ.
Podobně Rusko mělo značný politický vliv v mnoha zemích Evropy, a to nejen skrze plynovody (viz výše), ale i skrze sympatie řady politických subjektů, včetně mainstreamových, které si dlouhodobě pěstovalo. I jejich pozice však byly oslabeny, buď byli nuceni, aby si zachovali alespoň zdání relevance, se od Ruska distancovat (viz Zemanův obrat po únoru 2022), anebo byli ruskými akcemi diskreditováni (viz Klausův nářek z téže doby) a jejich vliv utrpěl.
Spojenectví
K tomu patří i otázka mezinárodních spojenectví, jejíž vliv rozhodně není zanedbatelný, a Rusko ji také jako zanedbatelnou neprezentovalo. Naopak podle ruského narativu jedním z hlavních důvodů útoku v roce 2022 bylo údajné riziko, že bude posílena přítomnost NATO u hranic s Ruskem, případně že by Ukrajina mohla vstoupit do NATO, což však bylo, navzdory různým prázdným deklaracím, nereálné. Ovšem právě v důsledku této ruské akce NATO, jež se nacházelo ve stavu „mozkové smrti“ (jak tvrdil pařížský telefonista Macron), ožilo a začalo dokonce vážněji brát i zbrojení a větší počet států se (byť pomalu) začal více snažit o dosažení oněch proslulých dvou procent HDP. Zároveň se ze stejného důvodu NATO rozrostlo i o další dva státy, Finsko a Švédsko, nacházející se (nepřekvapivě) u hranic s Ruskem.
Takže i v tomto směru nejsou výsledky ruských akcí zrovna příznivé. Je však typické, že původně bylo z Ruska jakékoli rozšíření NATO prezentováno jako nepřijatelné, jako dramatická eskalace a jako předehra k jaderné válce. Ovšem poté, co Finsko a Švédsko vstoupily do NATO, byl tento stav prezentován, jak je v Rusku obvyklé v případě hrozivě vyhlašovaných „červených linií“, ve smyslu, že vlastně o nic nejde, když jsou další státy NATO u hranic s Ruskem, nikoho to nezajímá, nikomu to nevadí a Rusku už opravdu, ale opravdu vůbec ne. To vše je doplněno „omáčkou“ standardních historek o nezměrné ruské síle (viz příslušná část zde) a o láskyplném sbližování se s Čínou, jak tedy se Rusko v důsledku rozšiřování NATO vlastně geniálně posílilo.
To je poněkud podivné vzhledem k postoji Číny, která brutálně pragmaticky využívá ruské slabosti k posilování svého vlivu (viz Síla Sibiře 2 výše, viz shrnutí čínského pohledu na Rusko), ale zároveň se žádná bezpodmínečná podpora a vojenská pomoc nekonají. Základem onoho rusko-čínského „bratrství“ je tedy prostá čínská snaha vydělávat na obtížích Ruska, což je vidět i na skutečnosti, že Čína zjevně není ochotna otevřeně porušit sankce uvalené na Rusko. Zjevně si vyhodnotila, že je pro ni výhodnější obchodovat s USA a s Evropou, než se stavět otevřeně po bok svého moskevského vazala, který nemá na výběr žádné srovnatelné alternativy. Zjevně se tedy jedná o „spojenectví s ručením omezením“.
Marné sny
Ruské hledání podpory v Teheránu a Pchjongjangu Čínu sotva nahradí. A flirt s Trumpem zůstane patrně jen u pózování fotografům a vřelých slov, maximálně u jednorázového uspokojení se nad Ukrajinou (které pro Ukrajinu přirozeně může stále dopadnout tragicky, zejména pokud Evropa výrazně nepřitvrdí v její podpoře). Putin se sice pokouší hrát roli upejpavé nevěsty, ale také se drží zpátky, jelikož tuší, že Donald ho z mocného sevření pandy, kam Putin zalezl již příliš hluboko, nevyprostí.
S tím souvisí prostá skutečnost, že spolupráce Ruska a Číny není založena na aktuální válce. Už dlouho před únorem 2022 mělo Rusko blíže k Číně než k USA. Stejně tak i spolupráci Ruska s Íránem a Severní Koreou si lze stěží představovat jako nějakou novinku či překvapení a bylo by naivní se domnívat, že kdyby neprobíhala válka na Ukrajině, tak by se Írán a Severní Korea chovaly méně konfliktně a představovaly by menší hrozbu.
Samozřejmě „chápači Ruska“, zejména v akademické sféře na Západě, ale i mezi tamní neakademickou veřejností, se ohánějí tím, jak podpora Ukrajiny „přinutila“ Rusko, které bylo jinak „bratrské, velkorysé a mírumilovné“ začít se chovat agresivně. Nicméně „nenápadně“ vynechávají, že Rusko už dávno před únorem 2022 mělo svůj seznam „nepřátelských zemí“, kde se kromě ČR nacházela už jen jedna, ale za to hlavní položka, a to USA. Proto je poněkud bizarní pokoušet se malovat růžovoučký obrázek, jak se Rusko a USA mohly vřele „kamarádit“, kdyby jim to „nacističtí Ukrajinci“ nepokazili. To však bohužel nebrání Trumpovi, aby nenapodoboval své předchůdce, Clintona, Bushe i Obamu (od kterého se snaží tak moc odlišit), a aby se stejně jako oni nepokoušel o „reset s Ruskem“ (kontext viz zde, aktuální zamilované tokání Trumpova zmocněnce viz zde)
Garance hladce či obrace
Z výše uvedeného vyplývá, že aktuální „válečné skóre“ není zdaleka tak jednoznačné, jak bývá z ruské a zejména západní proruské produkce prezentováno. To nás přivádí k ještě jednomu důležitému kritériu, a tím je otázka bezpečnostních garancí pro Ukrajinu, ať už v jakémkoli územním rozsahu. Přirozeně lze předpokládat, že tyto garance by se vztahovaly na území, které Ukrajině zůstane, a nebudou se týkat území okupovaného Rusy. S tím pak souvisí i rovina mezinárodněprávní, zda Rusko získá či nezíská mezinárodní uznání pro svou okupaci ukrajinských území, což se zatím zdá spíše nepravděpodobné.
Každopádně Ukrajině nějaké území zůstane a podstatné bude právě úroveň garancí pro toto území. V minulosti tyto garance byly ve formě nechvalně proslulého tzv. Budapešťského memoranda, jež nebylo koncipováno příliš závazně a v praxi fungovalo pouze jako velmi drahá forma toaletního papíru (viz toto přehledné shrnutí). Tedy, pokud Ukrajina, byť územně zredukovaná, získá jakékoli silnější garance, bude to úspěch.
Varianta NATO
Samozřejmě úspěch může být velmi relativní a bude to záležet na konkrétní podobě těch garancí. Ultimátní variantou by byl vstup Ukrajiny do NATO. Navzdory oblíbenému strašení třetí světovou válkou by tato varianta byla proveditelná, protože do NATO by mohla vstoupit pouze „zbytková“ Ukrajina, stejně jako kdysi do NATO bylo přijato pouze „zbytkové“ západní Německo, i když si v té době stále nárokovalo německá území tehdy uvázlá v táboře „míru a socialismu“. A to se týkalo nejen proslulé DDR, ale i území anektovaného Sovětským svazem (Královec a okolí) a území předaného loutkové „bratrské vládě“ v Polsku (nutno nezaměňovat s legitimní polskou vládou, jež v důsledku ruského lpění na paktu Molotov-Ribbentrop skončila v exilu).
Těchto nároků se Spolková republika vzdala a existenci Ruskem „osvobozeného“ východního Německa uznala až mnohem později. Tedy, když Spolková republika do NATO vstupovala, tak tyto nároky stále měla, avšak NATO s tím nemělo problém a jeho případná ochrana se přirozeně vztahovala pouze na její aktuální území. Všichni, včetně Rusů, to chápali a respektovali a globální válka z toho nevznikla. Proto je poněkud podivné a pokrytecké, když v současnosti z „mírových“ kruhů v Evropě, včetně samotného Německa, zní hlasy, jak by vstup Ukrajiny do NATO byl „nebezpečnou eskalací“. Ještě podivněji to působí v případě aktuálního osazenstva Bílého domu, neboť Rusko je mnohem slabší než SSSR a dokonce i slabší, než jak vypadlo ještě v roce 2021. Tedy velmi rychlé vylučování vstupu Ukrajiny do NATO je zjevně méně motivováno strachem z ruské síly a více motivováno jinými důvody.
Varianta Jižní Korea
Výše uvedené však nevylučuje i jiný, politicky snadněji proveditelný, způsob, kdy garance poskytne menší skupina států, ale ve více konkrétní rovině, tj. model, jaký mají USA například s Japonskem, Tchaj-wanem či Jižní Koreou. V případě Ukrajiny je to poněkud obtížnější z hlediska geografické reality kvůli délce ukrajinské hranice, jejíž pokrytí vyžaduje větší úsilí než relativně malý prostor na Korejském poloostrově. Kompenzací může být zapojení většího počtu států, i když pozice USA, ať skrze přímou či podpůrnou účast, by byla zásadní pro účinnost této bezpečnostní záruky.
Pokud tedy tyto garance budou poskytnuty a budou míněny vážně, tak do budoucna dramaticky zredukují ruské šance a snad i ruskou ochotu zkusit další územní expanzi proti Ukrajině. To by opět, při porovnání stavu před a po, znamenalo spíše minus pro ruskou pozici, protože před únorem 2022 Rusko mělo potenciálně volnou cestu k dobytí celé Ukrajiny. Pokud by výsledkem války byla ruská okupace části Ukrajiny a garance pro neokupovanou část, tak by se cesta k opětovnému zjevení se „zelených mužíků na dovolené“ a následně ke kompletnímu ovládnutí Ukrajiny uzavřela či alespoň zkomplikovala (což by však samozřejmě záleželo na ruské ochotě dodržovat dohody, kterou nechť si každý čtenář posoudí podle svého uvážení).
Varianta „dikobraz“
Nejměkčí formu snahy o prevenci další „speciální vojenské operace“ by byla dlouhodobá a masivní vojenská podpora pro posílení ukrajinské armády a její modernizaci, nejen z hlediska velikosti, ale i kvality vybavení a výcviku, jakož i posílení ukrajinského vojensko-průmyslového komplexu. Nebyl by to vstup do NATO, nebyla by to Jižní Korea a hodně by záleželo na tom, jak dlouho a jak intenzivně by tato podpora probíhala. Nicméně pokud by to bylo v dostatečné míře a pokud by kremelská věrchuška neobnovila konflikt příliš brzy, byla by šance, že vznikne dostatečně funkční „varianta dikobraz“, tj. formálně žádné spojenectví a žádné garance, ale zároveň natolik nestravitelné sousto, že by si dokonce i Rusko rozmyslelo případné obnovení expanze. To by sice nevylučovalo případné nájezdy „zelených mužíků“ za účelem odstrašení investic do obnovy Ukrajiny, ale i tak by to byl výrazný rozdíl oproti stavu před únorem 2022, kdy ukrajinská armáda byla sice početná (zejména ve srovnání s armádami ostatních evropských států), ale nebyla příliš moderní, a to ani ve srovnání s armádou ruskou.
Zásadní problém pro Rusko
Pokud tedy, navzdory celkovému „válečnému skóre“, bude v mírové dohodě zachována existence svobodné Ukrajiny, jež nebude plně podřízena Rusku nebo dlouhodobě paralyzována absencí podpory pro odstrašení dalšího ruského útoku, bude to pro putinovský režim přestavovat zásadní politickou hrozbu. Pouhá její existence bude v prudkém kontrastu k poměrům v Rusku a bude ukazovat, že i tak „bratrský“ národ (viz donekonečna opakovaná tvrzení, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové) může fungovat na západní způsob, prosperovat a obejít se bez „tradičního“ modelu vlády spočívajícího v podřízení se všemocnému báťuškovi v Moskvě a jeho dvořanům. To by v budoucnu mohlo postupně i samotným Rusům podsunout „nevhodné myšlenky“ a podkopávat stabilitu kremelského režimu podobně, jako existence Spolkové republiky Německo neustále připomínala obyvatelům „mírové a vzkvétající“ DDR, že jejich situace i kvalita života mohou být jiné.
Závěr
Při podrobnějším pohledu tedy výsledky „speciální vojenské operace“ zdaleka nevypadají tak jednoznačně, jak jsou prezentovány z Moskvy. Proto není překvapivé, že Rusko čekalo na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem jako na smilování a teď se pokouší získat u jednacího stolu to, co nedokázalo na bojišti. Putin od „dealu“ s Trumpem očekává nejen území, kam „nezadržitelně postupující“ ruská armáda zatím nedošla, ale zejména podporu zadrhlé „demilitarizace“ Ukrajiny tím, že budou zredukovány dodávky výzbroje, a hlavně výhodné podmínky pro další invazi v budoucnu.
Zatím „geniálnímu šachistovi“ z Kremlu jeho plány na Ukrajině spíše nevycházely, i když osvědčenou kartou jaderného strašení se snažil uhrát, co se dalo. Nyní může tento neutěšený výsledek zvrátit kombinací blafování s mohutným přísunem lichotek do Bílého domu. Bude to stačit?
