Douglas MacGregor: Bombardovat či nebombardovat Írán, to je otázka

Letecké údery musí být úměrné očekávaným ziskům a očekávaným ztrátám.

Ministr zahraničí Antony Blinken v pondělí řekl, že to byla „neuvěřitelně nestabilní doba na Blízkém východě“. Svět, řekl Blinken, „neviděl situaci tak nebezpečnou, jako je ta, kterou nyní v regionu zažíváme, přinejmenším od roku 1973 a pravděpodobně ještě před tím.

V reakci na Blinkenovo bystré hodnocení prezident Biden signalizuje washingtonské válečné straně, že i on je připraven nesmyslně bombardovat cíle na Blízkém východě. Pokud by se tak stalo, ve Washingtonu by to vypadalo jako slabé, a to je něco, co prezidenti často usuzují, že vůdce největší světové supervelmoci nemůže udělat.

Teherán dal jasně najevo, že jakýkoli útok na jeho území představuje červenou linii a že bombardování jakékoli části íránského území „se setká s odpovídající reakcí“. Nenechte se mýlit, strategická bombardovací kampaň proti Íránu vysílá jasnou a nezaměnitelnou zprávu: Spojené státy americké jsou ve válce s íránským státem, jeho lidem a jeho ozbrojenými silami.

Ať už Biden odstraní Írán ze svého cílového seznamu, nebo ne, Američané by měli být stále opatrní. V guvernorátu není nouze o bombové aktivisty, kteří jsou přesvědčeni, že válka s Íránem je jediným řešením nepřátelství Íránu vůči Izraeli.

Bombardování není diplomacie, ale politici je mají rádi, protože působí dojmem, že podnikají věcné kroky. Bombardování není ani strategie, ani jednoduché cvičení v signalizaci ctnosti. Bombardování je válečným aktem. Bombardování nezahrnuje konflikt a ani bombardování neodrazuje nepřítele od budoucích akcí. Bombardování spíše zvyšuje napětí a vede k totální válce.

V červnu 1964 svolal ministr obrany Robert McNamara schůzku, aby projednal možné americké vojenské reakce na ztrátu dvou amerických vojenských letadel nad jižním Laosem, kam severovietnamské síly přivážely zásoby do Jižního Vietnamu. McNamara trval na tom, aby Washington reagoval na ztrátu dvou amerických vojenských letadel útokem na protiletadlovou baterii, která letadla zničila.

Ne všichni na schůzce s McNamarou souhlasili. Nejméně jeden účastník uvedl, že nevidí žádný důkaz, že by nálet zlepšil vojenskou situaci v Laosu nebo Jižním Vietnamu. Když se schůzky zúčastnil prezident Lyndon Johnson, zpochybnil, zda zisky dosažené útokem na protiletadlovou baterii byly dostatečně odůvodněné, aby vyvážily nevyhnutelnou kritiku mezinárodního společenství na porušení Ženevských dohod Spojenými státy.

Velvyslanec Averell Harriman, který se setkání také zúčastnil, zvítězil, když prezidentu Johnsonovi řekl, že nálet je jediným způsobem, jak „signalizovat“ záměry Washingtonu vůči Hanoji. Američané vědí, co následovalo. Washington signalizoval Hanoji, ale Hanoj ​​nedeeskalovala.

Ve Vietnamu, Laosu nebo Kambodži nebyly americké bombardovací nálety, námořní operace nebo pozemní útoky skutečně účinné v odstrašení nepřítele nebo v zabránění vypuknutí stále ničivější války. Severní Vietnamci jednoduše přijali ztráty a zvýšili své útoky všude tam, kde byly americké síly na zemi nejslabší.

Americké bombardovací kampaně nedosahují více než dočasného potlačení nepřátelských sil, protože jsou vždy založeny na pochybném předpokladu, že samotné letecké útoky mohou donutit nepřítele, aby se sklonil před politickými požadavky Washingtonu.

Útok na pozice v Iráku, Íránu nebo Sýrii by mohl vést Spojené státy do větší regionální války na Blízkém východě, i když to není zamýšleno. Otázky zásadní pro vojenské metody a strategii musí být podrobně prozkoumány a zodpovězeny. Zdá se nepravděpodobné, že by tato pečlivá práce zaměstnanců byla provedena v této rané fázi.

Co je cílem Ameriky? Jak může úder proti Íránu ukončit válku v Gaze? Proč je stávka na Írán v národním zájmu USA? Letecké údery musí být úměrné očekávaným ziskům a očekávaným ztrátám. Zasáhnutí cíle, ze kterého byla odpálena raketa, není odvetou.

Má smysl, aby Washington ohrozil přežití Izraele tím, že se uchýlí k náletům, které by mohly konflikt rozšířit? Měly by se americké síly připravit na další útoky, pokud počáteční údery USA nepřinesou požadovanou změnu v chování Íránu, Iráku nebo Sýrie? Mají americké síly potřebné množství munice, platforem a náhradních dílů k udržení operace, která by se mohla táhnout měsíce? Mohou americké síly v regionu ochránit kritickou infrastrukturu před raketovými útoky?

Washington ví, že Írán je odhodlán bojovat, pokud na něj americké síly zaútočí. Amerikou vedená strategická bombardovací kampaň proti Íránu spustí ohnivý déšť na 57 000 amerických vojáků, námořníků, letců a námořní pěchoty na Blízkém východě. Američané na domácí frontě možná nechtějí, aby se americká vojenská síla zapojila do velké války.

Použití bezpilotních systémů činí pro Washington politicky atraktivní provedení útoku. Bezpilotní systémy slibují minimalizaci potenciálních ztrát Ameriky při letecké kampani. Při výběru cílů však již americká vojenská zařízení nabízejí Íránu a jeho regionálním spojencům velké množství potenciálních infrastrukturních cílů důležitých pro americké vojenské operace, jako jsou přístavy, letiště a kryty.

Američtí tvůrci politik nesmí mít mylnou představu, že americká vojenská technologie je jedinečná nebo lepší nebo že americké síly na souši nebo na moři jsou imunní vůči rozsáhlým útokům na přesnost. Bombardování nezastaví Írán v budování nové a lepší protivzdušné obrany. Historie ve skutečnosti ukazuje, že bombardování z velké výšky zvyšuje odhodlání nepřítele klást odpor, spíše než se vzdát.

Hypersonické zbraně proniknou stávajícími systémy protivzdušné obrany a zaútočí na americké válečné lodě na moři. Tento a pravděpodobně íránský přístup k ruským a čínským vesmírným zpravodajským, sledovacím a průzkumným kapacitám hovoří pro přípravy, které přesahují potřebu několika vzdušných a námořních sil. Útoky na Írán, Irák a Sýrii by mohly vyvolat smrtící reakci buněk, které již vstoupily do Spojených států přes naši otevřenou hranici s Mexikem.

Američané se také mohou bránit myšlence, že Američané v uniformách riskují své životy při obraně děsivé izraelské kampaně vyhánění a zabíjení v Gaze, zvláště pokud Biden dokáže zastavit kampaň v Gaze pouhým telefonátem. Američané si musí uvědomit, že Izrael se pravděpodobně nebude moci ubránit tisícům raket Hizballáhu, natož íránským přesně naváděným balistickým střelám.

Navzdory těmto bodům zůstává izraelský premiér Netanjahu odhodlán vyhnat nebo zničit palestinské obyvatelstvo v pásmu Gazy. Dnes jeho politika získává bezpodmínečnou podporu Washingtonu. Bez ohledu na to, zda je pauza v bojích dohodnuta nebo ne, izraelská válka teprve začíná.

Sestup velmoci do pekla vlastního stvoření není nikdy rychlý. Jak učil C.S. Lewis, úpadek je pozvolný, pozvolný, dokonce odměřený, dokud velmoc jako Spojené státy najednou nezjistí, že svého protivníka hrubě podcenila.

Zastrašování, uplácení, bombardování a sankcionování protivníků nefungovalo dobře. Díky sérii strategických vojenských neúspěchů v Afghánistánu, Libyi, Iráku a na Ukrajině se Washington ve vztazích se zbytkem světa rychle řítí do pekla.