Netanjahu hraje ruskou ruletu

S ubývajícími strategickými výhodami plynoucími z izraelské války v Gaze a vnitřními a vnějšími hrozbami pro jeho premiérský úřad se může sužovaný Netanjahu rozhodnout pro válku s Libanonem, aby si zajistil své politické přežití.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, donucen k příměří v Gaze rozzlobenou veřejností požadující výměnu vězňů, nyní čelí nejtěžší výzvě od zahájení leteckých a pozemních útoků na pásmo Gazy v říjnu. 

Četnost jeho hrozeb jak Hamasu v Gaze, tak libanonskému Hizballáhu na severní frontě Izraele vzrostla od té doby, co Netanjahu neochotně přijal Katarem zprostředkované příměří.

Zatímco cíle premiéra a Washingtonu jsou v souladu s vedením války proti palestinskému odporu a potažmo i proti Gaze, jejich politiky se rozcházejí ve strategii a délce trvání konfliktu. Tváří v tvář vlastním hrozbám a útokům odbojových frakcí v západní Asii dávají USA přednost využití pákového vojenského přístupu bez jakéhokoli rozsáhlého zapojení na místě.

V poslední době zaujala Bidenova administrativa přísnější přístup k akcím Tel Avivu v severním pásmu Gazy a vyzvala k izraelské koordinaci s USA v pozemní válce. Několik hodin před zavedením příměří ministr zahraničí Antony Blinken zdůraznil, že „masivní ztráty na civilních životech a vysídlení takového rozsahu, jaké jsme viděli v severní Gaze, by se na jihu neměly opakovat“. 

Mluvčí Národní bezpečnostní rady Bílého domu John Kirby také nedávno novinářům řekl , že Bidenova administrativa „nepodporuje jižní operace, dokud nebo dokud Izraelci neprokážou, že mají na svědomí všechny vnitřně vysídlené obyvatele Gazy“.

Prodlužování války pro osobní zisk

Netanjahu však zastává jinou agendu a snaží se prodloužit konflikt pro osobní zisky spíše než pro politický úspěch. Pokračování války znamená, že zůstane ve funkci déle a bude mít čas uzavírat vnitřní a vnější dohody, které mu zajistí přežití po konfliktu.

„ Král Bibi “ nyní čelí rostoucímu tlaku ze strany spojenců i protivníků. Mezinárodní volání po hmatatelných důsledcích konfliktu sílí a mainstreamová média jsou stále více nucena – prostřednictvím sociálních sítí – upozorňovat na izraelské válečné zločiny v Gaze. Na domácí půdě se Netanjahu téměř denně potýká s požadavky na svou rezignaci nebo na odvolání extremistických ministrů kabinetu z Otzma Yehudit a náboženských sionistických stran.  

Po operaci Al-Aqsa Flood izraelská opozice pokoušela Netanjahuovu stranu Likud nabídkami na odvolání ministra financí Bezalela Smotricha a ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira – a také odvolání samotného premiéra – jako podmínku účasti v nouzová vláda.

Tyto návrhy měly za cíl vyřešit přetrvávající politické  a sociální nepokoje Izraele od roku 2019, které vedly k pěti po sobě jdoucím volebním cyklům během čtyř let a častým masovým protivládním protestům. Vláda národní jednoty by také byla schopna obnovit a případně rozvíjet Abrahamovy dohody, napjaté přítomností extremistických stran ve vládě. Netanjahuovi radikální ministři často negativně ovlivnili jak tyto rodící se izraelsko-arabské vztahy, tak vztah Tel Avivu s americkými demokraty.

Účast vůdce národního tábora Bennyho Gantze a bývalého náčelníka generálního štábu Gadiho Azinkota v izraelské mimořádné vládě po 7. říjnu závisí zejména na délce trvání války nebo na vyvíjejícím se vztahu mezi Bidenovou administrativou a Netanjahuem. Problémy důvěry mezi Netanjahuem a Gantzem přidávají další vrstvu k již tak složité politické krizi. 

Všichni královští muži 

Dokonce i „královi“ spojenci projevují malou podporu a obracejí stůl proti Netanjahuovi uprostřed neúnavného politického manévrování. Jeho kdysi neochvějní koaliční partneři, unavení jeho neustálými hrozbami a rozvraty vlády, nyní vyhrožují stažením z jeho vlády, pokud válka v Gaze nebude pokračovat – krok spojený s propuštěním vězňů na obou stranách. 

Během jednání o příměří koncem listopadu ministr národní bezpečnosti Ben-Gvir tyto hrozby veřejně vyjádřil na platformě sociálních médií X a řekl: „Ukončit válku znamená rozpustit vládu. Ministr financí Smotrich, rovněž v příspěvku na X, nazval zastavení války výměnou za propuštění všech zadržovaných v Gaze „plánem na odstranění Izraele“. 

Pro Netanjahua není prioritou válka v Gaze a její genocidní cíle, ale spíše to, jak nejlépe čelit vnitřním sporům uprostřed jeho obav z převratu. Stále kolují zprávy o sklonu Likudu sesadit ho prostřednictvím hlasování v Knessetu o nedůvěře a vybrat jiného člena strany, aby sestavil vládu – aniž by musel pořádat další všeobecné volby. 

Tyto návrhy zašly tak daleko, že jmenovaly možné náhrady – jedním z takových kandidátů je současný předseda zahraničního a bezpečnostního výboru Knesetu Yuli Edelstein, který by byl jmenován dočasným premiérem, dokud nebude zvolen nový šéf strany.

Minulý měsíc, v posledním zoufalém úsilí zajistit si podporu své pravicové strany, Netanjahu údajně členům Likudu připomněl: „Jsem jediný, kdo zabrání palestinskému státu v Gaze a [Západním břehu] po válce. 

Obětování Izraele za záchranu Bibiho 

Netanjahuova strategie politického přežití se v podstatě soustředí na zobrazování sebe sama jako osamělého obránce proti mělké americké rétorice za dvoustátní řešení. Netanjahu, který se pokouší obejít odpovědnost za selhání okupačního státu, nyní čelí znovuobrozenému Bennymu Gantzovi v opozici. Nedávné izraelské průzkumy předpovídají významný posun mezi širší veřejností, upřednostňující opoziční a arabské strany před současnou pravicovou koalicí. Podle průzkumů by se dalo očekávat, že nová koalice získá 79 křesel, zatímco strany současné krajně pravicové vlády Likudu mají 41 křesel. 

Netanjahu se kvůli nejisté politické situaci v Izraeli brání jakémukoli řešení, urovnání nebo odchodu, které by pro něj mohly mít právní důsledky. Podkopává svou stranu vyhrožováním okamžitými poválečnými volbami, pokud se vnitřní machinace Likudu proti němu nezastaví – již odmítl odstoupit ze svého postu. 

Ještě znepokojivější je, že navzdory ničivým minulým válečným zkušenostem Izraele v Libanonu může Netanjahu považovat válku na severu za svou jedinou potenciální únikovou cestu – způsob, jak přeskupit své politické bohatství, aby se vyhnul obvinění z korupce a čelil svým vojenským selháním. Proč si nezahrát ruskou ruletu s Libanonem, když jedinou další možností je dlouhý úsek ve vězeňské cele?

Spojené státy, které si jsou vědomy Netanjahuových zužujících se možností a jeho potenciálního gambitu, sdělují Hizballáhu a libanonské vládě přes různé prostředníky jemné zprávy a nabádají ke zdrženlivosti. 

I když izraelská armáda nemůže vést válku, aby ochránila politickou a osobní budoucnost Netanjahua, úniky z posledních týdnů ukazují, že armáda se zdá být více nadšená z vedení války s Libanonem než většina izraelských politiků. 

Nepřáli by si nic jiného, ​​než zničit Radwan Force, jednotku speciálních sil Hizballáhu, nebo ji alespoň odstranit z hranic. To je vedle dlouhodobé ambice izraelské armády zničit arzenál strategických zbraní libanonského odboje a donutit jej stáhnout se z oblasti jižně od řeky Litani. Právě zde se Netanjahuovy výpočty protínají s výpočty předních představitelů jeho armády, kteří jsou stejně ohroženi odpovědností, které musí čelit na konci války. Bezprecedentní události ze 7. října odhalily hluboké díry v izraelské vojenské inteligenci a připravenosti a armáda za to téměř jistě v budoucnu zaplatí cenu. 

Navzdory překrývání názorů mezi Netanjahuem a jeho armádními veliteli není izraelská válka proti Libanonu nutně nevyhnutelná – v zásadě. Ve skutečnosti USA a někteří činitelé Tel Avivu s rozhodovací pravomocí velmi dobře vědí, že výpočty války s Hizballáhem se liší od výpočtů války na jakékoli jiné frontě. Není to jen kvůli značným vojenským schopnostem Hizballáhu a zkušenostem z bojiště, ale také kvůli koordinaci mezi jednotlivými osami odporu v regionu – Íránem, Irákem, Jemenem, Sýrií, Libanonem a Palestinou.

Přestože Netanjahu a jeho generálové mohou válku s Libanonem vnímat jako osobní cestu ke spáse, i na startovní čáře budou čelit překážkám. Za prvé, Washington téměř jistě odmítne konflikt, který zcela zdevastuje zájmy USA v celé západní Asii. 

ZDROJ