Ted Galen Carpenter: Fraškovitá balkánská mise NATO

Obranná aliance se nadále chová spíše jako policie východní Evropy.

Spojené státy a jejich evropští spojenci rádi vykreslují vojenské intervence NATO v Bosně a Kosovu v 90. letech 20. století jako solidní úspěchy. V obou případech příznivci NATO poukazují na to, že snahy Západu měly krvavé a nekontrolovatelné konflikty Ukončit porušování lidských práv a postavit země na cestě ke stabilitě a demokracii.

Toto je příliš zjednodušená, ne-li groteskně zkreslená verze skutečné historie. Oba politické subjekty zůstávají po desetiletích po původních vojenských intervencích nefunkčními mezinárodními odděleními. Síly NATO nadále monitorují dvě stále nestabilnější politická a bezpečnostní prostředí. Nedávné události v Bosně a Kosovu ukazují, jak nestabilní je situace.

Takové nevděčné a nakonec nesmyslné mise jsou na hony vzdálené původnímu cíli NATO chránit slabou, válkou zničenou demokratickou Evropu před možným zastrašováním nebo dokonce dobytím Sovětským svazem. Je otázkou, zda byl tlak Washingtonu na vytvoření transatlantické aliance ovládané Spojenými státy za účelem konfrontace s Moskvou nezbytný nebo moudrý. Přesto mělo NATO alespoň jeden věrohodný, podstatný geostrategický účel.

Nicméně, spíše než proklamovat misi splněnou po rozpadu SSSR v prosinci 1991, západní vůdci začali hledat alternativní role pro nyní náhle zastaralou alianci. Chvílemi to vypadalo jako chytat se stébla. Náměstek ministra zahraničí Robert Hormats dokonce navrhl, že by se NATO mělo zaměřit na otázky, jako jsou studentské výměny a ekologické iniciativy – jako by pro takové účely byla nezbytná nebo vhodná silná vojenská aliance.

Netrvalo však dlouho a vůdci Spojených států a Evropy si vysnili misi, která měla alespoň vojenský rozměr. Pomalý rozpad Jugoslávie vedl k nepokojům v Bosně, jednom z rodících se nástupnických států, a později v srbské odtržené provincii Kosovo. NATO využilo příležitosti k zahájení náletů proti bosenským Srbům v roce 1995 a proti samotnému Srbsku v roce 1999. V obou případech Aliance navázala na svou vojenskou intervenci mírovými misemi.

Politická uspořádání prosazovaná Západem však nikdy nebyla bezpečná a stále častěji jsou zpochybňována. Politické urovnání, které Washington a jeho spojenci prosadili v Bosně Daytonskými dohodami z roku 1995, vytvořilo dvě poloautonomní entity – jednu převážně muslimskou a jednu převážně srbskou (Republika srbská) – v rámci jediného státu. Jak vůdci, tak obyvatelé Republiky srbské byli s tímto uspořádáním od počátku nespokojeni a bosenští Srbové opakovaně hrozili vyhlášením své plné nezávislosti.

Nejnovější epizoda začala v dubnu 2023 a vedla k další eskalaci politického napětí. NATO odpovědělo 30. května vysláním dvou bombardérů B-1 nad Bosnu v nenápadném pokusu zastrašit vůdce Republiky srbské Milorada Dodika. Letadla nejen přeletěla přímo nad Sarajevo a další velká města, ale zúčastnila se také společného vojenského cvičení s americkými speciálními jednotkami poblíž severovýchodu. Lety jsou ukázkou „pevného závazku Bosny k suverenitě a územní celistvosti“, řekl americký velvyslanec Michael Murphy.

Mezitím také roste napětí mezi NATO a jeho dlouholetým klientem, Kosovem. Když západní mocnosti v roce 1999 vyrvaly Kosovo ze Srbska a v roce 2008 iniciovaly jeho vyhlášení nezávislosti, vytvořily nový zdroj napětí. Populace srbské většiny v severní oblasti Kosova se chtěla vrátit k Srbsku, spíše než být opovrhovanou, bezmocnou etnickou menšinou v nezávislém Kosovu, které bylo nyní z 90 procent Albánci. Západní vlády tuto možnost rozhodně odmítly zvážit, natož podpořit. Místo toho vytrvale podporovali národní vládu v Prištině.

Nespokojenost mezi srbskou menšinou na severu však nepolevuje. Hněv nad pokusy Prištiny nastolit zdrcující kontrolu nad regionem podnítil četné výbuchy násilí, zejména v posledních dvou letech. K poslednímu incidentu došlo 29. května, kdy se mírové jednotky NATO zapojily do potyčky mezi srbskými demonstranty a kosovskými bezpečnostními silami, při nichž bylo zraněno více než dvě desítky vojáků NATO. V důsledku toho NATO oznámilo, že vyšle do Kosova dalších 700 vojáků a uvede další prapor do nejvyšší pohotovosti pro případné nasazení.

Pro jednou Spojené státy a jejich spojenci zaměřili svůj hněv na Kosovo a ne na srbskou menšinu. Americký velvyslanec v Prištině Jeffrey Hovenier potvrdil, že Washington dokonce uvalí sankce. Na tiskové konferenci Hovenier uvedl, že první sankcí bude zrušení účasti Kosova na nadcházejícím vojenském cvičení Defender Europe 2023 pod vedením USA. Dodal, že Spojené státy také „zastaví veškeré úsilí pomoci Kosovu při jeho uznání státy, které Kosovo neuznaly [asi polovina členů Organizace spojených národů], a v procesu integrace do mezinárodních organizací“.

Jsme v bodě, kdy je geopolitická fraška pro bombardéry B-1, drahé letadlo určené primárně k nesení jaderných zbraní k odstrašení Sovětského svazu, nyní být v malé, strategické a ekonomicky bezvýznamné zemi, aby přemohly etnickou skupinu. která prostě chce svůj vlastní stát, než aby zůstala v nefunkčním, vynuceném svazku s konkurenčními etnickými skupinami. Ale přesně to se nyní děje v Bosně.

Stejně absurdní je, když se od jednotek NATO očekává, že budou hlídat de facto hranici mezi frustrovanou etnickou menšinou a národní vládou v jiné zemi, která je strategicky a ekonomicky důležitá pro Spojené státy a dokonce i pro evropské mocnosti, je irelevantní – nebo by alespoň měla být. Zdánlivě nekonečné, bezvýznamné mírové mise NATO na Balkáně by byly úsměvné, kdyby nebyly tak smutné a ubohé. Ať už si někdo může myslet o původním účelu NATO během studené války, je pochybné, že si zakladatelé Aliance vůbec představovali tento vývoj.