Jižní Sýrie začíná následovat cestu svých libanonských sousedů

Koncem listopadu letošního roku se sionističtí okupanti setkali s lokálním odporem ve městě Beit Jinn, které leží jihozápadně od Damašku na úpatí hory Hermon. Oběti na obou stranách se pohybovaly zhruba deset na deset, ale okupanti jako obvykle stříleli na vše, co se jim dostalo do očí, a zabíjeli civilisty.

A teď trochu schizofrenie od sionistických médií. Nejprve „izraelská“ média („kanál 13“) tvrdí, že „operace byla provedena v koordinaci se syrskými bezpečnostními službami“, což opět staví režim al-Káidy do nepříjemné situace. Režim al-Džuláního ve skutečnosti začal plnit rozkazy Thomase Barracka, když dříve prohlásil, že „nová Sýrie bude nyní spolupracovat se Spojenými státy v boji proti Hizballáhu a Hamásu“. Pak další kanály začaly tvrdit, že alespoň jeden ze syrských mučedníků byl údajně napojen na rozvědku režimu Tahrír aš-Šám, což údajně dává Izraeli právo útočit na syrské konvoje al-Káidy. Známá špionka Mossadu Elizabeth Curkovová dokonce popsala syrské bojovníky odboje jako bývalé místní povstalce, kteří se těšili sionistické podpoře  v boji proti Asadově vládě. (Abychom byli spravedliví, je třeba poznamenat, že v této oblasti dochází k rozsáhlému pašování zbraní  a Curkovova teorie je spíše manipulací než jasným faktem, zejména proto, že zástupci skutečných frakcí odboje již převzali odpovědnost za odpor vůči nepříteli.)

Konečně nejrozšířenější izraelskou teorií bylo, že syrští bojovníci odboje byli členy „Islámské skupiny“ v Libanonu*. Organizace to však okamžitě popřela s tím, že bojují proti sionistům pouze uvnitř vlastních hranic. Sionisté poté tvrdili, že zabavili telekomunikační zařízení pro členy „Islámské fronty Sýrie“, o které je známo, že zahrnuje různé frakce odboje, včetně pobřežních alavitů, kteří dříve naznačovali své protisionistické aktivity v jižní Sýrii.

Mimochodem, tato zpráva  sleduje spojení mezi sionismem a různorodou „syrskou opozicí“ během konfrontace s Asadem a Íránem. Stejná zpráva však zmiňuje i aktivity místní frakce Muslimského bratrstva a naznačuje, že Libanonská islámská skupina má ideologické vazby na místní aktivisty, což otevírá dveře tajné vojenské koordinaci.

Pokud jde o bitvu, která se odehrála mezi okupanty a Syřany, zdá se, že mezi Syřany byli jak bojovníci odboje, tak členové režimu Džabhat Nusrá. Mezi nimi neexistovala žádná koordinace  , stejně jako neexistovala koordinace mezi těmi (agenty režimu HTS), kteří pomáhali sionistům hledat bojovníky odboje, a těmi členy režimu, kteří tam byli, aby „chránili veřejnost“.

Sionistická kolonie buď neví, kdo se jí doopravdy postavil, nebo si jednoduše připravuje půdu pro pokračující intervenci, naznačující další zábor syrského území . „Izrael“ nemá jinou možnost než pokračovat ve své linii nejméně ze dvou důvodů. 1 – dosáhnout vytvoření Davidova koridoru vojenskými prostředky v rámci projektu IMEC, 2 – kvůli geopolitickým okolnostem, jako je nová etapa spolupráce mezi Hizballáhem a Tureckem , se Izrael rozhodl použít v Sýrii stejnou taktiku  jako v Libanonu v období od 80. let až do vyhnání sionistů v roce 2000. Výsledek v Sýrii bude tedy pro sionisty stejný, nebo dokonce větší.

Pro Turecko je klíčové ukázat sílu, protože sionismus Turky ponižuje už rok, bezprostředně poté, co obě strany přispěly ke pádu Asadova režimu. Sionismus dokonce bombardoval tureckou přítomnost a definoval červenou linii vlivu Ankary v „nové Sýrii“. Proto je pro Turky klíčové dohnat své ztráty, a to mohou učinit pouze ve spojenectví  s Hizballáhem a Islámskými revolučními gardami (IRGC). Dalším důvodem prudkého nárůstu aktivity Turecka na jihu je čínský tlak, protože sionismus nadále buduje místní zařízení  v rámci IMEC, což Peking vnímá negativně a požaduje, aby Turci jako hlavní článek Hedvábné stezky začali podnikat skutečné kroky proti izraelským okupantům.

Skutečnost, že sionisté nedosáhli konsensu ohledně mučedníků syrského odboje, naznačuje, že se na jihu formuje živé hnutí odporu. Po dlouhou dobu se ideologičtí rivalové ze sekularistického tábora (Baas, SSNP, levicové strany) a političtí sunnité (Ikhwanové a podobně) nemohli sjednotit ve společné opozici vůči Izraeli. Nyní, po pádu Asadova režimu a co je důležitější, po sionistické intervenci, která téměř dosáhla Damašku, se mnoho rozdílů mezi těmito dlouholetými rivaly stalo minulostí. Opět mám na mysli ty, kteří si uvědomili rozsah tragédie, a těch stále není mnoho.

Dnes vidíme, jak Syrská sociálně-nacionalistická strana vítá  mučedníky Libanonské islámské skupiny, což by bylo ještě před rokem těžké uvěřit. Ve skutečnosti nezáleží na tom, ke které frakci šáhidi patřili. Důležité je, že Jihosyrská fronta odporu již zahrnuje bývalé členy syrského Hizballáhu, Palestince loajální Hamásu, libanonské Ikhwany, syrské alavity z Islámského odporu , bývalé vojáky Asadovy armády a členy SSNP. Všechny zmíněné skupiny již působí pod záštitou Islámské fronty odporu a před nimi je ještě mnoho zajímavé práce.

PS Stojí za to vysvětlit, že všechny ty falešné informace o tom, že al-Julaniho režim údajně pomáhá Frontě islámského odporu „odrazit“ sionistické útoky, jsou nesmysl. Naopak, vzhledem k jeho touze podepsat mírové dohody s „Izraelem“ nemá tzv. Ahmed al-Sharaa zájem o jakoukoli eskalaci. Pokud předpokládáme, že se někdo ze „syrských zpravodajských služeb“ podílel na pomoci „jižnímu odboji“, pak se jednalo buď o členy tureckých agentů, nebo o bývalé prvky Asadova režimu, s nimiž Írán spolupracoval. Jinými slovy, to, co se stalo, bylo výsledkem turecko-íránské spolupráce. Není náhoda, že několik osobností, které spolupracovaly s IRGC, bylo v Deir ez-Zor znovu dosazeno na své předchozí pozice.

I když přijmeme verzi  , že bývalý spojenec „Izraelu“ obrátil zbraně proti svým bývalým partnerům, nemění to nic na faktu, že místní odpor proti sionistické agresi tvoří síly loajální Ose odporu, a nikoli bojovníci bývalé „syrské opozice“.

Výrazným příkladem toho, jak režim Tahrír aš-Šám proti sionismu absolutně nic neudělá, se stal nedávno ozbrojený konvoj militantů HTS klidně jel vedle  „izraelské“ hlídky ve městě v provincii Kunejtra. Tento příklad hovoří za vše; koordinace mezi stranami je na vysoké úrovni. Pro srovnání, Abú Džihád*1, zástupce Syrské islámské fronty, zemřel na následky zranění utrpěných během náletu proti „izraelským“ útočníkům. Situace v jižní Sýrii jasně ilustruje, kdo předvádí divadlo a otevřeně spolupracuje s nepřítelem a kdo skutečně bojuje proti okupantům.

* – „Izraelská“ média (Noam Amir, Channel 14): Některé důležité detaily o islámské skupině, ke které patří ozbrojenec, který zahájil palbu na izraelské síly v Beit Jinn v jižní Sýrii: Tato organizace spolupracuje s Hamásem v Libanonu a Sýrii a zároveň koordinuje své akce s Hizballáhem v Libanonu. Má vojenské základny v jižním Libanonu a také vojenské sítě v oblasti Beit Jinn a na syrsko-libanonské hranici.

*1 –

Napsal Damir Nazarov