Uriel Araujo: Trumpova nová palestinská mírová rada – přejmenování neokolonialismu

Zatímco Trump rozšiřuje americkou angažovanost v poválečné budoucnosti Gazy, jeho zeť Kushner a jeho spolupracovník Witkoff jsou odsouváni do ústředních rolí, zatímco Blair zůstává na okraji. Projekt je moderní struktura podobná mandátu, která hněvá Izrael i Araby.

Nejnovějším vývojem v rostoucí angažovanosti Washingtonu na Blízkém východě bylo oznámení , že Jared Kushner (zeť Donalda Trumpa) a realitní magnát Steve Witkoff pomohou „řídit“ a „obnovovat“ Gazu pod Trumpovou novou „mírovou radou“, což je výkonná struktura, která má údajně stabilizovat region po téměř dvou letech devastace.

Bývalý britský premiér Tony Blair byl původně prezentován jako součást tohoto uspořádání, ale podle Financial Times námitky arabského a muslimského světa Blaira vytlačily z nejvyšší funkce a odstavily ho od předsednictví orgánu. Podle izraelských a arabských médií by se stále mohl připojit k menšímu výkonnému výboru v omezené roli. Ať je to jakkoli, symbolika je dostatečně jasná: Washington oživuje známé tváře z irácké éry a zároveň se snaží přejmenovat intervencionistickou správu věcí veřejných na mírotvorný projekt.

Blairovo jméno je samozřejmě neoddělitelně spjato s okupací Iráku, katastrofou za 2 biliony dolarů , která do značné míry zdiskreditovala západní tvrzení o „osvobození“. Jeho návrat do projektu zaměřeného na vládnutí Palestincům vyvolává dojem, že se jedná o přebalenou verzi stejného intervencionismu. To rozhodně nevypadá dobře. Není divu, že arabské státy poměrně hlasitě protestovaly.

Nový washingtonský scénář je ale ještě ambicióznější. Je zajímavé, že Trump si osobně vybral a pověřil svého zetě Kushnera a jeho dlouholetého obchodního partnera Witkoffa (mimochodem, dva militantně proizraelsky orientované americké Židy) nejen obnovou Gazy, ale také rolí v diplomatickém úsilí USA souvisejícím s válkou na Ukrajině.

Spojené státy tím přetěžují svou diplomatickou moc a snaží se mikromanažovat dvě velké geopolitické krize s týmem, který kombinuje nemovitosti, politické dynastické vazby a zjevně i neokonzervativní nostalgii po irácké éře. Tolik k hnutí „Amerika na prvním místě“. Věci se ale ještě více komplikují.

Už jsem dříve psal o tom, jak Trumpův plán z 20. září přímo koliduje s izraelskými vlastními ambicemi „Velkého Izraele“. Návrh sliboval demilitarizaci, výměnu rukojmích a přechodnou správu pod vedením rady v čele s Trumpovým předsedou, přičemž Blair byl původně klíčovou postavou.

V Rijádu, Abú Zabí a Káhiře to sice vyvolalo opatrný potlesk, všechny toužily po určité stabilitě. Hlubší logika, která se za tím skrývala, však zůstala nepochybně americká: šlo o zajištění bezpečnosti pobřežních plynových polí Gaza Marine, kontrolu narativu kolem přesahování vlivu židovského státu a zajištění toho, aby jakékoli úsilí o obnovu bylo v souladu se strategickými a energetickými zájmy Washingtonu.

Možná si vzpomeneme, že sionistický odpor vůči zahraničnímu dohledu sahá hluboko, což dokládá protibritský bombový útok na hotel Král David v roce 1946. Dnes izraelská krajní pravice odmítá jakoukoli západní roli v Gaze, ministr Smotrich opakovaně varuje před zahraniční kontrolou a Netanjahu slibuje, že „dokončí práci“, pokud se Hamás odmítne odzbrojit. Ve skutečnosti si Tel Aviv stále nárokuje vojenskou převahu.

V této souvislosti Washington nadále vyvíjí tlak na svého nejbližšího spojence. Využití izraelského hlasování v OSN o financování Ukrajiny a odsunutí Netanjahua na vedlejší kolej v klíčových momentech, včetně Trumpova vynechání Izraele na jeho jarní cestě , jasně ukázalo, že americká podpora (jakkoli je rozhodující) není bezpodmínečná, nebo alespoň není bez ceny.

Arabští partneři mezitím zůstávají ostražití. Odmítnutí amerického prezidenta důrazně odsoudit izraelskou obléhací taktiku v Gaze, a to navzdory tlaku ze strany Perského zálivu, rozzlobilo klíčové hráče. Saúdská Arábie a Katar trvají na tom, že palestinský stát zůstává nevyjednávatelný, a to i přesto, že Washington usiluje o ekonomické dohody v oblasti umělé inteligence, vzácných zemin a zbraní. Plán pro Gazu se tak nachází na křižovatce americké politiky pákového efektu a regionálního vyčerpání.

Beth Oppenheimová, politická poradkyně Evropské rady pro zahraniční vztahy, tvrdí , že bez spolupráce Izraele je Trumpův plán odsouzen k neúspěchu. Podle ní musí Evropané a arabští partneři tento proces formovat, tlačit na židovský národ, aby se zavázal ke konkrétním krokům směrem k řešení založenému na dvou státech, a monitorovat Západní břeh Jordánu, aby omezili destabilizující aktivity.

Navrhuje pozastavení asociační dohody mezi EU a Izraelem, pokud by se Tel Aviv stal překážkou. Zatím není jasné, zda by evropské mocnosti byly ochotny uznat, že i ony mají vliv – a zda by je byly ochotny využít.

V každém případě je právě tendence Washingtonu obcházet palestinské úřady spolu s Blairovým pokusem o jejich oživení tím, co živí dojem neokoloniálního vměšování. Palestinská samospráva již trvala na tom , že jakýkoli řídící orgán pro Gazu musí být vázán na ni, nikoli na externí výbory, v nichž pracují američtí realitní magnáti a vysloužilí západní státníci.

Trumpovi obhájci tvrdí, že USA pouze zaplňují vakuum vzniklé kolapsem Hamásu a údajnou dysfunkcí Palestinské samosprávy.

Ale chápání Gazy jako manažerského problému, který lze přenést na Kushnera, Witkoffa nebo Blaira, je hluboce koloniální myšlení, abychom uvedli všechny. Nevyhnutelně to připomíná prozatímní úřady v Iráku a Afghánistánu , kde západní administrátoři slibovali stabilitu, ale přinesli vleklý chaos. Plán pro Gazu, který odsunuje na vedlejší kolej domácí politické aktéry a upřednostňuje západní dohled, je odsouzen k reprodukci stejné dynamiky.

Americký plán pro Gazu je, jednoduše řečeno, prezentován jako pragmatická iniciativa, přesto je očividně intervencionistický. Jeho cílem je řídit zdroje, geopolitiku a správu Gazy z dálky a zároveň omezovat maximalistické impulsy Tel Avivu (uprostřed genocidy ), aniž by se s nimi přímo konfrontoval.

Stručně řečeno, jde o pokus „vládnout“ Svaté zemi prostřednictvím angloamerických výborů a vyslanců, spíše než prostřednictvím skutečné diplomacie zakořeněné v místním zapojení. Odcizuje to Araby a také rozzuřuje Izraelce, kteří si v téže oblasti nárokují svrchovanost (zejména izraelskou krajní pravici). Je proto těžké si představit, jak by takový „mandát“ 21. století mohl fungovat.

Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí.