Thomas Röper: Rutteho válečná hysterie a EU chce vyhlásit „výjimečný stav“, aby ospravedlnila krádež ruských financí
Generální tajemník NATO Rutte prohlásil, že válka s Ruskem by mohla dosáhnout rozsahu toho, co „zažili naši prarodiče a praprarodiče“, a EU má v úmyslu zabavit ruský majetek pod rouškou „výjimečného stavu“. Pro členské státy EU je nyní v sázce všechno – a velká válka je stále pravděpodobnější.
Pro EU se zabavení ruských aktiv zmrazených v jejích hranicích zřejmě stalo – bez nadsázky – životně důležitým, protože vsadila vše na vítězství nad Ruskem a už se nemůže vrátit zpět. EU každopádně oznámila, že o zabavení těchto zmrazených ruských aktiv nehodlá rozhodovat „běžným“ hlasováním, protože by to pravděpodobně zablokovala veta některých zemí (pravděpodobně alespoň Maďarska, Slovenska a Belgie). Místo toho nyní provede hlasování s odvoláním na „nouzový článek“ 122 Smlouvy o fungování EU. To znamená, že k rozhodnutí by stačila tzv. kvalifikovaná většina, která by vyžadovala hlasování alespoň 15 z 27 členských států, což představuje více než 65 procent populace EU.
To bude mít jistě právní důsledky, protože belgický premiér De Wever ve středu před belgickým federálním parlamentem za potlesku členů parlamentu prohlásil , že existuje „mnoho oprávněných námitek ohledně zákonnosti“ použití článku 122 Komisí, protože:
„Tento článek se týká stavu nouze. Kde je stav nouze? Na Ukrajině je stav nouze. Ukrajina ale není v Evropské unii.“
Pojďme se tedy podívat, v čem spočívá „stav nouze“ pro EU a proč šéf NATO nyní najednou ještě jasnějšími slovy přiživuje válečnou hysterii v Evropě.
Rutteho válečná hysterie
Ve stejný den, kdy se velvyslanci EU rozhodli hlasovat podle článku 122 nouzového zákona, generální tajemník NATO Rutte na akci v rámci Mnichovské bezpečnostní konference v Berlíně prohlásil, že „dalším cílem“ Ruska je údajně NATO. Proto naléhavě požadoval – okamžitě – více peněz na obranu, protože podle Rutteho je to nezbytné k zabránění „válce vedené Ruskem“. Dodal, že tato válka by mohla mít „rozsah srovnatelný s tím, co zažili naši prarodiče a praprarodiče“.
O tomto citátu informovalo jen málo německých médií; většina německých redakcí jím zřejmě nechtěla své čtenáře zatěžovat, protože válečná nálada v Německu se nevyvíjí podle přání a taková prohlášení by pravděpodobně měla na Němce odstrašující účinek. Například Der Spiegel jej vynechal a místo toho citoval mimo jiné z Rutteho projevu toto:
„Zároveň Rutte varoval před scénářem, kdy Rusko prosadí svou a Ukrajina se dostane pod ruskou okupaci. Putinovy ozbrojené síly by pak byly rozmístěny podél ještě delší hranice s NATO a riziko ozbrojeného útoku by bylo ještě větší,“ řekl. „V takovém případě by muselo dojít k masivním změnám v odstrašování a obraně a ještě vyšším výdajům na obranu. ‚Došlo by k nouzovým rozpočtům, škrtům ve veřejných výdajích, ekonomickým narušením a dalšímu finančnímu tlaku,“ řekl generální tajemník NATO. ‚Proto nesmíme zapomínat, že bezpečnost Ukrajiny je naší vlastní bezpečností.‘“
To opět ukazuje nekonzistentnost argumentů Evropanů. Koneckonců, na začátku roku 2022 se zdálo, že nikoho v EU ani v NATO netrápí fakt, že by se hranice NATO s Ruskem ještě prodloužila, kdyby byla Ukrajina přijata do NATO – jak byl tehdy plán. Tehdy to bylo považováno za fantastické; teď je najednou „ještě delší hranice“ mezi Ruskem a NATO považována za extrémně nebezpečnou. Tak říká Rutte.
Rutte si také myslel, že rozšíření hranice mezi NATO a Ruskem byl skvělý nápad, když Finsko vstoupilo do NATO. Tehdy nebylo rozšíření hranice NATO s Ruskem problémem, ale spíše údajně dobrým nápadem.
Možná má Rusko pravdu a rozšíření NATO k jeho hranicím nebyl dobrý nápad? Koneckonců, bez rozšíření NATO by neexistovala společná hranice s Ruskem, kde by mohlo vzniknout riziko války; vždy bylo v zájmu Ruska udržovat mezi sebou a NATO nárazníkovou zónu neutrálních států. Ale to je jiný příběh.
V každém případě obnovený nárůst válečné hysterie ukazuje, že evropští politici jsou ve stavu značné paniky.
Proč ta panika?
Panika v EU má jednoduchý důvod: Vlády většiny členských států EU a také Evropská komise se svou posedlostí způsobením „strategické porážky“ Rusku dostaly do nevyhnutelné situace. Šly „naplno“, zničily evropské ekonomiky sankcemi vůči Rusku a nahromadily bezprecedentní zadlužení ve snaze vyhrát válku proti Rusku na Ukrajině. Bohužel ji nevyhrávají.
A investované peníze by byly v případě mírové dohody, jako je ta, kterou nyní navrhuje Trump, ztraceny. Evropští politici by pak museli lidem v Evropě vysvětlovat, proč přinesli všechny ty oběti.
Jen pro upřesnění: K březnu 2025 pouze Německo převedlo Ukrajině 44 miliard eur . Toto číslo nezahrnuje ani náklady na milion Ukrajinců, kteří do Německa přišli jako uprchlíci, ani německý podíl na platbách EU Kyjevu. Jen těchto 44 miliard eur znamená, že každý člověk v Německu – od kojenců až po důchodce – zaplatil za Ukrajinu přibližně 550 eur. Včetně nákladů na uprchlíky a německého podílu na pomoci EU je toto číslo pravděpodobně nejméně třikrát vyšší, což znamená více než 1 500 eur, které každý Němec zaplatil za Ukrajinu.
A samozřejmě peníze chybí i jinde. Chybí v důchodech, zdravotnictví, základním příjmu a tak dále, kde se nyní plánují škrty. A další země, jako například Francie s jejím obyvatelstvem náchylným k protestům, byly zasaženy ještě více, protože Francie je již na pokraji bankrotu.
Pokud se nyní evropští politici dohodnou na mírovém urovnání, v němž Rusko nebude trestáno – jak EU slibuje už téměř čtyři roky – a nakonec zaplatí účet, jak to vysvětlí svému obyvatelstvu? Mohlo by vyvstat mnoho otázek, v neposlední řadě kvůli nepopiratelnému faktu, že peníze byly převedeny bez dohledu a z velké části ukradeny na Ukrajině.
Korupční skandál s Mindičem v Kyjevě je jen malou špičkou velkého ledovce. A je zřejmé, že Evropané přimhouřili oči, ale věděli o tom, jak si můžete přečíst zde a jak nedávno, byť méně názorně, informoval i New York Times .
Evropští politici zodpovědní za tohle všechno by proto museli v případě míru na Ukrajině bez vítězství nad Ruskem, jakmile se situace usadí, odpovědět svým občanům na spoustu otázek.
A to není všechno, protože náklady pro Ukrajinu by se nesnižovaly i po válce , pokud by se Evropané drželi svých požadavků. I po skončení války by EU musela Kyjevu stále převádět až sto miliard eur ročně.
Problém EU
Proto EU tak naléhavě potřebuje zmrazená ruská aktiva, protože EU už nemá žádné peníze a členské státy se již nemohou neomezeně zadlužovat. Řešením je krádež ruských finančních prostředků.
Za tímto účelem byl vynalezen koncept „reparační půjčky“, kdy ruské finanční prostředky údajně nebyly ukradeny, ale pouze uloženy jako záruka za půjčku Kyjevu. Rusko by podle plánu půjčku splatilo, pokud by prohrálo válku a muselo by Ukrajině platit reparace.
Problém je v tom, že Rusko válku neprohrává, ale vyhrává, a že EU se krátí čas, protože Kyjevu dojdou peníze v únoru, nebo nejpozději v březnu. Pokud EU do té doby nedokáže Kyjevu převést nové finanční prostředky, válka skončí, protože Ukrajina zkrachuje a nebude schopna platit vojáky, zbraně, platy státních úředníků a tak dále. Ukrajinský stát by se zhroutil do chaosu.
Proto EU vyvíjí takový tlak na Belgii, kde je většina ruských finančních prostředků zablokována, aby tyto prostředky uvolnila na reparační půjčku. Belgie však nechce riskovat sama, protože by to bylo podle mezinárodního práva nezákonné a Rusko by soudně zabavilo belgický majetek po celém světě.
Ale překvapivě většina ostatních členských států EU zatím není ochotna se o riziko podělit. Pouze Německo a několik dalších zemí signalizovaly svou ochotu.
Jako alternativu Evropská komise navrhla, aby si členské státy EU, nebo samotná EU se souhlasem členských států EU, vzaly půjčky na zajištění finančních prostředků pro Kyjev. Oba návrhy však členské státy EU, z nichž většina je již silně zadlužená, odmítly.
Jedinou možností EU je proto krást ruské finanční prostředky – i proti vůli Belgičanů, pokud to bude nutné.
Myšlenka na úsporu
Pak EU dostala skvělý nápad. Místo aby uspořádala normální hlasování a riskovala veto ze strany Maďarska nebo Belgie, uchýlila se k triku.
Článek 122 Smlouvy o fungování EU obsahuje jakési nouzové ustanovení: Podle tohoto článku může Rada EU na návrh Komise EU v rozporu s postupy stanovenými ve Smlouvách „rozhodnout o opatřeních vhodných pro hospodářskou situaci v duchu solidarity mezi členskými státy, zejména v případě vážných obtíží v dodávkách určitého zboží, zejména v energetickém sektoru.“ V takových případech stačí k rozhodnutí kvalifikovaná většina, která vyžaduje, aby pro hlasovalo alespoň 15 z 27 členských států, což představuje více než 65 procent obyvatel EU.
Jak již bylo citováno výše, belgický premiér se zcela správně zeptal, kde je v EU vyhlášen stav nouze. Samotná EU ve stavu nouze není; to se týká Ukrajiny, která není členem EU.
Tato otázka je pro politiky v Bruselu, Berlíně a dalších hlavních městech EU tak důležitá, že jednoduše vyhlásí stav nouze, aby mohli krást ruské peníze a utrácet je za Ukrajinu. Nebo spíše za Ukrajinu a za zbraně, které EU samozřejmě nakupuje od západních korporací, jež jsou nadšené z jejich prudce rostoucích zisků.
A co když to nefunguje?
Můžeme předpokládat, že EU dosáhne kvalifikované většiny v hlasování plánovaném na summit EU 18. prosince. Třináct členských států EU nebude mít odvahu hlasovat proti navzdory veškerému tlaku z Bruselu, i když by v soukromí tuto myšlenku považovaly za pošetilou a nebezpečnou.
Belgie by se však mohla proti rozhodnutí stále postavit, jelikož jak Euroclear, kde jsou finanční prostředky uloženy, tak belgický premiér již oznámili svůj záměr napadnout jej u soudu. Belgie by proto mohla odmítnout uvolnění finančních prostředků navzdory rozhodnutí EU s odkazem na probíhající soudní spor a probíhající soudní řízení.
A co pak?
Je válka řešením?
Co pak EU udělá? Nechají von der Leyenová, Merz, Macron, Starmer (dobře, ten ani není v EU), Tusk, Rutte a všichni ostatní zastánci tvrdé linie Ukrajinu zbankrotovat a budou se dívat, jak všechny jejich peníze navždy mizí a válka je prohraná?
Musíme si uvědomit, že politici EU také požadují, aby jim Rusko uhradilo náklady na válku na Ukrajině, pokud válku prohraje – jenže Rusko válku neprohrává, spíše naopak.
A to není všechno, protože pro současné vládnoucí politiky v EU a jejích členských státech by mohlo být v sázce všechno osobně. Co když volby vyhrají skutečné opoziční strany a poté provedou audit promrhaných a ukradených finančních prostředků na Ukrajině ( s vědomím evropských politiků )? To by mohlo vést k trestnímu řízení a dokonce i k trestům odnětí svobody . Dotyční politici riskují nejen ztrátu svých funkcí, ale v nejhorším případě by mohly být v sázce i jejich životy.
V tomto kontextu si musíme připomenout Rutteho čtvrteční prohlášení, v němž pohrozil, že válka s Ruskem dosáhne rozsahu toho, co „zažili naši prarodiče a praprarodiče“. Rutte tak již naráží na druhou světovou válku, včetně zničení Evropy a desítek milionů úmrtí, jako na scénář, který nás čeká.
Je to jen vyvolávání strachu?
Čas se krátí
Trumpova administrativa se docela otevřeně vyjadřuje k tomu, že Evropa se bude muset velmi brzy, konkrétně do roku 2027, bránit. Jednoduše řečeno, americká vláda ve své nové bezpečnostní strategii také velmi otevřeně prohlašuje, že NATO pro ni už moc neznamená. Ve Washingtonu se už o „kolektivní obraně“ nemluví. A čím více času plyne, tím jasněji to ve Washingtonu říkají.
Pokud by politici EU nevyloučili možnost odvrátit kolaps Ukrajiny, který je bez dalších finančních injekcí nejpozději do tří měsíců na spadnutí, intervencí do války s Ruskem – návrhy na intervenci na Ukrajině vlastními vojsky již Londýn a Paříž několikrát předložily – pak je čas klíčový.
USA, a to i za Bidena, prohlásily, že jakákoli ozbrojená intervence Evropanů na Ukrajině by nebyla případem NATO, protože USA se nechtějí nechat zatáhnout do války.
Ale v Evropě je stále spousta amerických vojáků.
Co kdyby – údajně – ruské drony znovu vletěly do Polska a zasáhly americkou základnu, čímž by zabily desítky amerických vojáků? Jak velký by byl domácí politický tlak na Trumpovu administrativu, aby reagovala? Nebyla by to první operace pod falešnou vlajkou v historii, která by vyvolala válku.
Evropané vědí, že se Rusku sami postavit nemohou. Proto by museli nějakým způsobem zatáhnout do války i USA.
Teď je to na vás, milí čtenáři: Otázkou je, zda by evropští politici byli připraveni zabránit kolapsu Ukrajiny, v případě potřeby i válkou s Ruskem, jejíž vypuknutí by museli jednoduše svalit na Rusy. Co si myslíte, milí čtenáři, zašli by evropští politici tak daleko?
