Mojmír Babáček: Mnichovská dohoda není srovnatelná s Američany navrhovanou dohodou o ukončení války na Ukrajině
Sudety byly od 10. století součástí „zemí Koruny české“ a jejich součástí zůstaly i v rámci Rakousko-Uherska. Podpisem Mnichovské dohody tedy evropské mocnosti odtrhly od české části Československa část jejího historického území. Na druhé straně většinu ukrajinského území tvoří historicky ruské území, které Ukrajině daroval Sovětský svaz.
V roce 1648 vznikl, díky kozáckému povstání, na území dnešní Ukrajiny, samostatný stát, který si v roce 1667 rozdělily Rusko a Polsko-litevská unie. Hranicí byla řeka Dněpr a ruské území tak sahalo až po Oděsu a tvořila ho východní a jižní část dnešního ukrajinského území. Koncem 18. století si Polské království rozebraly Německo, Rakousko, které získalo Halič a Rusko, které získalo většinu ukrajinského území. V roce 1774 vyhnalo carské Rusko z Krymu vojáky Osmanské říše a od té doby byl Krym součástí Ruska. Rusko nepodporovalo na svém území žádné etnické menšiny a proto drtivá většina obyvatel jižní a východní Ukrajiny a Krymu mluvila rusky a cítila se být Rusy.
Když v roce 1848 prošla západní Ukrajinou armáda ruského cara na pomoc rakouskému císaři proti maďarskému povstání a její vojáci se seznámili s místními obyvateli, začali haličští Ukrajinci věřit, že jsou součástí ruského národa a polský útlak v nich směřování k Rusku ještě prohluboval. Mezi haličskou inteligencí získala rozhodující slovo skupina, která byla označována jako Rusofilové a která věřila, že obyvatelé Haliče jsou součástí ruského národa. Nicméně nezačala publikovat své práce v ruštině. Koncem 19. století začala Rakouská vláda, z obavy před ztrátou ukrajinských území ve prospěch Ruska, podporovat Ukrajinofily. Nejvýznamnějsí Rusofilové byli v roce 1893 odsouzeni za vlastizradu a uvězněni. Od roku 1860 začala mezi mladou haličskou inteligencí převažovat tendence považovat se za Ukrajince. Pomohly k tomu vazby s národně uvědomělou východo-ukrajinskou inteligencí z území ovládaných ruskými cary, mezi kterou vyniknul básník Taras Ševčenko. Mladá ukrajinská inteligence začala ustavovat vlastní kulturní organizace, Prosvity, vedle těch, které ustavili Rusofilové a začala být označována jako Ukrajinofilové. V roce 1903 měla Prosvita 1400 čítáren a 66.000 členů.
Po vítězství bolševické revoluce v Rusku se bolševikům podařilo získat Ukrajinu na svou stranu až když začali rozdělovat půdu, zabavenou šlechticům, ukrajinským rolníkům a slíbili, že Ukrajina vstoupí do federace s bolševickým Ruskem jako formálně nezávislý stát, jehož úředním jazykem bude ukrajinština. Ruští bolševici tímto způsobem západní Ukrajině darovali většinu území, které bylo předtím součástí carského Ruska (území carského Ruska potom postupně obnovili pod názvem Sovětský svaz). V únoru 1920 tak vznikla Ukrajinská sovětská republika, jejíž součástí se stalo území západní, centrální, východní a jižní Ukrajiny
Stalin ale velmi brzy začal tento stát porušťovat. V roce 1939 přidala Stalinova vláda, po dohodě s Hitlerem, k ukrajinskému území v té době polskou Halič a po vítězství Sovětského svazu nad Německem ve druhé světové válce toto ukrajinské území znovu vrátila Ukrajině. V roce 1954, v době kdy se blížilo třísté výročí připojení větší části Ukrajiny k Rusku, daroval první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov Ukrajinské sovětské republice k tomuto výročí poloostrov Krym https://books.google.cz/books?id=i1C2MHgujb4C&pg=PA194&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false (str. 190-197) , který byl od roku 1774 součástí Ruska. Jak bylo za komunismu zvykem, obyvatel Krymu se na jejich souhlas nikdo neptal.
V roce 2000 vycházelo na Ukrajině ještě 65% tištěných novin, 88% časopisů a 90% knih v ruštině. Ruština měla převahu i v rozhlase a na Internetu. Jen ukrajinská státní televize vysílala v Ukrajinštině, ale přinejmenším stejně sledované byly i ruské televizní kanály. Nejvlivnější církví na Ukrajině zůstala Ukrajinská pravoslavná církev napojená na moskevský patriarchát, jejíž kázání se odehrávala ponejvíce v ruštině a v ruštině vycházely i její tištěné materiály. Ruština tak na Ukrajině zůstávala hlavním dorozumívacím jazykem. Zatímco Ukrajincům na východě a jihu Ukrajiny a na Krymu to nevadilo, protože stejně mluvili rusky, západní Ukrajina se cítila být okupovaná Ruskem a na konci druhé světové války vytvořila sto tisícovou armádu, která bojovala na straně Německa proti Rusku. V rámci této války bojovala i proti rusky mluvícím ukrajinským partyzánům, kteří je považovali za německé kolaboranty. V roce 1991 vyhlásila Ukrajina nezávislost na Sovětském svazu, ale zůstávala ve sféře ruského vlivu. To centrální a západní Ukrajinci v roce 2014 ukončili na Majdanu, kde demonstrovali za vstup Ukrajiny do EU a do NATO a nakonec svrhli proruskou vládu Viktora Janukovyče.
V roce 1997 Ukrajina podepsala s Ruskem Dohodu o přátelství, spolupráci a partnerství, ve které se obě strany zavázaly, že budou respektovat územní celistvost druhé strany a že se „zdrží podpory nebo účasti v akcích, které by mohly ohrozit bezpečnost druhé strany“. Rozhodnutím vstoupit do NATO západní a centrální Ukrajina tuto dohodu porušily. Rusky mluvící Krym a východní Ukrajina se proti tomuto jejich rozhodnutí vzbouřily a stejně jako na konci druhé světové války tak došlo na Ukrajině k občanské válce mezi proruským východem a prozápadním západem země. V roce 1994 podepsaly Rusko, Velká Britanie a USA tzv. Budapešťské memorandum, které zaručovalo Bělorusku, Kazachstánu a Ukrajně územní celistvost výměnou za to, že se zřeknou jaderných zbraní https://cs.wikipedia.org/wiki/Budape%C5%A1%C5%A5sk%C3%A9_memorandum .
Dva ze signatářů tohoto memoranda, Rusko a USA, v současné době územní celistvost Ukrajiny nepodporují. Evropská unie není jeho signatářem, ale podporuje dál útok západních Ukrajinců na východ země, který povstal proti připojení Ukrajiny k EU a k NATO všemi prostředky a fakticky se tak pokouší dobýt území, které nikdy nebylo součástí západní Evropy, s výjimkou krátkého období během druhé světové války, kdy tam pobývala Hitlerova armáda. Po odtržení Ukrajiny od Sovětského svazu místní politici v jihovýchodních oblastech Ukrajiny čas od času volali po federalizaci Ukrajiny, vytvoření autonomních či nezávislých republik, nebo dokonce vyzývali k připojení jihovýchodních částí Ukrajiny k Rusku a nacházeli pochopení u svých spoluobčanů https://www.amazon.com/History-Ukraine-Land-Its-Peoples/dp/1442610212 (str. 748-9). T
oto rusky mluvící obyvatelstvo se k EU v průzkumech veřejného mínění nehlásilo ani v roce 2013 https://www.kyivpost.com/article/content/ukraine-politics/poll-ukrainian-public-split-over-eu-customs-union-options-332470.html . Po jeho částečném obsazení západoukrajinskou armádou EU mlčky podporovala ukrajinizaci jeho rusky mluvícího obyvatelstva zákazem používání ruštiny na úřadech, v obchodech a od čtvrté třídy základní školy i ve školách. Po osmdesáti letech od konce druhé světové války se tak v Evropě obnovil územní konflikt, když se Rusko rozhodlo vzít si zpátky území, která Ukrajině darovalo, byla historicky jeho územími a přihlásila se k němu povstáními. Ukrajinská vláda, vzniklá na Majdanu, a NATO tuto válku vyvolávaly ve chvíli, kdy se ukrajinská vláda, podporovaná státy NATO, rozhodla obrátit násilím tato území v součást EU vstupující do NATO a tím proti Rusku. V letech 2021 a 2022 Rusko upozorňovalo Západ, že vstup Ukrajiny do NATO nebude tolerovat a reakce byla nulová.
Tvrzení, že USA navrhovaná mírová dohoda pro válku na Ukrajině je srovnatelná s Mnichovskou dohodou, je rozhodně spíš projevem válečné propagandy, než projevem racionálního myšlení.
Mojmír Babáček
