Zbyněk Fiala: Čínskýma očima
Proč by Trumpových 28 bodů mohlo ukončit válku na Ukrajině, zatímco evropský plán se nechytá, vysvětluje plukovník Čínské lidové armády Wang Siang-suej.
Donald Trump už žije v jiném světě, než bylo za časů jediného hegemona, jak to zavedl Georg Bush mladší, který sám sebe vnímal jako všemocného vládce globálního impéria. Dnes jsou supervelmoci dvě a multipolární mezinárodní prostředí doplňuje řada středních mocností jako jsou Rusko, EU nebo společenství BRICS.
Trump už se změně přizpůsobil a snaží se koncentrovat na západní hemisféru. Jak se změna promítne do fungování OSN a dalších mezinárodních institucí, to teprve uvidíme. Jedno je však jasné, s NATO už se moc počítat nedá, zájmy USA a EU se dramaticky liší.
Proto taky jsou snahy NATO vecpat se na Ukrajinu tak rozhodně odmítány i Washingtonem. Proto je obsah jednání mezi USA a Ruskem před evropskými partnery utajován a evropské návrhy jsou ignorovány. Proto ruská strana proaktivně nabídla Američanům 100 miliard dolarů dosud sankcemi zmražených devizových rezerv jako investici při rekonstrukci Ukrajiny, aby v souboji o 140 miliard dolarů z jiného pytle, které chce EU sebrat Rusku z belgických bank, byl Trump na Putinově straně.
Návštěva amerického vyjednávacího týmu u Putina v Moskvě nepřinesla na první pohled konkrétní výsledky, ale i kdyby je přinesla, tak nám to neřeknou, protože to evidentně chtějí dotáhnout k nějakému cíli. Víme jen to, že Trump s Putinem budou k dispozici až nad dohodnutými dokumenty, a ty mají předložit profesionálové pod vedením ministrů zahraničních věcí Lavrova a Rubia.
Proč však Lavrov nebyl po Putinové boku při jednání s Wittikoffem a Kushnerem? Protože ve stejnou dobu jednal v Moskvě s čínským ministrem zahraničních věcí Wang I. Předtím proběhla smršť rusko-čínských kontaktů na vrcholné úrovni od opakovaných setkání prezidentů i premiérů. Rusko tak prožívá výjimečnou historickou příležitost, kdy má intenzívní vztahy s oběma supervelmocemi.
O amerických představách o ukončení války na Ukrajině píšeme často, ale čínský pohled je neméně zajímavý. Kupodivu se od toho amerického zas tolik neliší, přestože jde o nejbližšího partnera Ruska a dívá se na to z opačné strany.
Dejme tedy slovo čínskému plukovníku Wang Siang-suej (Wang Xiangsui), který publikoval na webu The China Academy úvahu, proč Trumpových 28 bodů by mohlo ukončit válku na Ukrajině, zatímco evropský plán selhává, prostě se nechytá. Soudí, že tomu není snad proto, že by Trumpův plán byl lepší, ale že se zaměřuje na skutečný bod zlomu, ochotu Ruska o takovém plánu jednat.
Čím víc je Ukrajina svírána v patové situaci na frontové linii, tím intenzívnější jsou diplomatické manévry USA, Ruska, Evropy a Ukrajiny kolem návrhů na příměří. Zatímco jedna strana shledala 28 bodový mírový plán Trumpova týmu z 21. listopadu jako „příliš výhodný pro Rusko“, alternativní 19 bodový návrh, který má větší podporu Evropy a Ukrajiny, Rusko kategoricky odmítá.
Nabízím plný text analýzy vysloužilého plukovníka Čínské lidové armády a stratéga, profesora Wang Siang-suej na prestižním pekingském webu The China Academy. Zvýraznění je jako obvykle moje:
Na první pohled se oba návrhy zaměřují na ukončení války, ale je tu zásadní rozdíl, který určuje, proč má 28 bodový plán větší šanci na úspěšné ukončení této války. Není to proto, že by Trumpův plán byl ušlechtilejší nebo propracovanější, ale proto, že ve srovnání s Evropou lépe zohledňuje jeden zásadní rozpor: nikdy neočekávejte, že u jednacího stolu získáte to, co nemůžete získat na bojišti.
I když je tento realismus morálně nedokonalý, má jasné implementační výhody ve třech klíčových oblastech:
1.Pragmatičtější strategické cíle
Hlavní cíl Trumpova „28bodového“ plánu je naprosto jasný a jedinečný: dosáhnout okamžitého příměří. Logika spočívá v tom, že vzhledem k tomu, že Rusko již získalo na bojišti značnou kontrolu, primárním úkolem není zvrátit zjištěný stav, ale včas snížit ztráty.
Ruské síly fakticky obsadily čtyři východoukrajinské oblasti, legislativně uznaly výsledky referend a nadále stabilně postupují kupředu. Pokud jsme realisty, pak nabídka, že ruská armáda by se přestala snažit obsadit další ukrajinské území, představuje sama o sobě ústupek.
Naproti tomu oficiální cíle Evropy jsou složité a nerealistické: nejen příměří, ale také „spravedlivý a trvalý“ mír – což znamená obnovení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, volání Ruska k odpovědnosti a přetváření evropské bezpečnostní architektury.
Evropské cíle jsou sice morálně a politicky bezchybné, ale ignorují skutečnost, že tyto cíle daleko přesahují jejich vlastní možnosti. Evropa neinvestovala hmatatelnou vojenskou podporu na podporu ukrajinské protiofenzívy a kvůli svým nerealistickým požadavkům ani neudržovala kanály pro dialog s Ruskem. Její řešení představuje vzdušné zámky, jejichž zhmotnění se může ukázat jako extrémně náročné.
2. Oslovuje více zájmových skupin
Hlavní kontroverzí, kterou Trumpův plán vyvolává mezi Evropou a Ukrajinou, je snaha pochopit a částečně zohlednit bezpečnostní obavy Ruska, jako je například odpor vůči členství Ukrajiny v NATO.
Z pohledu Evropy a Ukrajiny to podporuje agresi, což Zelenskému znemožňuje akceptovat dohodu, ať už z morálního hlediska Evropy, nebo z hlediska ústavních požadavků Ukrajiny.
Z Trumpovy rozhodovací logiky nezáleží na tom, zda Ukrajina dohodu podepíše, protože ukrajinské síly ztratily schopnost změnit status quo, zatímco Rusko stále může rozvíjet rozsáhlé ofenzívy. Proto i s ohledem na zájmy Ukrajiny a Evropy je nejdůležitější přimět Rusko k přijetí dohody o příměří.
Ve skutečnosti 28 bodů zohledňuje i vlastní zájmy Ameriky. Rusko-ukrajinský konflikt byl původně válkou vedenou Bidenovou administrativou s cílem zvýhodnit Ameriku. Trump po návratu do úřadu podnikl několika kol nátlaku na Ukrajinu a zajistil poválečnou kontrolu USA nad jejími rozsáhlými nerostnými zdroji a ekonomickými sektory. Návrh 28 bodů obsahuje vyčlenění 100 miliard dolarů ze zmrazených ruských aktiv na „plán rekonstrukce a investic do Ukrajiny vedený USA“, přičemž Amerika obdrží padesát procent zisku. To znamená, že ve srovnání s tím, jak se Ukrajina hroutí a poškozuje americké strategické zájmy, může okamžité příměří v rámci 28 bodového rámce přinést Americe přímější a jistější výhody, které mohou mobilizovat více zájmových skupin na podporu Trumpova plánu.
3.Více donucovacích opatření a prostředků k jejich provedení
Z výše uvedeného je zřejmé, že ať už se Trumpův plán snaží vyhnout škodám, nebo dosáhnout zisku, demonstruje logiku „mocenské politiky“:
Klíč k příměří spočívá v dohodě mezi dvěma hlavními mocnostmi, USA a Ruskem. Ukrajina a Evropa, ačkoli jsou stranami konfliktu, nejsou rovnocennými hráči – jejich vůli lze „řídit“ nebo dokonce „nahradit“.
Pro Zelenského vládu je to obzvlášť nebezpečný signál. Na jedné straně vláda ví, že jakmile válka skončí, bude čelit zúčtování za výsledek porážky, což ji nutí vyčerpat všechny prostředky k zablokování pokroku v jednání o 28 bodech. Tím však brání Americe v získávání dalších výhod.
A tak Bílý dům používá taktiku podobnou té, která byla kdysi použita proti Viktoru Janukovyčovi. Během barevné revoluce v roce 2014 prošla ukrajinská média rozsáhlou a dlouhodobou sociální mobilizací. Prostřednictvím korupčních případů, jako byl „luxusní dům Mežhyhyrja“, bylo stále více občanů přesvědčeno o nezbytnosti svržení Janukovyče. Teď musí Zelenského vláda už od listopadu 2024 čelit „korupční krizi v energetickém sektoru“ a „korupčním schématům při zadávání veřejných zakázek na obranu“. To vyvolává v mezinárodním společenství pochybnosti, zda má pokračovat v podpoře.
Dne 28. listopadu 2025 provedl ukrajinský Národní protikorupční úřad kontrolu u šéfa Zelenského kanceláře Andrije Jermaka, což vedlo k rezignaci tohoto blízkého přítele Zelenského, kterého si našel ještě když se živil jako komik.
Ruská státní tisková agentura RIA Novosti 2. prosince informovala , že poslanec Nejvyšší rady Artem Dmitruk Zelenského vyzval, aby kvůli těmto korupčním skandálům do týdne odstoupil. Ačkoli toto tvrzení pochází z ruských státních médií s odkazem na jediného ukrajinského zákonodárce, odráží stupňující se tlak na Zelenského vládu.
To ukazuje, že Trumpova administrativa bude používat metody používané proti Rusku k zajištění amerických zájmů. Pokud jde o postup Evropy, její implementační kapacita je omezena „problémem kolektivní akce“.
Z politického hlediska různé země EU různě posuzují ruskou hrozbu nebo míru energetické závislosti na Rusku. Jakékoli důležité rozhodnutí EU přitom vyžaduje obtížné vnitřní konzultace a budování konsensu, což reakci značně zpomaluje. Vojensky je Evropa silně závislá na amerických zpravodajských a velitelských systémech a postrádá nezávislé schopnosti podporovat pokračující boj Ukrajiny. Tato rozptýlenost a dlouhodobá závislost na Americe ztěžuje Evropě vytvoření rychlého, silného a soudržného strategického realizačního subjektu.
Čeho by se Evropa měla skutečně obávat
aneb
Jak se vrátit se ke stolu a nebýt na jeho menu
Předložené dva návrhy (28 a 19) staví Evropu do ostře protikladných pozic.
Ve 28 bodech nejen Ukrajina, ale i Trump v podstatě vnímají Evropu jako objekt, který je třeba „řídit“, počítají i s tím, že část nákladů zaplatí.
Evropský návrh, ačkoli se povrchně jeví jako pokus formovat „strategickou autonomii“, vyvolává obrovské strategické rozpaky vzhledem nesouladu mezi tímto očekáváním a skutečnými možnostmi Evropy.
Profesor Wang bez obalu prohlašuje, že současná Evropa je „ekonomický gigant, ale politický a vojenský trpaslík“. Snaží se profitovat ze soutěže mezi USA a Ruskem a zároveň si stanovuje strategické cíle daleko nad své možnosti. To vede k tomu, že své bezpečnostní požadavky nemůže garantovat a neunesla by ani úhradu největších ztrát způsobených válkou.
Trumpův 28 bodový plán není dokonalým mírovým plánem. Důvod, proč je považován za „blíže k příměří“, je právě proto, že bezohledně využívá hlavní rozpor současné fáze, kterým je ochota Ruska jednat. Za výchozí bod pro vyjednávání přijal fakta z bojiště. Mezinárodní společenství si musí uvědomit, že ačkoli tato logika vyjednávání je lepší cestou k dosažení příměří, posiluje zároveň zákon džungle.
Čína, jakožto obránce mezinárodního řádu po druhé světové válce, chápe – alespoň částečně – původní záměry a ideály Evropy. Největší rozdíl mezi Čínou a Evropou však spočívá v tom, že Čína vždy jasně věděla, že k uchopení těžkého kladiva potřebuje silnou ruku, konstatuje plukovník Wang a uzavírá:
Pro velmoc nebo alianci, která chce být vítaná u stolu, je prvním krokem vybudovat vlastní politickou, vojenskou a ekonomickou sílu. To je naléhavá priorita pro Evropu, která je u tohoto stolu zatím vedena jen jako menu.
