Macron chce vybudovat totální cenzurní aparát
V budoucnu budou ve Francii za poskytovatele informací uznávány pouze státem certifikované sdělovací prostředky. Cokoli, co stát považuje za „dezinformaci“, může být přímo a bezodkladně zablokováno. Směřuje Francie k situaci podobné Číně ?
V tuto chvíli by mělo být každému jasné, že „pravda“ neexistuje v každém případě. To platí jak pro vědecké poznatky (viz například pandemie COVID-19 nebo debata o klimatu), tak pro historické události (ne nadarmo se říká, že dějiny píše vítěz). V dobách války se všechny strany snaží propagovat svou vlastní verzi pravdy (a samozřejmě propagandu) a není žádným tajemstvím, že vlády chtějí šířit své vlastní narativy.
Ačkoli subjektivní pravdy existují vedle objektivních a na různá témata se vyskytují různé názory a stanoviska, francouzský prezident Macron se chce prezentovat jako nejvyšší strážce pravdy v zemi. Pokud prosadí svou, francouzský stát bude mít okamžitý přístup k digitální veřejné sféře, aby mohl údajné „dezinformace“ neprodleně zablokovat.
Ale to není všechno. Macron chce také zavést jakousi státní pečeť schválení pro média, „profesní certifikaci“, jak se tomu říká v byrokratické francouzštině. Ve skutečnosti to ale znamená, že do okruhu uznávaných šiřitelů informací budou oficiálně patřit pouze ti, kteří poslušně dodržují politicky předepsanou „etiku“. Všichni ostatní už nebudou novináři, ale potenciální potížisté, disidenti a hrozby. Stát jako konečný ověřovatel faktů. Prezident jako strážce přípustné reality.
To, že zejména levicové a středové kruhy vítají tento model s takovým nadšením, není překvapivé. Levičáci snadno zavedli své socialistické režimy ve svých zemích. Pro odlišné názory zde není prostor.
Reakce konzervativního tábora je odpovídajícím způsobem ostrá. List Journal du Dimanche otevřeně hovoří o „totalitním směřování“. Tento termín je naprosto přesný. CNews a Europe 1 zaujímají také přímo konfrontační postoj. Moderátor Pascal Praud to vyjadřuje stručně: Nejde o neutrálního státníka, který jednaje, ale o prezidenta, který je uražen, protože se mu nelíbí reportáž. Muže, který se naučil, že moc se nezajišťuje jen zákony, ale především narativy.
Jordan Bardella z Národního shromáždění prezidentovy plány ostře kritizuje. Projekt označuje za autoritářské pokušení mocenského politika, který chce svou ubývající autoritu kompenzovat kontrolou informací. Dokonce i republikánský senátor Bruno Retailleau varuje před státem, který začíná filtrovat média a diktovat pravdu.
Obzvláště odhalující je však reakce samotného Elysejského paláce. Místo objektivního vyjádření se k obviněním prezident využívá oficiální vládní kanál k osobnímu útoku na kritiky a jejich prohlášení posměšně označuje varováním „Pozor, falešné informace“. Stát jako meme účet. Prezident jako samozvaný komisař pravdy v digitálním pranýři.
Macron nyní samozřejmě takticky couvá. Žádná nálepka státu, žádné ministerstvo pravdy, podle oficiální linie to všechno bylo jen nedorozumění. Ale tato popírání jsou jen fasáda. Každý, kdo neustále rozšiřuje sadu nástrojů cenzury, se nemůže důvěryhodně prezentovat jako obránce svobody projevu. Každý, kdo nutí platformy mazat obsah, politizuje algoritmy a morálně kategorizuje média, už oficiální ministerstvo nepotřebuje. Infrastruktura kontroly je již zavedena.
Skutečně odolná demokracie je taková, která umožňuje otevřenou diskusi, protože pouze ta umožňuje svobodné formování názorů. Co představuje dezinformaci, musí v případě potřeby rozhodnout nezávislý soud, nikoli vláda. Nesmíme totiž zapomínat, že stát si vyhrazuje právo lhát obyvatelstvu – ale běda každému občanovi, který se odváží být vůči státním orgánům méně než pravdomluvný. A takový stát si dovoluje rozhodovat o tom, co je „dezinformace“ a co ne?
