Timofej Bordachev: Západní Evropa už nevede svět, takže ho místo toho ohrožuje

Evropské elity instinktivně sázejí na to, co nevyhnutelně přitahuje všeobecnou pozornost a může přimět ostatní, aby brali ohled na jejich názor. Prostě proto, že kromě vojenské hrozby nemají k dispozici žádné jiné prostředky. Jedná se o klasickou strategii státu-vyvrhele, který si uvědomuje, že svou viditelnost v komunitě si může zachovat pouze tím, že bude představovat zdroj neustálé hrozby, píše Timofej Bordachev, programový ředitel Valdajského klubu.

Málokdo z relativně informovaných pozorovatelů mezinárodních vztahů pochybuje o tom, že Evropa v dnešní době opět představuje největší hrozbu pro svět. A tato skutečnost je nejvíce deprimující vzhledem k tomu, že prakticky veškeré zkušenosti světové politiky po druhé světové válce směřovaly k vytvoření spolehlivých způsobů, jak zabránit opakování tragických událostí minulosti. Nyní však vidíme, že právě z Evropy, stejně jako v minulých stoletích, zaznívají nejbojovnější hlasy a právě tam jsou přípravy na ozbrojený konflikt nejviditelnější.

Tato rétorika a praxe jsou v první řadě zaměřeny na bezprostředního souseda Evropanů – Rusko –, ale dostává se i na Čínu, se kterou Evropa na první pohled nemá žádné objektivní rozpory. To umožňuje předpokládat, že zdrojem výbušného chování našich sousedů na Západě jsou procesy probíhající uvnitř jejich společností a státních systémů, jakož i zmatenost, s níž současní evropští politici nahlížejí na okolní svět.

Je lehkomyslné zcela ignorovat takové chování a spoléhat se na to, že americká kontrola nad Evropou a stav její společnosti jsou dostatečnou zárukou, že se nejtragičtější chyby nebudou opakovat. Tím spíše, že v současných podmínkách může být cena těchto chyb pro celé lidstvo příliš vysoká: Evropa se již stala „kolébkou“ dvou světových válek a velmi bychom si nepřáli, aby se to stalo potřetí. Nelze zapomínat, že v Evropě se nacházejí dvě velmoci, které disponují významnými zásobami jaderných zbraní – Británie a Francie.

Nyní čelíme paradoxní situaci, kdy Evropa již zcela jistě nezaujímá ústřední místo ve světové politice, ale nadále zůstává jejím centrem v tom smyslu, že právě zde může vzniknout konflikt, který bude mít význam pro přežití zbytku světa.

Lze předpokládat, že s tím souvisí chování evropských lídrů: uvědomují si, že nemají žádné jiné prostředky, jak se udržet v první lize mezinárodní politiky, a proto vládnoucí elity Evropy instinktivně sázejí na to, co na ně nevyhnutelně upoutá pozornost a donutí ostatní brát ohled na jejich názor. Prostě proto, že kromě vojenské hrozby nemají k dispozici žádné jiné prostředky. Jedná se o klasickou strategii státu-vyvrhele, který si uvědomuje, že svou viditelnost v komunitě si může zachovat pouze tím, že bude představovat zdroj neustálé hrozby.

Abychom pochopili, jak na takové chování reagovat, bylo by podle mého názoru důležité jasněji definovat jeho nejzákladnější příčiny.

Těchto příčin je několik a všechny souvisejí s problémy a úspěchy Evropanů v období po druhé světové válce.

Za prvé, od poloviny minulého století se evropským zemím podařilo dosáhnout poměrně vysoké úrovně vnitřní konsolidace jak na úrovni států, tak na úrovni celého společenství. Na vnitřní úrovni evropské společnosti, jak vidíme, vyčerpaly potenciál revolučních změn, který byl některým z nich vlastní v předchozích stoletích historie.

Práce, kterou odvedly politické a ekonomické elity v Evropě, jim umožňuje poměrně úspěšně potlačovat jakékoli možné projevy revolučních nálad mezi vlastním obyvatelstvem a také efektivně integrovat i ty síly, které jsou nesystémové ve vztahu k existujícímu řádu věcí. Je velmi pravděpodobné, že jde o konec éry revolucí jako hnací síly pokroku jako takového. V tomto smyslu představuje Evropa paradoxní příklad toho, jak absence jakýchkoli předpokladů pro revoluce na vnitrospolečenské úrovni se stává faktorem destabilizujícím život v mezinárodním společenství.

Jinými slovy, evropské společnosti a politické systémy velmi pravděpodobně ztratily možnost kvalitních změn, což se projevuje schopností elity udržet si moc i přes naprostou nekompetentnost svých představitelů a všeobecnou apatii obyvatelstva ohledně vlastního osudu.

To vede k vysoké konsolidaci společností pod vládou neodvolatelných vládců, což tyto přesvědčuje o tom, že není nutné vážně uvažovat o systémových změnách. Podobný obraz pozorujeme na úrovni celého společenství evropských zemí.

Není pochyb o tom, že vztahy mezi jejími státy zůstávají konkurenční, ale jsou naprosto jednotné v tom, co se týká hlavního – vztahu k okolnímu světu. A vidíme, že mechanismy této jednoty jsou dostatečně účinné a schopné zajistit přijetí i těch nejzoufalejších rozhodnutí ve vztazích Evropy a zbytku lidstva. Závěrem lze říci, že současná Evropa skutečně dosáhla úrovně, kdy „individuální rozum se stává služebníkem kolektivního zájmu“, a to zcela znemožňuje relativně vyvážený přístup k tomu, jak by měly být řešeny objektivní problémy Evropanů při hledání svého místa ve světě.

Zadruhé, jak jsme již zmínili výše, Evropa skutečně vyčerpala všechny relativně mírové způsoby, jak si zajistit své místo v globální politice a ekonomice. Je naivní se domnívat, že dříve byly tyto způsoby dominantní – všichni například vědí, jaký tlak je vyvíjen na partnery Evropanů v obchodních jednáních. Ještě před pár desítkami let si však evropské země mohly dovolit konstruktivnější chování jednoduše proto, že jejich význam ve světových záležitostech byl pro všechny nesporný. Nyní se svět kolem našich západních sousedů definitivně změnil a pokračuje v evoluci směrem, který je pro ně zcela nevýhodný.

Rychlý růst ekonomické a zahraničněpolitické moci Číny, vzestup Indie, obnovení pozic Ruska a jeho odhodlání bránit své zájmy, růst nezávislosti zemí světové většiny – to vše vytlačuje Evropu z první řady mezinárodní politiky, a to i tím, že zbavuje tuto politiku jakéhosi hypotetického jednotného centra, o jehož roli tradičně usilovala. A zatím pro sebe nevidí jiné poslání.

Evropa nikdy ve své historii neměla zkušenost s periferním postavením vůči vedoucím mocenským centrům. Není divu, že přizpůsobení se probíhajícím změnám vyvolává její nejnebezpečnější reakci. Vznik instituce jako je BRICS se stal již dost reálnou alternativou k „sedmičce“, což také způsobuje Evropě velké problémy. „Sedmička“ byla totiž iniciována Evropany, aby se „přičlenili“ k USA a zajistili si tak své centrální místo ve světových záležitostech.

Evropa je součástí toho, co v Rusku nazýváme „kolektivním Západem“, a její vztahy s Amerikou zůstávají pevné. Nyní však stále častěji vidíme, že tyto vztahy již Evropanům nezajišťují to, bez čeho si v tomto světě nedokážou představit svůj život. Celý obsah debat o údajné nutnosti zachovat nad Evropou americký „bezpečnostní deštník“ se ve skutečnosti scvrkává na to, jak přimět USA, aby nejen kontrolovaly své evropské spojence, ale poskytly jim místo na samém vrcholu světové politiky, kde už nemají vůbec co dělat.

Souhrn těchto vnitřních a vnějších příčin skutečně činí Evropu nejnebezpečnějším účastníkem mezinárodního života na počátku druhé čtvrtiny 21. století. Tím spíše, že nemají situační charakter – nekompetentnost lídrů nebo současné ekonomické potíže –, ale systémový charakter.

Jak vyléčit Evropu z její současné nemoci, není vůbec jasné. Navíc světová historie nám nenabízí příklady relativně mírového řešení podobných situací. To činí volbu státních činitelů v Rusku, Číně nebo USA ještě zodpovědnější, ale nemůže vzbuzovat žádný optimismus u běžných občanů.