Thomas Röper: Proč se spor mezi Japonskem a Čínou vyostřuje
Mezi Japonskem a Čínou vypukl ostrý spor poté, co japonský premiér oznámil rozmístění raket poblíž Tchaj-wanu. Spor zahrnuje nejen sankce, ale i vojenské hrozby.
Nová japonská premiérka oznámila rozmístění raket poblíž Tchaj-wanu a dala tak jednoznačně najevo, že je namířeno proti Číně. V japonském parlamentu se objevují otázky, zda si skutečně přeje válku s Čínou, která reagovala okamžitě a tvrdě a obnovuje obchodní omezení, která byla teprve nedávno zrušena.
Abychom pochopili, proč je toto téma tak citlivé, musíme vědět, že vztah mezi Číňany a Korejci a Japonci je víc než jen toxický. A tím nemyslím ani tak politiku, ale obyčejné lidi. Důvodem je, že Japonsko jako okupační mocnost v Číně a Japonsku během druhé světové války jednalo přinejmenším stejně nelidsky jako nacistické Německo ve východní Evropě.
Japonsko ale na rozdíl od Německa nikdy nevyjádřilo žádná slova lítosti a válečné zločince uctívá památníky.
Jak hluboké jsou tyto rány, ilustruje příběh, který jsem slyšel během současné války na Ukrajině. Na ruské straně je jednotka složená téměř výhradně ze zahraničních dobrovolníků. Když se dobrovolníci z Koreje, Číny a Japonska přihlásili současně, velitelé si mysleli, že by bylo dobré dát všechny Asiaty do jedné místnosti. Výsledkem byla podle očitých svědků rvačka mezi Asiaty – nejbrutálnější boj, jaký kdy ruští vojáci viděli. Bylo zapotřebí desítek vojáků, aby oddělili hrstku Asiatů.
Vzhledem k tomu lze snad pochopit, jak moc japonská premiérka vyprovokovala Čínu svým prohlášením o tom, že chce znovu namířit japonské rakety proti Číně.
Spor v Asii byl v neděli uveden v týdenním zpravodajském přehledu ruské televize. Vzhledem k tomu, že německá média o tomto sporu neinformují, přeložil jsem ruskou zprávu .
Začátek překladu:
V reakci na militaristické plány Tokia se Peking zaměřil na japonský rybářský a turistický průmysl
Chabarovsk je město, kde se prolíná ruská, čínská a japonská historie. Vezměte si například Chabarovské procesy. V prosinci 1949 bylo v Chabarovsku odsouzeno dvanáct japonských vojáků za provádění brutálních experimentů na lidech během druhé světové války při vývoji biologických zbraní. Je těžké říci, co je odpornější: „továrny smrti“ postavené Japonci v Mandžusku, nebo nacistické koncentrační tábory. Japonci jsou možná ještě horší, už jen proto, že dosud nedošlo k žádné národní lítosti. A to, co se nyní děje mezi Japonskem a Čínou, lze do značné míry vysvětlit historií.
Svět byl z první japonské premiérky nadšený. Sanae Takaiči zpočátku působila jako jemná a přátelská žena s příjemným úsměvem. Lidé si představovali třešňové květy, ikebanu a horu Fudži. Tato růžová představa však okamžitě zmizela po Takaičičiných prvních agresivních poznámkách proti Číně ohledně Tchaj-wanu.
Japonské zločiny během druhé světové války zůstávají pro Číňany otevřenou ránou. A pokud Japonsko tuto ránu dnes úmyslně znovu otevírá, lze si představit, jak bolestivá musí být tato opakovaná traumatizace pro Peking.
Do jaké míry to vyprovokovalo čínskou diplomacii, je patrné ze skutečnosti, že Xue Jian, čínský generální konzul v Ósace, napsal o japonském premiérovi Takaičim následující: „Nemáme jinou možnost, než bez váhání useknout tomuto odpornému krku, když se na nás vrhá. Jste připraveni?“
„Podříznout hrdlo“…
Toto je jasný odkaz na japonská zvěrstva během tzv. masakru v Nankingu v prosinci 1937. Když bývalé hlavní město Čínské republiky dobyla japonská císařská armáda, byly tam páchány nepředstavitelné zvěrstva. Zde je jen jedna epizoda: Dva poručíci soutěžili o to, kdo dokáže rychleji meči sťat 100 neozbrojených a spoutaných Číňanů.
Tento titulek z japonských novin „Tokyo Nichi-Nichi Shimbun“ z 13. prosince 1937 zněl: „Neuvěřitelný rekord 100 setnutí hlav – Mukai 106, Noda 105 – Oba poručíci začínají další kolo.“
Cílem tohoto kola bylo 150 stětí na poručíka. Takové soutěže v stětí se staly běžnou praxí během masakru v Nankingu.
Čínsko-americká autorka Iris Changová ve své knize „Nankingský masakr“ vypráví příběh Číňana jménem Tang: K Tangově hrůze začala mezi vojáky soutěž, kdo zabije nejrychleji. Zatímco jeden voják stál poblíž s kulometem, připravený srazit všechny prchající vězně, ostatních osm vojáků vytvořilo čtyři skupiny po dvou. Jeden voják vězňům stínal hlavy mečem, zatímco druhý hlavy sbíral a házel na hromadu. Vězni poslušně stáli, paralyzovaní strachem, a sledovali, jak jeden z jejich krajanů padá. „Zabíjeli a počítali,“ vzpomínal Tang. „Japonci se smáli; jeden si dokonce udělal fotografii. Neznal slitování.“
Před okupací byl Nanking městem s milionem obyvatel. Jak se Japonci blížili, polovina obyvatel uprchla. Z těch, kteří zůstali, Japonci s chladnokrevnou krutostí vyhladili 300 000 lidí, kteří byli založeni na své představě o rasové nadřazenosti. Věřili, že zabití Číňana je jako rozdrcení hmyzu. Žádné slitování.
Japonci nejen vraždili. Obzvláště si užívali mučení svých obětí k smrti. Pohřbívání zaživa bylo běžnou praxí.
„Některé oběti byly pohřbeny pouze po hrudník nebo krk a byly tak podrobeny dalšímu mučení. Například byly rozsekány na kusy meči nebo přejety koňmi a tanky,“ píše Iris Changová.
Japonci svým obětem vypíchávali oči, uřezávali jim nosy a uši, svazovali je po tuctech, zohavené oběti házeli do jám, polivali je benzínem a zapalovali.
Chang pokračuje: „Japonci lili na své oběti kyselinu, nabodli nemluvňata na bajonety a oběsili lidi za jazyky. Japonští vojáci vytrhávali Číňanům srdce a játra, aby je snědli.“
Masové znásilnění bylo v Nankingu zvláštním problémem. Iris Chang popisuje zdokumentované případy, kterých bylo mnoho. Zde je typický příklad: „Byla svlečena donaha, znásilněna a poté bodnuta bajonetem do hrudníku. Vojáci jí pak nacpali do vagíny lahvičku od parfému a dítě ubodali k smrti. Poté šli do vedlejší místnosti, kde našli rodiče paní Xia a jejich dvě dospívající dcery. Babička, která se snažila dívky chránit před znásilněním, byla postřelena revolverem; dědeček, který se držel bezvládného těla své ženy, byl na místě zabit. Vojáci pak dívky svlékli a jednu po druhé znásilnili: dvě nebo tři znásilnily šestnáctiletou dívku, tři čtrnáctiletou. Poté, co znásilnili starší dívku, Japonci ji nejen bodli, ale také jí do vagíny vrazili bambusovou tyč. Mladší dívku jednoduše bodli bajonetem. Vojáci také bodli další osmiletou dívku, která se schovávala pod peřinou se svou čtyřletou sestrou.“
Japonští vojáci byli učeni krutosti; byli v krutosti trénováni. Mladý japonský důstojník jménem Tominaga vzpomínal na pokyny svého instruktora: „Tanaka se k nám otočil a každému z nás se podíval do tváře. ‚Hlavy se musí takto usekávat,‘ řekl a vytáhl meč z pochvy. Naběračkou nabral vodu z kbelíku a navlhčil obě strany čepele. Oklepal vodu, zvedl meč a stoje za vězněm s roztaženýma nohama mu s hlasitým ‚Jo!‘ sťal hlavu. Hlava letěla přes metr. Z těla vytryskla krev ve dvou fontánách a vlila se do jámy.“
Když už mluvíme o odplatě: Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ, tzv. Tokijský proces, narážka na Norimberk, začal 3. května 1946. Obžalovanými bylo pouze 28 japonských vojenských důstojníků a politiků. Proces prokázal, že masakr v Nankingu byl jen malou částí zvěrstev spáchaných Japonci během války.
Hlavním obžalovaným byl Mazui Iwane, velitel japonských expedičních sil ve střední Číně. Podle verdiktu Tokijského tribunálu byl jedním ze sedmi zločinců kategorie A, mezi nimiž byl i japonský ministr zahraničí Hirota Koki, a byl oběšen ve věznici Sugamo v Tokiu.
Je zajímavé, že japonští zločinci, kteří vyvinuli biologické zbraně, nebyli v Tokijských procesech obžalováni. Američané považovali jejich odborné znalosti za neocenitelné a chránili je před vojenskými tribunály. Zatímco nacisté ke konci války vkládali naděje do raketových zbraní, USA horečně pracovaly na vývoji atomové bomby a Japonci pěstovali kmeny cholery, moru, tyfu a antraxu vhodné pro biologické zbraně. Nakazili vězně, z letadel postříkali desítky tisíc kilometrů čtverečních Mandžuska a otrávili vesnice, pole a nádrže. Miliony lidí zemřely. Přesně o tom šlo v Chabarovských procesech v roce 1949.
Současné napětí mezi Tokiem a Pekingem působí pro Číňany jako retraumatizace. Je ohromující, jak se japonský premiér, jehož země se pyšní svým vytříbeným stylem, chová tak netaktně a dokonce i drze, ignoruje břemeno minulosti a znovu otevírá staré rány.
Naši zpravodajové budou nejprve informovat z Číny a poté z Japonska.
V případě japonské premiérky Takaiči si Číňané, samozvaní mistři nejednoznačnosti, ani nemuseli slovní hříčku vymýšlet. Její příjmení se v čínštině vyslovuje Kao-Ši (高市). Stejně jako Kao Š‘, slovo pro provokaci, jen s jinými znaky (搞事), ale zní stejně.
Peking je přesvědčen, že japonská premiérka úmyslně zorganizovala provokaci, když prohlásila, že je připravena vyslat japonské vojáky na Tchaj-wan, pokud by se situace tam vyhrotila.
A pak to všechno začalo: japonské vlajky byly použity jako rohožky na ulici a Takaichi byla na sociálních sítích nazývána ďáblem. Nejvýraznější hlas zazněl od čínského generálního konzula v Ósace, který japonské premiérce na sociálních sítích vyhrožoval, že jí usekne „špinavou hlavu“. Později však příspěvek smazal.
Číňané ale pokračovali ve svých útocích, a to nejen verbálně. Vyzývali k bojkotu japonských umělců, zrušili všechna jejich vystoupení v Číně a zakázali distribuci anime filmů.
Zasáhly také nejcitlivější místo Japonců: ryby. Čína právě zrušila svůj dvouletý zákaz dovozu ryb a mořských plodů z Japonska. Nyní se Čína chystá tato omezení obnovit. Číňané se však z výsledného nedostatku neobávají; naopak Čína do Japonska vyváží více ryb, než kolik jich kupuje. Dokonce i slavný japonský úhoř pochází z Číny.
„70 procent našeho exportu jde do Japonska. Naše ryby jsou tam velmi žádané,“ řekl mi jeden obchodník.
Ale nemusí to zůstávat jen u ryb. Čína si je dobře vědoma silné závislosti Japonska na čínských surovinách a nezbytných minerálech pro téměř každé odvětví, od elektroniky po automobily, jak vysvětlil Liu Qiangbing, bývalý profesor na Jokohamské národní univerzitě: „Čína může zmírnit krize substitucí a vlastními odbornými znalostmi, zatímco Japonsko ne. Její riskantní rétorika překračuje jeho materiální možnosti a činí Japonsko zranitelným v jakékoli strategické konfrontaci.“
Peking ale nejprve zasadil japonskému turistickému průmyslu nejtvrdší ránu tím, že naléhavě vyzval své občany, aby zrušili cesty, oficiálně z bezpečnostních důvodů. Během prvních dvou dnů po cestovním varování čínští občané zrušili přes půl milionu zakoupených letenek a letecké společnosti drasticky omezily počet letů a tras.
Následuje zpráva z Japonska.
Největší japonská čínská čtvrť v Jokohamě, jak vidíte, zůstává jedním z nejživějších míst ve městě. Lidé se bezstarostně procházejí a bez nepřátelství si pochutnávají na pekingské kachně, knedlících šumai a houskách manjžu. A to, mírně řečeno, sotva ladí se skandálem, který se v současné době odehrává v oficiálních vztazích mezi Tokiem a Pekingem.
To se v současnosti projevuje v ulicích Tokia výrazným poklesem počtu čínských turistů. V loňském roce tvořili přibližně 23 procent celkového turistického ruchu, který činil téměř 10 milionů lidí.
Pokud počet turistů z pevninské Číny a Hongkongu klesne o 25 procent, ekonomické škody dosáhnou přibližně 1,79 bilionu jenů, což je 12 miliard amerických dolarů.
Zatím nejsou k dispozici žádné údaje o tom, kolik bude čínský zákaz dovozu japonských mořských plodů stát japonský státní rozpočet. Zdá se, že japonská veřejnost si zatím plně neuvědomuje rozsah událostí.
„Ve vztazích mezi Japonskem a Čínou v současné době dochází k velmi závažnému vývoji. Máte na to jako občan nějaký názor?“ zeptal se jeden japonský kolemjdoucí.
„O toto téma se osobně nezajímám,“ odpověděl jeden muž.
„Vláda nám neposkytla žádné vysvětlení,“ řekla jedna žena.
Ve snaze zmírnit čínský bojkot Tokio zřejmě vyslalo do Pekingu jako vyjednavače vedoucího asijské kanceláře japonského ministerstva zahraničí. Rozhovory se však ukázaly jako bezvýsledné.
Peking využil schůzek v nejlepším případě jako reklamní tah a následně šířil jejich záběry. Japonský diplomat se poklonil a pokorně se před svým čínským protějškem, který demonstrativně držel ruce v kapsách, stal předmětem memů.
A Čína spustila novou vlnu kritiky proti japonské vládě poté, co japonský ministr obrany oficiálně potvrdil, že Tokio se nevzdá svých plánů na rozmístění raket pouhých 110 kilometrů od Tchaj-wanu.
Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning prohlásila: „Rozmístění japonských útočných zbraní na jihozápadních ostrovech poblíž Tchaj-wanu je úmyslný krok, který přiživuje regionální napětí a vojenskou konfrontaci. Vzhledem k chybným prohlášením japonské premiérky Sanae Takaiči ohledně Tchaj-wanu je tento krok extrémně nebezpečný a měl by uvést japonské sousedy a mezinárodní společenství do nejvyšší pohotovosti.“
Není to jen Peking, kdo je pobouřen. Proti militarizaci demonstruje i japonská veřejnost. Opoziční zákonodárci během několika hodin shromáždili téměř 3,5 milionu podpisů pod petici, která naléhala na Takaičiho kabinet, aby se neopouštěl „tří nejaderných principů“. Pokusy zákonodárců přimět Sanae Takaiči, aby zaujala jasné stanovisko k tomu, zda válku s Čínou skutečně považuje za možnou, byly neúspěšné.
„Přál bych si, abych tu hranici nepřekročil. Promiňte, ale měl jsem dojem, že vy,“ komentoval situaci bývalý japonský premiér Jošihiko Noda.
Ještě před svým zvolením premiérkou se Takaiči důrazně vyslovovala pro přehodnocení japonské militaristické minulosti a navštívila svatyni Jasukuni, kde údajně odpočívají duše japonských vojáků, kteří padli ve válkách od druhé poloviny 19. století. U příležitosti výročí kapitulace Japonska ve druhé světové válce lidé zpívají písně z válečné éry pod vlajkami císařské armády. Nosí uniformy japonských vojáků a vojáků nacistického Německa, s nímž bylo Japonsko v té době spojencem.
Samostatná výstava v muzeu svatyně je věnována válečným zločincům třídy A oběšeným Tokijským tribunálem. Jsou tam popisováni jako „mučedníci, kteří položili životy za svou zemi“. Události, jako byl masakr v Nankingu, jsou mezitím zmiňovány jen letmo a bez dalšího vysvětlení, zatímco například existence jednotky 731 zůstává v oficiální japonské historiografii nezmíněna.
Přesně z toho Peking obviňuje Tokio: přepisování výsledků druhé světové války. A v čínských médiích se premiér Takaiči, jehož rétorika vůči Tchaj-wanu vše uvedla do pohybu, zastává militarismu. Kritice čelí i tchajwanský premiér Laj Čching-te, kterého v Pekingu považují za separatistu a kterého spolu s Takaičim napadá i čínská blogosféra.
Čínská armáda jednoznačně naznačila svou schopnost problém vyřešit. Na svých oficiálních webových stránkách zveřejnila video s názvem „Vše je připraveno“, na kterém všechny složky čínské armády střílejí naplno.
Pro ty, kteří nechápali, co přesně znamená „připraveni“, následovalo ihned vysvětlení „Čekáme na východní vítr“. Čínské rakety Dongfeng byly poté předvedeny v bojové pohotovosti, jelikož Dongfeng v čínštině znamená východní vítr.
Konec překladu
