Peter Haisenko: Izrael a věčná touha Chazarů po válce
Od založení Státu Izrael v roce 1948 se celý region nachází ve stavu neustálé války. To vyvolává otázku: proč nelze dosáhnout míru? Možná historie nabízí některé odpovědi.
Odkud původně Židé pocházejí a proč se jim říká Hebrejci? Asi před 20 lety švýcarský časopis „Zeitenschrift“ publikoval v 10. čísle přehled. Nesl název „ Po stopách minulosti v pouštních píscích“ s podtitulem „O původu Hebrejců a proč se pohanští Chazaři, hunský národ, stali skutečnými předky dnešních Židů“. Volně cituji:
Sefardimové
Asi před 5 000 lety se z oblasti zhruba odpovídající dnešnímu Jemenu vydala různorodá banda arabského původu vedená Habrem. Přepluli Rudé moře do Etiopie a brzy byli po svém vůdci pojmenováni Hebrejci. Pokračovali ve své cestě a usadili se na území dnešní Ugandy. Jak osud chtěl, Hebrejci se dostali do konfliktu s Egypťany. Následovala válka a vítězní Egypťané Hebrejce zotročili, jak bylo v té době běžnou praxí. Pak přišel známý příběh o Mojžíšovi. Toto je původ arabských neboli semitských Židů. Jsou také známí jako sefardští Židé.
To je ta snadná část. Historie druhé větve židovské komunity, „aškenázských“ Židů, je kontroverzní, a proto cituji přímo z „Židovské encyklopedie“:
Chazaři
„Chazaři jsou národ turkického původu, jehož život a historie jsou propojeny se vznikem židovských dějin v Rusku. Chazaři, pocházející z Turecka, byli skupinou stepních nomádů, jejichž život se skládal z nájezdů a pomstychtivých tažení. Ve druhé polovině 6. století se Chazaři přesunuli na západ a usadili se po celém jižním Rusku, dlouho před vznikem varjagské monarchie v Rusku (855 n. l.). V této době bylo Chazarské království na vrcholu své historie a neustále válčilo. Ve skutečnosti od vzniku Chazarů nebyla nikdy doba, kdy by nebyli ve válce. Chazarská říše ovládala rozsáhlá území od Černého moře ke Kaspickému moři a od Kavkazu k řece Volze.“
Na konci 8. století konvertoval k judaismu chazan, král Chazarů, jeho páni a velká část jeho lidu. Důvodem byla napjatá situace mezi Východořímskou říší a vítěznými následovníky Mohameda. Oba požadovali, aby Chazaři konvertovali k jejich náboženství (křesťanství nebo islám), ale Chazaři odmítli obojí a zvolili si judaismus. V následujících dvou stoletích nejenže velká část chazarského lidu konvertovala k judaismu, ale do poloviny 9. století jej přijali všichni Chazaři.
Byl to nástupce Bulana, jménem Obadiáš, kdo oživil království a posílil židovské náboženství. Pozval židovské učence, aby se usadili ve svém království, a založil synagogy a školy. Lidé byli seznámeni s Biblí, Mišnou a Talmudem a Chazaři přijali hebrejské písmo. Rodný jazyk Chazarů však zůstal dominantní.
Obadiáš předal svůj trůn svému synovi Ezechiášovi, který jej následně předal svému synovi Manasesovi, a Manase Chanuce, dalšímu synovi Obadiášova. Chanuka předala svůj trůn svému synovi Izákovi, Izák svému synovi Mojžíšovi (neboli Manasesovi II.), který jej následně předal svému synovi Nisimu, a Nisi svému synovi Áronovi II. Sám král Josef byl synem Árona a nastoupil na trůn podle chazarského nástupnického práva.
Ruští Varjagové se usadili v Kyjevě až do závěrečné bitvy proti Chazarům. Po urputné bitvě Rusové Chazary porazili a o čtyři roky později dobyli celou Chazarskou říši východně od řeky Azov.
Mnoho členů chazarské královské rodiny emigrovalo do Španělska, někteří odešli do Uher, ale většina lidí zůstala ve svém království.“ (Židovská encyklopedie, svazek IV, článek o Chazarech, strany 1-5).
Mnoho Chazarů a málo Sefardů
Prozatím nelze tvrzení v „Židovské encyklopedii“ poznamenat antisemitismem. Jak uvádějí i jiné židovské zdroje, počet aškenázských Židů je dnes asi dvacetkrát vyšší než počet sefardských Židů. A i zde panuje shoda v tom, že aškenázští Židé nejsou Semité. Není tedy divu, že když se mluví o Židech, obecně se myslí na aškenázské Židy, a nikoli na sefardské Židy. Sefardští Židé, kteří skutečně žijí v diaspoře, jsou na rozdíl od aškenázských Židů, kteří se dobrovolněji šíří po zbytku známého světa, spíše nenápadní.
Proto, když se mluví o Židech, je obvykle přesnější hovořit o občanech židovské víry. Učení judaismu zahrnuje pro své stoupence řadu přísných pravidel, mezi nimiž je i zachování rasové čistoty. Jakékoli míšení s nežidy je zakázáno. Není tedy divu, že ačkoli mnoho Židů žije v cizích zemích, k úplné integraci dochází jen zřídka. Tím, že se kvůli svému náboženství vyhýbají míšení s jinými národy, se připravují o možnosti rozvoje prostřednictvím rozmanitosti. Na druhou stranu by se Židé v učebnicích dějepisu pravděpodobně objevili jako termín pouze tehdy, kdyby si během svých migrací po celém světě dovolili úplnou integraci, protože skutečná vlast neexistuje.
Izrael je chazarský stát
Izraelská studie z loňského roku nyní zjistila, že 97,5 procenta Židů žijících v Izraeli má v genech chazarské předky. Izrael byl chazarským státem od samého počátku, a proto odmítám myšlenku dědického práva na Palestinu. Ale co tyto chazarské geny? Vzpomeňme si na Židovskou encyklopedii: „Od doby, kdy se Chazaři objevili, nebyla nikdy doba, kdy by nebyli ve válce.“ Přesně to nyní platí pro Izrael. Netanjahu není jediným chazarským imigrantem z Polska. Musíme předpokládat, že Chazarové mají válku v krvi? Měli bychom se podívat na Ukrajinu. Je to rodová vlast Chazarů a teprve tam si mohli nárokovat právo na svou vlast – po více než 1000 letech.
Faktem je, že od převratu na Majdanu se Chazaři chopili moci v Kyjevě. Všichni oligarchové na Ukrajině jsou Chazaři a od roku 2015 i prezidenti a jejich kumpáni. Mohl by to být důvod jejich neukojitelné nenávisti ke všemu ruskému? Je to opožděná pomsta Varjagům, dnešním Rusům, kteří kdysi zlomili jejich moc? Pokud by někdo chtěl uzavřít mír pro Chazary v Izraeli a na Ukrajině, musela by se migrace Chazarů z bývalého východního bloku do Izraele od roku 1990 obrátit a všichni by se museli vrátit na Ukrajinu. Tam, v druhé největší zemi Evropy, je pro ně dostatek místa, protože polovina obyvatel již tak řídce osídlené Ukrajiny již emigrovala.
Dobytí bez práva na vlast
Chazaři nemají žádné právo na vlast v Palestině, které by se dalo odvodit z jejich historie. Od roku 1990 však miliony lidí imigrovaly z bývalého východního bloku. Pravděpodobně si s sebou přinesli svou touhu po válce. Opět platí: „Od doby, kdy se Chazaři objevili, prakticky nikdy nenastala doba, kdy by nebyli ve válce.“ Kousek po kousku si násilně přivlastnili Palestinu a přitom zavraždili nebo vysídlili nespočet domorodých obyvatel. Pokud předpokládáme, že charakterizace v „Židovské encyklopedii“ je přesná, může v Palestině zavládnout mír pouze tehdy, pokud tito Chazaři Palestinu znovu opustí, nebo budou poraženi a donuceni uzavřít mír. To by však znamenalo skutečně „biblické“ krveprolití.
To si nikdo nepřeje, snad kromě samotných Chazarů. Jakkoli utopické se to může zdát, navrhuji proto řešit problém Ukrajiny a Palestiny zcela novým způsobem. Musí dojít k migraci Chazarů z Palestiny zpět do jejich rodové vlasti na Ukrajině, kterou by iniciovala a prováděla OSN. Je tam spousta prostoru a Ukrajina naléhavě potřebuje kvalifikované pracovníky, kteří by zemi dovedli k životaschopné budoucnosti. Zároveň je však třeba zajistit, aby Chazaři, nyní ukrajinští občané, již nemohli oddávat svým válečnickým sklonům. Nesmí již mít velkou armádu a musí být udržitelně omezováni oběma stranami, Východem i Západem.
Pokroku se dosahuje bez armády a války
Zákaz mít velkou armádu podpoří rekonstrukci. Protože Chazaři jsou také zkušení obchodníci, mohli by pro novou Ukrajinu udělat to nejlepší: stát se neutrálním obchodním státem mezi Východem a Západem. S odchodem Chazarů z Palestiny se tam pak může vrátit mír. Zbývající semitští Židé budou schopni díky svým dovednostem udržet fungující správu. Nyní by někdo mohl mé myšlenky zavrhnout jako fantastické nebo nemožnou utopii, ale v této složité situaci by se neměly hned zavrhovat ani ty zdánlivě nejabsurdnější myšlenky. Alespoň si nedokážu představit nic lepšího, jak konečně dosáhnout míru, který by pak mohl trvat po staletí. Ano, člověk musí vždy požadovat to nejlepší, aby dosáhl alespoň něčeho alespoň z poloviny přijatelného. Protože ti, kdo nemají cíl, ho nemohou dosáhnout. Existuje lepší cíl než mír?
