Ivan Šrámek: Nepotické oligarchistické rody a jejich kamarádi určují politiku

Před nedávnem jste si zde mohli přečíst článek Nepotismus jako nástroj budování deepstate, ve kterém jsem se zamýšlel nad tím, co je to „deepstate“ alias „hluboký stát“ a jak se dostává k moci a udržuje se u ní, ať se mění vláda, nebo ne. Zmínil jsem některé reprezentanty nepotismu u nás. Ale jaká je jejich historie, kde můžeme vidět začátky novodobého nepotismu „pravdy a lásky“, která si de facto zdemokratizovala vládu nad občany ČR?

Z různých článků zveřejňovaných porůznu v mainstreamových i nemainstreamových médiích, pamětech tehdejších současníků, které se jaksi nehodí do vykreslovaného obrazu dnešních představitelů, souputníků Václava Havla a jeho apologetů „pravdy a lásky“, se pokusím předložit nějaké své další úvahy a poskládat tyto informace. Rád bych předeslal ctěnému čtenáři, že za 100% pravdu neručím, neboť ta je v rukou současné reprezentace liberálního „fašismu“.

Osmašedesátníci a chartisté

Reformní komunisté z osmašedesátého byli po příjezdu tanků spřátelených armád Varšavské smlouvy za nastupující normalizace a opětovného utužení režimu odstaveni ze státních struktur a mnozí z Komunistické strany Československa buď sami odešli, nebo byli ze strany vyhozeni. Stali se z nich topiči, vrátní a nikdy jim už povětšinou nebylo dovoleno zastávat jiná než podřadná zaměstnání, a to bez ohledu na jejich vzdělání.

Samozřejmě lidsky chápu jejich frustraci, pokud tenkrát opravdu bylo jejich záměrem budovat socialismus s lidskou tváří. S odstupem let se můžu domnívat, že jejich frustrace také mohla být zdrojem potlačované vnitřní nenávisti, a ta se pak dala v dalších letech velmi mistrně zneužít tím, že by jim znovu byla dána příležitost dostat se k moci, kde by se už nezakecali.

Jak slábnul komunismus a socialismus u nás, ti chytřejší oportunističtí komunisté si začali dělat jakési předpolí, aby – až se to jednou zlomí – byli opět u lizu. A nebyli na to sami. Už tenkrát se imperialistický Západ snažil pomoci korozi komunisticko socialistického režimu u nás. Ať už to bylo vysíláním rádií Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, vydáváním cenzurovaných děl a jejich pašováním do socialistického ráje ČSSR, nebo přímou finanční pomocí rodinám vězněných odpůrců režimu, která se ovšem ne vždy dostala do rukou potřebných, neboť končívala třeba i na elitním disentem pořádaných bujarých akcích na Hrádečku, kde bylo všechno dovoleno, i zanášení manželům a manželkám. Ostatně jistá paní Vodňanská, která pak byla „přemluvena“ morální ikonou v podobě pozdějšího prvního prezidenta ČR k potratu, neboť jemu se do starostí o dítě nechtělo (prostě „Voda, která hoří“), by mohla vyprávět…

Ono už v těch pozdních osmdesátkách ten represivní režim podstatně polevil, a když už byl někdo poslán do basy, mohli si vybraní režimem hýčkaní disidenti (třeba právě Václav Havel) užívat neomezených balíčků jistého komfortu v cele. A dokonce jim byly mimo basu povoleny návštěvy, kupř. legendární snídaně Françoise Mitterranda z 9. prosince 1988 v sídle francouzského velvyslanectví s českými disidenty Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Karlem Srpem, Milošem Hájkem, Václavem Malým, Petrem Uhlem, Ladislavem Lisem a Rudolfem Battěkem. Prý zde bylo Václavu Havlovi oznámeno, že se po převratu stane prezidentem, tolik šuškanda. Ale co je pozoruhodné, valná většina jmenovaných byla buď exčleny KSČ, nebo levicovými intelektuály. Valná většina jmenovaných byla také signatáři Charty 77, a z mnohých se po plyšáku stali noví političtí exponenti.

Dovolím si tedy vyslovit jakousi domněnku: mnoho z těch, které známe z Charty 77, z disentu, A) byli konfidenti STB – což se také u mnoha jmen potvrdilo, B) byli již Západem s tichou podporou tehdejšího režimu zamýšleni do vedení státu, který by po režimem zosnovaném pádu, odsouhlaseném Gorbačovskou perestrojkovanou KGB, nahradil profláknuté komunistické kádry Jakešovského typu.

Nové disidentské klany, rehabilitovaní nepřátelé režimu a kámoši

Václav Havel

Nebudu se nad tímto jménem příliš dlouho pozastavovat, jen bych podotknul, že on je právě tím, kdo mi nejvíce zkazil étos listopadu – svým polistopadovým jednáním a informacemi, které sám o sobě poskytl (viz restituce a prodej Lucerny estébákovi Junkovi), výpověďmi vězněných disidentů, kteří se ani po listopadu nezaprodali a promluvili o tomto „šlechtici“ disentu, ochotnou spoluprací s Karlem Schwarzenbergem, který také velmi rychle „restituoval“ rozsáhlý majetek a nikdo moc otázek nekladl.

Václav Havel byl ten, který se zasloužil o první likvidaci toho, v čem jsme byli velmi dobří, a to zbrojařině (ano, tehdy jsem tomu jako pacifista tleskal), anebo se stal pochybnou ikonou sbližování a odpuštění Němcům, a to i za hrůzy způsobené německými nacisty, což nastartovalo pozdější zpochybňování poválečného odsunu a Benešových dekretů a oikofobní sebemrskačství relativizující plánované a plošné válečné zločiny německých nacistů na obyvatelstvu protektorátu Böhmen und Mähren. Ve srovnání s páchanými ojedinělými nepravostmi během poválečného odsunu to také zahrnuje odpuštění válečných reparací Německu za lidské a materiální škody za druhé světové války.

Bývalý prezident Václav Havel. Zdroj: Profimedia

Co je pro mne ovšem naprosto neodpustitelné, je – hodnoceno dnešními způsobenými devastujícími škodami na morálce a vnímání toho, co je správné a co nesprávné – tzv. „havlovská nepolitická občanská politika“. Ta otevřela brány dokořán všemožným politickým (ne)ziskovkám a cizím agentům, kteří dodnes bez jakéhokoliv omezení likvidují demokracii, tj. zřízení, které je založeno na vůli voličů, nikoliv na agendách tlačených podivnými sponzory sorosovského typu.

Pavel Rychetský

Už jeho předci, Josef a Eva Rychetských, provozovali právní kancelář i za německé okupace. Pavel Rychetský pochází z komunistické právnické rodiny, požívající důvěru komunistické internacionály. Jeho matka, JUDr. Eva Rychetská narozená 18. září 1912, je prý evidovaná Centrálou komunistické tajné policie Státní bezpečnosti jako agentka pro boj s vnitřním nepřítelem, číslo agenturního svazku 24239. A snad i dokonce pracovala pod vedením nejvyššího právního teoretika komunistického teroru Viktora Knappa (jinak agenta pražského Gestapa a po roce 1945 pak zřejmě i sovětské vojenské rozvědky GRU) v právním odboru Kanceláře prvního komunistického presidenta Klementa Gottwalda.

Tam se měla aktivně podílet na vraždění odpůrců komunistické diktatury. Její podpisy najdeme pod zamítnutými žádostmi těchto lidí o milost před jejich popravou. Byl snad proto po 17. listopadu 1989 Pavel Rychetský vybrán, aby se stal největším bojovníkem za tzv. „právní kontinuitu“ polistopadové republiky s vražedným komunistickým systémem? A měl snad za úkol ruku v ruce s ostatními „revolucionáři – osmašedesátnickými disidenty“ ve vedení Občanského fóra zajistit absolutní beztrestnost všem komunistickým zločincům? Samé otázky…

Krátce potom byl JUDr. Pavel Rychetský dosazen do tehdy nejdůležitější funkce, postu Generálního prokurátora České republiky a ministra spravedlnosti. Mohla být tímto jmenováním garantovaná beztrestnost všem podivným osobám polistopadové éry a krytí různých majetkových machinací až do dnešního dne? A pak nelze zapomenout na jeho působení jako předsedy Ústavního soudu, kdy během volební kampaně před volbami 2021 vytáhl cca dva roky ležící podání vůči přepočtu mandátů a kvóru pro koalice, kterými těsně před volbami pomohl zločinnému spolčení SPOLU-PirSTAN dostat se do vlády.

Rodinný klan Kroupů

Daniel Kroupa, signatář Charty 77, předseda ODA, poslanec Parlamentu, senátor, jedna z osob, která se podílela na tzv. „sarajevském atentátu“, který svrhl vládu Václava Klause a de facto spoluzpůsobil vznik „opoziční smlouvy“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanen. Byla to doba, kdy ODA slábla, lze tedy jen spekulovat o tom, jestli pád tehdejší vlády nechtěl kvůli většímu podílu na státní moci.

Daniel Kroupa je jednou z osob, jež směle reprezentuje rodinné klany, které se po plyšáku etablovaly buď přímo do řízení státu, nebo se následně jeho synové Jan (Janek, jak si sám nechá říkat) Kroupa nebo Mikuláš Kroupa nepřímo zapojují do ovládání veřejného mínění, otáčení názorového diskurzu, případně otáčením historických okolností a faktů, a to již mimoparlamentní, tedy nedemokratickou cestou přes mediální aktivity či (ne)ziskové aktivity.

Janek Kroupa je „investigativní“ novinář, který se zaměřuje na „kauzy“ politiků a osobností dnes braných jako opozice „liberální demokracie“. Ovšem nikdy jsem od něj nezahlédl, že by se zaměřil na kauzy typu Dozimetr, DP Praha, Motol, tedy kauzy právě těch „liberálních demokratů“. A samozřejmě je symptomatické, že píše pro média mainstreamového vkusu, tedy „liberální“ média, třeba pro Seznam Zprávy.

Novinář Janek Kroupa. Zdroj: Profimedia

Mikuláš Kroupa, také novinář a spolupracovník Českého rozhlasu, čili opět mainstreamová „liberální“ média. A teď to důležité: ředitel Post Bellum a vedoucí projektu Paměť národa, ve kterých se angažuje také jeho bratr Martin Kroupa. Co jsou to „Post Bellum“ a „Paměť národa“? Tyto dvě organizace dnes jedou masivní finanční a ideologickou podporu válečnému režimu na Ukrajině. Paměť národa se zabývá jistou formou ohýbání historických faktů dle současných „liberálních narativů“ a ideologie prosazované EU/EK.

Martin Kroupa mj. zveřejnil ilegálně pořízenou nahrávku svých dětí a společně s Ondřejem Kolářem se následně postarali, aby politický proces s učitelkou Martinou Bednářovou i po několika osvobozujících rozsudcích nakonec skončil odsouzením a vyhozením z práce.

Takže potomci Daniela Kroupy, chartisty a bojovníka za svobodu projevu a pluralitu názorů, mají v dnešní době zásluhu na novodobém přepisování dějin a šíření „jedné jediné povolené pravdy“, na nových politických procesech a na nových vyhazovech z práce za (politické) názory.

Rodinný klan Bendů

Václav Benda, pravicový politik a protikomunistický disident, signatář a mluvčí Charty 77, politický vězeň komunistického režimu a zakladatel a první předseda Křesťansko-demokratické strany, která pak byla s Ivanem Pilipem začleněna do ODS. Tam se Pilip stal pověstným Jidášem, který během „sarajevského atentátu“ shodil Klausovu vládu.

Marek Benda, o němž kolují vtipy, že ho jednoho dne tatínek usadil do poslaneckého křesla, od kterého se Mareček nevzdálil ani na krok. Takže se vlastně stává takovou poslaneckou relikvií s mandátem až do důchodu. Jenže ono to možná bude méně prozaické. Marek Benda díky své dlouholeté působnosti v parlamentu – a tudíž znalý všech možných intrik – je raději v parlamentu „hýčkán“, než aby hrozilo, že si pustí pusu na špacír. Navíc je ho také možné do jisté míry připodobnit ke kardinálu Richelieu, legendárnímu zákulisnímu politickému hráči na dvoře Ludvíka XIII. Ano, i s jeho lstivostí a manipulativností.

Filip Benda, nejmladší z bratrů je/byl ředitelem odboru kabinetu ministerstva financí Zbyňka Stanjury.

Patrik Benda působil na ministerstvu za Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL), pak byl členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Byl rovněž poradcem místopředsedy senátu Jiřího Lišky (ODS) a v poslední době dělal poradce Petru Fialovi na úřadu vlády, „nebo něco takového”, jak zaznělo v jednom interwiev.

Martin Benda byl jmenován ředitelem domova pro seniory Nová slunečnice, který je příspěvkovou organizací Hlavního města Prahy.

Rodinný klan Dienstbierů

Jiří Dienstbier, člen KSČ až do roku 69, novinář a zahraniční korespondent, účastník „Pražského jara“, poté ze strany vyloučen. Signatář a mluvčí Charty 77, spoluzakladatel VONS a vydavatel samizdatů. Po plyšáku se stal ministrem zahraničí, později také senátorem. Patří mezi jednu z osob, která obhajovala Havlovské „smíření“ s Německem a revizionistický pohled na poválečný odsun.

Jiří Dienstbier ml., vlastník dvojího občanství, českého a amerického, neboť se narodil v USA v době působnosti svého otce v USA jako zahraničního korespondenta. Jako advokátní koncipient působil u expremiéra Mariána Čalfy (KSČ). Člen ČSSD, ministr bez portfeje a ministr pro lidská práva a rovné příležitosti (prosazoval LQBT agendu), poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, a také senátor. Dnes po něm alespoň v mediálním prostoru není ani vidu ani slechu.

Rodinný klan Uhl-Šabatových

Petr Uhl sám sebe hodnotí tak, že byl natolik marxistou, že do KSČ ani nevstupoval. Disident, spoluzakladatel Charty 77 a VONS, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí, člen Strany zelených. Z toho je vidět, že Uhl byl ultralevičák trockistického střihu. Když se chystal STB organizovaný listopad 89, dostali hlášku, aby na Národní nechodili – tak praví pamětníci a známí dua Uhl-Šabatová. Odkud mohlo jít to echo? Jak jsem zmínil, byli přece na snídani na francouzské ambasádě, kontakty rozhodně měli. Ačkoliv se tedy prý s rodinou na Národní neúčastnili, byl to právě on, kdo rozšířil do rádia Svobodná Evropa informaci o „mrtvém studentu Šmídovi“.

Anna Šabatová, dcera komunisty Jaroslava Šabaty. Signatářka a mluvčí Charty 77. Celoživotně se zabývá ochranou lidských práv; zástupkyně veřejného ochránce práv, předsedkyně Českého helsinského výboru a také veřejná ochránkyně práv. V té poslední funkci proslula tzv. šátkovou kauzou, kdy se lživými a podvrženými svědectvími snažila usvědčit paní ředitelku Kohoutovou z nenávisti vůči muslimům a jejich víře. Nezanedbatelná byla také její prapodivná funkce v kauze týraných dětí z Kuřimi a machinace s osobou Aničky Škrlové.

Rodinný klan Dobrovských

Luboš Dobrovský vstoupil do KSČ v roce 1967 a vyloučen byl o tři roky později. Signatář Charty 77, mluvčí Občanského fóra, náměstek Federálního ministra zahraničních věcí, ministr obrany ČSFR. Poté byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. A nakonec byl českým velvyslancem v Ruské federaci. Uplatňovatel kolektivní viny, když v reakci na anexi Krymu podepsal výzvu Sobotkově vládě – výzva požadovala tvrdší postup vůči Rusku a ruským občanům, včetně příslušníků ruské menšiny v Čechách, konkrétně okamžité zastavení vydávání víz občanům Ruské federace, zrušení možnosti obdržení dvojího občanství pro občany Ruské federace od 1. ledna 2015, zmrazení kont ruských občanů v ČR s cílem prověřit legálnost těchto vkladů a zastavení vstupu ruského byznysu a kapitálu do ČR.

Jan Dobrovský, syn Luboše Dobrovského. Spolupracoval s disentem na vydávání samizdatových publikací a jejich šíření. Řídil kancelář Karla Schwarzenberga v České republice. Zabýval se především rozsáhlými restitucemi a následnou správou majetku. Jako poradce a partner v Becker & Poliakoff consulting se zabýval lobbingem a investicemi zahraničních investorů v České republice především do telekomunikací, potravinářství a energetiky. Byl v té době i poradcem ČSOB při akvizici IPB. Byl také členem dozorčí rady společnosti Czech Coal (bývalá Mostecká uhelná) a jejím předsedou. Podíl ve společnosti pak za několik miliard prodal Pavlu Tykačovi. V roce 2011 spoluzaložil „bpd partners“, která spravuje i majetek holdingu REN Power, jenž provozuje obnovitelné energetické zdroje. Dnes by měl být také jedním z lobbistů a pravděpodobně je i majetkově účasten ve firmách zbrojařsko průmyslového komplexu. Spolupodílel se na vzniku Paměti národa a Post Bellum.

Rodinný klan Mlynářů

Zdeněk Mlynář byl od roku 1946 členem KSČ, absolvoval moskevskou Právnickou fakultu Lomonosovovy univerzity, kde se spřátelil se svým spolužákem Michailem Gorbačovem. Po návratu byl zaměstnán jako vedoucí odboru na generální prokuratuře v Praze. Během pražského jara byl zvolen tajemníkem Ústředního výboru KSČ. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odletěl do Moskvy jako člen delegace prezidenta republiky Ludvíka Svobody. S Jakešem, Lenártem a dalšími pak podepsali Moskevské protokoly. Poté byl dosazen do funkce člena předsednictva ÚV KSČ, následně na všechny své posty rezignoval a roku 1970 byl vyloučen z komunistické strany. Podepsal Chartu 77 a podílel se na protirežimních aktivitách. To byl důvod represivního tlaku státní moci na jeho osobu, v důsledku něhož emigroval do Rakouska.

Vladimír Mlynář, poslanec Poslanecké sněmovny za US, ministr bez portfeje ve vládě Josefa Tošovského a ministr informatiky ve vládě Vladimíra Špidly a ve vládě Stanislava Grosse. Působil také jako ředitel komunikace investiční skupiny PPF. V poslední době se zdá, že je opět ozvučován a je nejspíš připravován jako politická zombie na neonormalizaci.

Rodinný klan Kolářů

Petr Kolář po plyšáku působil v Institutu pro strategická studia Ministerstva obrany. Pracoval i jako novinář. Měl několik diplomatických angažmá, a to i v USA. Spolupracuje s americkou lobbistickou a advokátní kanceláří Squire Patton Boggs (která je spojována s vojenskoprůmyslovým komplexem) a s think tankem exgaypornoherce Jakuba Jandy Evropské hodnoty šíří evropské hodnoty. Působil a působí rovněž jako poradce některých českých politiků, od Andreje Babiše přes Miloše Vystrčila až po jím vybroušený diamant – rozvědčíka ČSLA, p-rezidenta Petra Pavla, se kterým spolupracuje dlouhodobě a který jej v roce 2023 po svém zvolení označil za „přítele po boku“.

Ondřej Kolář, poslanec Poslanecké sněmovny PČR, starosta městské části Praha 6, člen TOP 09, poslanec Evropského parlamentu. Radnice Prahy 6 zaplatila 50 tisíc korun za rozhovor Koláře v pánském časopise Playboy. Na jeho popud Praha 6 schválila odstranění sochy Koněva, načež se následně stáhl domů pod postel, protože mu prý Čepiga s Myškinem hrozili ricinem. Prostě náš ubohý králíček Nebojsa. Jako EUslanec prohlásil, že je povinen hájit zájmy EU, což je lež, protože to mají ve slibu jen eurokomisaři.

Jurečkův rodinný „gang“

Marian Jurečka si již dlouhodobě drží sesli jako poslanec KDU-ČSL, působí v ministerských křeslech, rád si hraje na zemědělce, a aby to nebylo okaté, zemědělské aktivity přesouvá na rodinné příslušníky, kteří si velmi přilepšují dotacemi, které jmenovitě Marian velmi kritizuje u příjemce Andreje Babiše.

Lukáš Jurečka působil jako poradce svého bratra na Ministerstvu zemědělství ČR, a on je tím sosačem zemědělských dotací do rodinných zemědělských firem.

Jarmila Jurečková, manželka Mariana Jurečky, na kterou byla převedena jedna z Marianových firem, se stala významnou příjemkyní státních zakázek Českých lesů.

Fialův rodinný „gang“

Igor Fiala, otec Petra Fialy, byl členem KSČ až do vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Maďarska v roce 1956. Později po plyšáku pracoval i jako novinář a následně už v synově nakladatelství a časopise Kontexty fungoval v managementu. Tento časopis dostával granty ze státního rozpočtu.

Petr Fiala. Než se stal předsedou ODS a utrpěl ve volbách do PSP Pyrrhovo vítězství v roce 2021, má svoje (ne)ziskovky: časopis Kontexty, Centrum pro studium demokracie a kultury, Pravý břeh – institut Petra Fialy, pro které z veřejných prostředků inkasuje desítky milionů a v nichž působí jeho věrní a samozřejmě i jeho rodinná přízeň.

Premiér Petr Fiala. Zdroj: Profimedia

Michal Chládek, zeť Petra Fialy, předseda mládežnické organizace ODS, má teplá místa v několika dozorčích radách městských akciovek, a také se stal mj. předsedou sociálního výboru JMK.

Jana Fialová, manželka Petra Fialy, se záhy po nástupu slušného pana profesora na premiérský post stala prorektorkou na Masarykově univerzitě, kde stále pan slušný profesor učí.

„Gang“ Vondro Vrecionových

Alexandr (Saša) Vondra, přezdívaný PROMOPRO, bývalý disident a signatář Charty 77. Působil několik měsíců ve funkci ministra zahraničních věcí, pak jako místopředseda vlády pro evropské záležitosti, byl ministrem obrany, a také působil jako senátor. V současnosti je podruhé poslancem Evropského parlamentu, kde hlasoval pro všechny zelené zlotřilosti a podržel několikrát odvolávanou Ursulu von der Leyenovou. Saša Vondra se zachoval jako příkladný estébák v jedné televizní diskuzi, kde citoval v ruštině psaný dopis, již předtím soudem uznaný podvrh, aby se pokusil dehonestovat Zdeňka Jandejska.

Veronika Vrecionová, konkubína Saši Vondry, se kterým mají syna Jáchyma Vreciona. Senátorka, poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, zastupitelka a později i starostka Přezletic, členka ODS, v současnosti poslankyně Evropského parlamentu, kde usilovně hájí politiku Green Dealu a začleňování České republiky do IV. Říše EUSSR.

Jáchym Vrecion, mladá kádrová rezerva ODS, od které také dostává zakázky na jako „idea maker“ na kreativní komunikaci, mediální analytiku a public relations & sociální média. V těchto oborech také asistuje oběma rodičům, čímž si také zajišťuje jistý příjem z daní občanů EU.

„Gang“ bratrů Jakobových

Jan Jakob, člen TOP 09 a poslanec PS PČR. Ano, to je ten, který jen těžko dává dohromady jednu souvislou větu a veřejnost si z něho za to utahuje, že je prý důkazem Darwinovy evoluční teorie vzniku člověka z neandrtálce.

Ondřej Jakob, Janův bratr, je ředitel Odboru komunikace s veřejností na Ministerstvu zdravotnictví ČR, kde užívá teplé a jistě dobře placené křeslo v českém deepstate.

Závěr, nebo epitaf?

Všechny tyto osmašedesátnické a chartistické klany by mohly (a také by měly) přijít o jakoukoliv moc, protože se totálně zdiskreditovaly a jsou jednou z významných příčin, proč je naše republika rozprodaná, funguje jako ideologicko ekonomická kolonie a je ovládaná oligarchisticko zájmovými klany, historicky propojenými na kované komunisty, ne-li na ještě temnější síly z dob okupace německými nacisty.

A samozřejmě zastupují zájmy různých novodobých říší, ať té zdánlivě poražené německé, nebo současné europeistické. A neváhám říci i tajnoslužebních, ať je to CIA, nebo MI6.

Pokud sledujete politické dění, můžete si všímat někdy velmi nápadného vzepjetí takových politických sil – viz hradní klaka kolem „rudého čtecího zařízení“ (rozumějte prezidenta Pavla) propojená s cizími tajnými službami a vojenskoprůmyslovým komplexem, nebo nenápadného vzepjetí těchto pohrobků osmašedesátníků a chartistů do veřejného prostoru skrze liberální presstituty. A buďte si jisti, že to není náhoda. Vždyť vybroušený rudý komunistický rozvědčík se usalašil na Hradě jen a pouze díky několik let prováděné PR kampani „Pro bezpečnou budoucnost“ a klonu této aktivity „Spolu silnější“ – založené a provozované pozdějším protoKolářem a také podnikatelem Františkem Vrabelem (Semantic Vision, která analyzuje 90 % světového zpravodajského obsahu), při které nejdříve prohlašoval, že nemá ambice kandidovat na prezidentskou funkci. Kdo ovšem nebyl slepý, už dávno věděl, že přesně o to šlo.

A ještě jeden pohled a poznámka: osmašedesátníci a chartisté usilovali o svobodu, nejen slova a projevu, ale také bojovali proti normalizaci. Dnes jejich apologeti a nástupci, včetně jejich potomků, usilují o okleštění svobody slova a projevu, a také o neonormalizaci pod duhovou vlajkou progresivní liberální demokratury. To jsou paradoxy, pane Vaňku…

Je teď na nás, abychom se dokázali nějakým způsobem trochu sjednotit a raději podpořili sestavení vlády jednoznačného vítěze voleb, našeho „českého“ vychodňarského oligarchy, velikého plátce daní na našem území a velkého zaměstnavatele, jenž by mohl být korigován svými koaličními partnery, kteří se dle mého soudu budou snažit vymést náš český deepstate z vládnoucích struktur a odříznout jej od veřejných zdrojů.

Ivan Šrámek