EU varuje před krachem COP30 kvůli neúspěchu v postupném vyřazování fosilních paliv
Stále více zemí není ochotno ohrozit své ekonomiky a dodávky energie v rámci zeleno-globalistické agendy energetické transformace. Na klimatickém summitu COP30 v Belému proto fanatici nulových emisí z Evropy inscenují malichernou hádku. Chtějí za každou cenu prosadit postupné vyřazování fosilních paliv.
Eurokraté bijí na poplach, protože nejnovější návrh dokumentu z Brazílie definitivně změnil náladu v Bruselu. Bez magického hesla „postupné ukončení fosilních paliv“ vidí stratégové EU celý summit v Belému jako odsouzený k zániku. Klimatičtí alarmisté chtějí prosadit svou dystopickou agendu bez kompromisů. Realita globální ekonomiky sotva koho zajímá; důležitý je politický narativ, který chtějí prodat veřejnosti.
Vyjednavači EU o klimatu prostřednictvím Wopkeho Hoekstry prohlásili dokument za „nepřijatelný“ a za to, že jsou na pokraji „scénáře bez dohody“. Ve skutečnosti návrh především ukazuje, že velké části světa nejsou ochotny podřídit své dodávky energie myšlenkám klimatických fanatiků v Evropě. Skutečnost, že více než 30 zemí předem tlačilo na Brazílii, aby do textu zahrnula cestu globálního postupného vyřazování, ukazuje, jak moc se tyto summity staly jevištěm pro geopolitické mocenské hry. Francie ukazuje prstem na Indii, Rusko a Saúdskou Arábii, jako by tyto státy byly padouchy. Skutečný problém však možná spočívá v tom, že evropské požadavky jsou stále více v rozporu s ekonomickou realitou.
Německo dokonce prohlásilo, že návrh „nemůže zůstat tak, jak je“, jako by Berlín po zcela neúspěšné energetické transformaci a následné deindustrializaci země stále měl nějakou důvěryhodnou autoritu v oblasti energetické politiky. Země jako Indie a Saúdská Arábie velmi dobře vědí, že se nemohou vzdát zdrojů energie, které pohánějí jejich průmysl a zajišťují miliony pracovních míst. Kolumbie zase volá po takovém plánu transformace, protože jí umožňuje politicky se postavit na správnou stranu dějin, aniž by sama musela implementovat příliš mnoho. Nevládní organizace jako Greenpeace naříkají nad „ztracenými ambicemi“, jako by ambiciózní rétorika byla náhradou za fungující energetické sítě.
Jednání dále komplikují spory o financování klimatických opatření, protože nikdo nechce platit za globální zbožné přání. Zatímco industrializované země trvají na tom, že již překročily své limity, přijímající země požadují stále větší částky – nejlépe bez jakýchkoli závazků na oplátku. Skutečnost, že požár 21. listopadu vynutil evakuaci konferenčního centra, jen přispěla k celkové atmosféře: mnoho povyku pro nic. Drama okamžiku je zneužíváno k posílení vlastní pozice, ale nakonec přetrvává pocit, že summit stojí na vratkých půdách. Témata jsou složitá, přesto se debata, jako vždy, redukuje na laciná hesla a propagandu.
