Jak jsem přišel o iluze
Dovolte mi moji osobní vzpomínku na 17. listopad 1989. Tou dobou jsem si kroutil rok povinného kriminálu se značkou Základní vojenská služba na jihu republiky, zatímco svou novou rodinu jsem měl na severu. Šestnáctého jsem dostal krátkou dovolenou, kdy jsem se směl vzdálit od posádky a podívat se na svou čtyřměsíční dceru. Že jsem ten víkend neřešil politiku, je snad jasné.
Z jihu na sever a zpět nemůžete minout Prahu, a to ani dnes, natož když můžete použít jen hromadnou dopravu. A tak se stalo, že jsem se při návratu v neděli 19. listopadu ocitl v Praze s dvouhodinovou vatou na přestup. Řekl jsem si, že si projdu centrum města. Nevím proč, ale vylezl jsem z metra na Národní a zjistil, že v Praze chcípl pes. O desetitisícovém davu pár set metrů ode mne jsem neměl ani tucha. S pocitem těžké nudy jsem se vrátil liduprázdnými ulicemi podél řeky na Florenc, a odjel autobusem na jih zpátky mezi komunistické zelené gumy typu Petra Pavla. Tam se na mě vrhli ostatní spolubojovníci a překotně se mě ptali, jak to v tý Praze vypadá. Čuměl jsem na ně jako péro z gauče.
Vadí mi už jen ta prvotní interpretace takzvané sametové revoluce. Jako by se svět kolem nás zastavil a koukal, jak umíme my Češi dělat revoluci. Velký hovno. To jen velcí kluci tohoto světa hráli přetlačovanou a vyhrál ten tehdy silnější a posunul svou sféru zájmu v Evropě o pár set kilometrů na východ. Bylo na agentech, jaké divadlo pro jednotlivé státy vymyslí, a nutno uznat, že těm v Čechách nechyběl humor přímo kafkovský.
I já jsem věřil, že jsem přítomen nějaké významné historické události, psal jsem články, angažoval se, dokud jsem si neuvědomil, že na rozhodujících místech (ně těch plně viditelných) sedí ti samí lidé, kteří tam seděli za Husáka. Rozpad Československa jsem bral jako osobní tragédii a dodnes jsem to těm hajzlům Havlovi, Klausovi a Mečiarovi neodpustil, i když jsem postupem času pochopil, že i oni byli jen loutky.
Žádní hrdinové v roce 1989 nepovstali, milé děti. Šlo o vysokou hru tajných služeb a vytváření klamných zdání, že obyčejný člověk něco může změnit. Merde. A tak se úplně v pohodě mohlo stát, že komunistický voják, který po převlečení uniformy v zájmu jiné mocnosti zabíjel lidi, kteří neměli ani tušení o nějaké České republice, sedí v prezidentském úřadu, a jsou lidé, kteří na rozdíl ode mne „se konečně za svého prezidenta nestydí.“ Lobotomie národa pomocí médií a propagandy proběhla úspěšně a slovy Bohumila Hrabala se neuvěřitelné stává skutkem – lidé adorují komunistu.
Sedmnáctý listopad je pro mne dále jen dnem piety a vzpomínky na Jana Opletala, oběť fašistické zvůle. Nemůžu jít na Národní třídu a koukat se na lidi, kteří se v listopadu 1989 pohybovali pouze pomocí bičíku a myslí si, jak je úžasné a povznášející, když zapalují svíčku v podloubí s iluzí něčeho, co se nestalo. Ostatně, jak říká Noam Chomsky: Většinová populace nemá ani tušení, co se děje, a nemá ani tušení, že nemá tušení.
Já bych musel bych do těch svíček nachcat, a to by asi nedopadlo dobře.
