Promarněné miliardy: Německá vodíková utopie je dalším fiaskem
Další zelený sen praskl – a tentokrát je to skutečná katastrofa. Po bublině s bateriovými články, frašce s „zelenou ocelí“ a neustálém debaklu s energetickou transformací nyní odhalil své selhání i velký vodíkový zázrak. Federální účetní dvůr kritizuje miliardy eur z peněz daňových poplatníků, které byly promrhány na drahé vodíkové projekty.
Politici se již léta snaží veřejnosti prodat vodík jako technologii budoucnosti. Teoreticky je vodík skutečně zajímavým nosičem energie, protože jeho spalováním vzniká pouze vodní pára. Problémem s výrobou tohoto extrémně lehkého plynu je však jeho spotřeba energie . Moderní komerční elektrolyzéry spotřebují přibližně 50–60 kWh elektrické energie na kilogram vodíku. Teoreticky by se to dalo snížit na 40–45 kWh. Kromě toho je pro kompresi potřeba asi 1,2–2 kWh/kg a pro zkapalňování asi 10 kWh/kg .
Palivové články a plynové turbíny přeměňují vodík zpět na elektřinu s různou mírou účinnosti: Elektrická účinnost palivových článků a elektráren se obvykle pohybuje kolem 40–60 procent. To má za následek nízkou účinnost v obou směrech (elektřina → vodík → elektřina), která se v reálných systémech často pohybuje kolem 30–40 procent. Jednoduše řečeno, z přibližně 50 kWh počáteční elektřiny se vyrobí asi 18 kWh využitelné elektřiny. To je zhruba jedna třetina.
Vzhledem k obrovským částkám, které německá spolková vláda (od předchozí koaliční vlády po tu předchozí) každoročně vynakládá na granty a dotace na vodíkové projekty, Spolkový účetní dvůr odvedl svou práci a přepočítal čísla. Výsledkem je černá díra pro daňové poplatníky . Jen pro rok 2024/2025 bylo z veřejných fondů vyčleněno sedm miliard eur ročně, zatímco další tři miliardy pocházely od soukromých investorů. Deset miliard eur ročně – prakticky za nic. Skutečná výrobní kapacita elektřiny „zeleného“ vodíku je pouhých 0,16 gigawattů a dalších 0,2 gigawattů je ve výstavbě. Trh, který fakticky neexistuje a přesto pohlcuje obrovské částky. Spolkový účetní dvůr to eufemisticky nazývá „finanční zátěží pro daňové poplatníky“.
Vodík měl zaplnit mezeru, kterou v elektrické síti zanechala větrná a solární energie. To ale funguje jen na papíře. Fyzika nespolupracuje. Každá přeměna stojí energii, každé úložiště pohlcuje zisky. Nakonec z „energetické transformace“ zbývá jen gigantický cyklus ztrát. Navíc bez spotřebitelů není trh a bez trhu není škálování. Místo toho se hraje s „vodíkovou základní sítí“, která má tvořit páteř zelené budoucnosti. Ale k čemu má být tato síť připojena? K továrnám, které se už dávno přestěhovaly do zahraničí? K ocelárnám, které ukončily výrobu? Berlín plánuje dodavatelskou síť pro produkt, který nikdo nechce, protože prostě není ziskový.
Každý z téměř 56 milionů zaměstnaných obyvatel Německa tak financuje tuto šarádu energetické politiky částkou zhruba 150 eur ročně. A to je jen špička ledovce. Pokud vezmete v úvahu všechny programy energetické transformace a jejich „zelené“ dotace (výkupní ceny EEG, klimatické fondy, kompenzace CO₂, průmyslová podpora atd.), snadno dojdete k zátěži 1 000 eur ročně na zaměstnanou osobu. To jsou peníze, které by pracující obyvatelstvo jistě mohlo využít samo vzhledem k neustále rostoucím životním nákladům. A federální vláda, která opakovaně zdůrazňuje, že pro své vlastní občany už nemá žádné peníze, plýtvá obrovskými částkami na zeleno-ideologické projekty, které jsou nakonec odsouzeny k neúspěchu.
