Petr Michalů: Můj příběh z války

S osvobozováním ruských území opětovně referendy (2022) připojených k Ruské federaci se náš oddíl včleněn v ruský pluk dostal do jedné vesnice, kde jsme si zřídili svou malou základnu.

Vesnice byla nevelká, zpola opuštěná, ale neponičená, přesto v ní bydleli lidé, fungovalo několik vesnických krámků.

V prázdných, opuštěných domech si porůznu zřizovali ubytování vojáci, v kůlnách dvorů, pod nejrůznějšími přístřešky se ukrývala a dále maskovala vojenská technika, vozidla, kanony atp.

Náš celý oddíl se vtěsnal do jedné větší budovy, postupně jsme se zabydleli a připravovali se k našemu vlastnímu fungování a plnění úkolů.

Potraviny a základní suroviny nám přiváželi vojenským náklaďákem, po průzkumu a obhlédnutí celé vesnice jsme dokonce nakupovali něco na přilepšenou ve dvou, třech místních magazínech, ale většinou jsme kupovali od místních usedlíků domácí vejce, máslo, mléko, dokonce si pamatuji i 10 živých slepic, půlku prasete a tak podobně. Nakupovali jsme za ruble a dobře platili. Někteří vesničané se báli přijímat ruble a chtěli hřivny. To nebyl problém.

Takto jsme našli, objevili na pochůzce i jeden menší domek, kde se popásalo několik koz. Byl o mléko (kozí) zájem do naší kuchyně, seznámil jsem se proto s majitelkou a jejími dvěma dětmi – dívkami ve věku tehdy kolem 11, 12 let. A jestli bychom nemohli u nich pro naše kulinářské potřeby nakupovat mléko, že vše samozřejmě dobře zaplatíme, a jestli nevadí rubly. Dohodli jsme se, že to není problém a že můžeme.

 Každý den jsem tedy z nedaleké naší základny pravidelně jednou denně chodil pro mléko k novým známým. Dívky ze začátku byly nedůvěřivé, ale se zájmem a zvědavě mě vždy zpočátku zpovzdálí pozorovaly, ale postupně přicházely blíže, mluvily se mnou (rusky) a skamarádily se se mnou, dokonce i osahávaly mého kalašnikova.

Mám k dětem pozitivní vztah, proto jsem každý den, když jsem šel pro mléko, sám na základně připravil pro dívky dva sáčky pamlsků, které jsme stejně fasovali na přilepšenou jako i humanitární pomoc. Tak jsem ze svého přídělu, nebo jsem za své i v těch vesnických magazínech pro holky koupil čokolády, bombony, které zrovna byly, ovoce, sušenky a tak podobně.

Před vchodem na zahradu jejich domu vždy čekala jejich matka, podala mi sklenice s mlékem, já jí vše zaplatil a pak vždy předal dva sáčky dobrot pro obě holky. Nejdříve nechtěla tedy ani přijmout peníze za mléko, ale já vždy říkal, že za mléko, pochopitelně, pokaždé zaplatíme, a pamlsky jsou ode mě.

Příště už mě u branky očekávala samotná děvčata a ochotně mi předávala sklenice s mlékem, já jim zaplatil a ještě jsem každé do ruky vrazil sáček s dobrotami. Holkám se vždy rozzářily oči a vykouzlily na tvářích nádherné úsměvy. Nikdy na to nezapomenu.

Takto to pravidelně šlo asi 14 dní, děvčata se prý pokaždé nemohla dočkat, kdy přijdu pro mléko a netrpělivě mě vyhlížela z oken (jak mi pak několikrát říkala jejich maminka). Dívky nechodily do školy, nefungovala, tak trávily veškerý čas v domku nebo jen v zahradě a dvorku u domu na svém malinkatém hospodářství. Chodit do vesnice nebo jejího okolí bylo nebezpečné. Maminka byla učitelka, tak je pravidelně učila doma.

Jak jsem psal, asi 14 dní, den co den.

Jednou jsem nemohl přijít, dejme tomu z bojového důvodu, prostě situace to nedovolila. Šel jsem ale hned druhý den. Všechny mi vyšly vstříc, holky i maminka. Ptaly se, jestli jsem v pořádku, co se nám stalo. Maminka (už si nepamatuji, jak se jmenovala) mi řekla, jak mě holky celé odpoledne až do večera vyhlížely z okna, těšily se na mě a říkaly, „kde je ten náš československý vojáček, on určitě přijde, on je náš“, ani nechtěly jít spát.

Vzal jsem a zaplatil za mléko, předal děvčatům sáčky plné dobrot, viděl ty jejich šťastné a rozzářené oči, úsměvy a řekl, že zítra opět přijdu.

Přišel jsem. Naposledy. Náš oddíl opět měnil působiště a museli jsme se přemístit. Viděl jsem smutné oči i maminka posmutněla, znejistěla. Naposledy jsem předal sáčky narvané dobrotami, čokoládami a ovocem.

Poprosil jsem maminku, jestli se můžu na památku s dívkami vyfotografovat, jestli jí to nebude vadit, řekla, že ne, a holky byly také rády.

Dívky – Polina a Nasťa mě popadly za ruce a maminka nás několikrát vyfotografovala mým telefonem, pak i svým.

Držel jsem Nasťu a Polinu za ruce a nad hlavou, vysoko na nebi, letěla raketa. I obě dívky poznaly, že to není letadlo. Pevně mě stiskly za ruce, opětoval jsem jejich stisk. Vzhlédli jsme na nebe, letěla, letěla, pak zmizela v dáli a zanedlouho jsme slyšeli mohutný výbuch. S oběma dívkami to otřáslo a ještě pevněji mě držely za ruce. Říkám jim – Nasťo, Polinko, nebojte se, již to brzy skončí.

Poté jsme se poobjímali, asi i slzičky a rozloučili se. Navždy. Dlouho za mnou mávaly.

Jejich táta s nimi nežil, byl také na frontě, bojoval. A víte, co je na tom zajímavé, nejzajímavější? – Že dodnes vůbec nevím, na které straně.

(To, co jsem popsal, se odehrávalo začátkem podzimu roku 2022, Z dívek již budou krásné dospívající slečny a věřím, že jim zůstanu v paměti jako ony mně. Panebože, chci věřit tomu, že žijí a přežily!!)

Mgr. Petr Michalů