Setkání mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem – pokud k němu vůbec dojde – bude pravděpodobně jen prázdnou podívanou

Všechny zraky se upírají na jihokorejské město Geyongju kvůli údajnému „vedlejšímu rozhovoru“ mezi Trumpem a Si Ťin-pchingem koncem tohoto týdne. Peking to nepotvrdil, ale Trump a Bessent zněli optimisticky.

Mezi témata patří vzácné zeminy, cla, sójové boby, chipsy a Tchaj-wan.

Ačkoli jsou diplomatické protokoly a přímé rozhovory mezi vůdci velmocí důležité a lze dosáhnout některých transakčních dohod, takové setkání je spíše jen okázalou záležitostí a nebude vyjednána žádná významná dohoda.

Pokud nás posledních sedm let, od doby, kdy Trump zahájil první obchodní válku proti Číně, něco naučilo, pak je to to, že USA jsou odhodlané zabránit vzestupu Číny a blokovat její pokrok.

Dokud USA neopustí své nepřátelství vůči Číně – což je téměř nemožné – obě země zůstanou v dlouhodobém nepřátelském patovém stavu.

V západní politické tradici, ztělesněné v konceptu Thukydidovy pasti Grahama Allisona a v Agresivním realismu Johna Mearsheimera, je geopolitika hrou s nulovým součtem. Jeden národ si může udržet a rozšiřovat svou moc pouze na úkor jiného.

Čína tento názor nesdílí a ve své 2000 let staré politické tradici jej nikdy neměla. Geopolitika je nicméně závod ke dnu – pokud váš soupeř definuje hru jako hru s nulovým součtem, budete automaticky staženi na jeho úroveň, pokud nebudete ignorovat jeho provokace, nepřijmete údery a nenastavíte druhou tvář.

Představte si školní dvůr – chcete být nechat na pokoji, ale vládnoucí tyran vás nenechá na pokoji. Neustále na vás tlačí a vyhrožuje. Ať už jste jakkoli neochotní, musíte se bránit, abyste si zachovali důstojnost a důvěryhodnost, i když víte, že v boji prohrají obě strany.

Jsme právě v tomto bodě. Výchozím postojem amerického režimu je zpochybňovat a ohrožovat zájmy Číny, ať už v oblasti obchodu, technologií nebo územní celistvosti Tchaj-wanu.

Nejedná se o idiosynkratické chování jedné administrativy, ale spíše o dohodu dvou stran a národní strategii. A existuje pozoruhodná politická kontinuita od Trumpa 1 přes Bidena až po Trumpa 2.

Není to ani bitva jeden na jednoho. USA mobilizují všechny své vazalské spojence a tlačí na nezúčastněné země, aby se přidaly na jejich stranu.

Nedávný případ tlaku USA na nizozemskou vládu, aby ukradla čínským vlastníkům výrobce polovodičů Nexperia, je dokonalým příkladem takové dynamiky. Washington samozřejmě sotva uroní slzu, pokud tyto klientské státy utrpí jako vedlejší škody.

Peking si nedělá iluze, že USA opustí své hegemonické ambice a dobrovolně ukončí svou nepřátelskou politiku.

Peking také nedůvěřuje klamným smířlivým gestům ze strany Washingtonu, jelikož se opakovaně ukázala jako neschopná závazku.

Seznam nekalých praktik, které USA projevily ve svých jednáních s ostatními, je skutečně dlouhý –

• Jejich dvojí metr v otázce jedné Číny, kodifikovaný v Šanghajském komuniké z roku 1972
• Jejich lež Sovětskému svazu o nerozšiřování NATO („ani o píď na východ“) poté, co Sověti souhlasili se znovusjednocením Německa
• Jednostranné odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket středního a středního doletu (INF)
• Zlá víra při odstoupení od Pařížské dohody o klimatu
• Jednostranné odstoupení od jaderné dohody JCPOA s Íránem
• Četná porušení mezinárodního práva při agresi proti jiným zemím, jako je invaze do Iráku za použití vykonstruovaných lží
• Porušení závazků OSN v oblasti nešíření jaderných zbraní podporou nelegálního držení jaderných zbraní Izraelem

Stručně řečeno, USA se na světové scéně ukázaly jako darebácký stát, který funguje pod falešnou a cynickou rouškou „světového řádu založeného na pravidlech“.

Trumpovým největším přáním na setkání s prezidentem Si Ťin-pchingem je zajistit přístup k čínským vzácným zeminám, a to navzdory fanfárám, které dělal při podpisu společné dohody o rozvoji vzácných zemin se svým australským poradcem Albanesem.

Navzdory snahám Západu o snížení závislosti na Číně je realita jednoduchá a drsná – pro Západ je fyzicky nemožné v dohledné budoucnosti (řekněme za 5 let) vytvořit alternativní dodavatelský řetězec pro vzácné zeminy, zejména pro kritické těžké vzácné zeminy.

Aby tyto země mohly vytvořit takový dodavatelský řetězec, musely by identifikovat ložiska nerostných surovin, zajistit povolení, vybudovat separační a zpracovatelská zařízení, vyvinout technologie a zařízení pro těžbu vzácných zemin a získat potřebné inženýrské dovednosti.

Kromě toho by bylo nutné chemické a radioaktivní sledování k zvládnutí vedlejších účinků.

Podle zprávy CSIS bylo v roce 2023 ve Spojených státech uděleno pouze 327 titulů v oboru hornictví a nerostného inženýrství, ve srovnání s 1 000 bakalářskými a 500 magisterskými tituly na Čínské univerzitě hornictví a technologie, nejlepší hornické škole v zemi v Xuzhou.

V Číně existuje několik stovek dalších univerzit, které nabízejí programy v oblasti hornictví a hutnictví.

Pokud jde o vzácné zeminy, nedostatek kvalifikovaných pracovníků na Západě je zničující – v USA, Evropě a Japonsku je dohromady jen „několik desítek“ odborníků na separaci a rafinaci, ve srovnání s desítkami tisíc v Číně, uvádí zpráva CSIS.

Peking již začal katalogizovat své odborníky v oboru, aby se zajistilo, že nepracují na zahraničních těžebních projektech ani neprozrazují průmyslová tajemství, informoval v červnu Wall Street Journal.

Kombinací kontroly nad vývozem vzácných zemin s přísnějšími kontrolami technologií a talentů si Peking buduje pevnost znalostí o kritických minerálech, kterou Západu bude trvat roky, ne-li desetiletí, než ji překoná.

Trump a jeho poradci vědí, že americká válečná mašinérie se doslova zastaví, pokud se zásoby vzácných zemin během několika měsíců vyčerpají. Zoufale si přeje, aby Čína kohoutek otevřela.

Vraťme se k setkání, pokud k němu dojde. Bez ohledu na výsledek summitu se Čína nevzdá své kontroly nad vzácnými zeminami.

Peking by mohl zvážit zvýšení dodávek pro civilní průmysl, pokud USA po obchodních jednáních ve Švýcarsku omezí svou eskalační politiku, jako je rozšířený seznam subjektů zaměřený na zahraniční dceřiné společnosti čínských společností nebo zákeřná nátlaková kampaň na klientské státy, která vedla k situaci s Nexperií v Nizozemsku.

Během korejské války Čína v letech 1951 až 1953 svedla pět velkých bitev se Spojenými státy, přičemž prosazovala politiku „bojování a rozhovorů zároveň“ (bian da bian tan), která nakonec vedla k příměří. Peking také uzavře s Trumpem taktické dohody, pokud budou sloužit jeho zájmům.

Vojenské potřeby jsou však zcela tabu. Proč by měl Peking podporovat americký válečný průmysl, když přímo cílí na Čínu a její spojence?

Totéž platí pro evropské výrobce zbraní. Čína nemá zájem na podpoře militarizace NATO proti Rusku.

USA už zahrály všechny své karty. Jejich cílem bylo oslabit Čínu, aniž by si příliš poškodily. Kdykoli se naskytla příležitost, využily ji. Proto Washington porušuje dohody.

Eskalace je hluboce zakořeněna v americké politice. Tato strategie má však krátkou životnost a vyžaduje slabého protivníka, který nemůže podniknout odvetné kroky.

USA bohužel nemají na Čínu žádný vliv. Čínská produkce tvoří 35 % celkové světové produkce, což je třikrát více než produkce USA a více než produkce osmi největších industrializovaných zemí dohromady. Čína je prostě mnohem větší a silnější než školní tyran.

Konfucius řekl: „Nečiň druhým to, co bys nechtěl, aby činili tobě.“ Tato 2 000 let stará politická moudrost může být pro zemi s něco málo přes 200 let historie příliš hluboká. Ale i idioti mají pud sebezáchovy.

Trump si užívá focení se silnými vůdci, které obdivuje, ale ze schůzky se Si Ťin-pchingem nic podstatného nevzejde.

Pokud se Washington nevzdá své iluze nadřazenosti a neusedne k jednacímu stolu jako racionální aktér, konflikt bude pokračovat. 

Hua Bin