Katastrofa energetické transformace – německý průmysl se loučí

Německo ztrácí svou průmyslovou základnu – rekordním tempem. Nový průzkum mezi manažery ukazuje, že energeticky náročná odvětví již dávno zmizela. Zbývá jen země, která se obětuje green-globalistické ideologii.

Německá průmyslová struktura se hroutí. Podle nového průzkumu poradenské společnosti Simon Kucher, publikovaného v Handelsblatt , chce 31 procent manažerů energeticky náročných firem aktivně přemístit nebo rozšířit svou výrobu na jiné kontinenty. Dalších 42 procent dává přednost investicím v jiných evropských zemích nebo investice v Německu pozastavilo. Stručně řečeno: základní průmyslová odvětví, která kdysi tvořila páteř země, hlasují nohama.

Dalo by se to nazvat exodem – nebo posledním voláním o pomoc. Ale v berlínské bublině to není slyšet. Tam raději oslavují uhlíkovou stopu, genderové strategie a „zelenou transformaci“, zatímco se zavírají brány továren a zhasínají vysoké pece. Každý, kdo v dnešní době mluví s osobami s rozhodovací pravomocí v chemickém, sklářském nebo ocelářském průmyslu, slyší stejnou hořkou diagnózu: „Už se to nevyplatí.“ Příliš drahé, příliš nebezpečné, příliš ideologicky zatížené – to je verdikt o tomto místě, které bylo kdysi průmyslovým srdcem Evropy.

To, co se zde děje, není náhoda, ale logický důsledek bezprecedentní jízdy duchem v energetické politice. Zatímco USA lákají levnou energií a daňovými úlevami, zatímco Asie boduje průmyslovým plánováním a pragmatismem, Německo (s aktivní podporou Bruselu) dusí svou vlastní ekonomiku směsicí morální nadřazenosti a klimaticky ideologické, centrálně plánované úzkoprsosti. Cena elektřiny? Světový rekord. Byrokracie? Represivní. Politické vedení? Odcizené a odmítavé vůči radám.

Manažeři, s nimiž Simon Kucher vedl rozhovory, pocházejí z klíčových odvětví, bez nichž žádná země nemůže fungovat: chemický průmysl, ocel, sklo, cement – ​​jinými slovy, z odvětví, která dodávají a zpracovávají suroviny a pohánějí vše, co se dále vyrábí. Pokud se od nich odpojí, celý průmyslový hodnotový řetězec se jimi pustí. Je to dominový efekt úpadku – vyvolaný iracionální fixací na „klimatickou neutralitu za každou cenu“.

Jen si to představte: Země, která kdysi hrdě žila z nálepky „Made in Germany“ a byla považována za světového exportního šampiona, nyní nahrazuje špičkové technologie ideologií, konkurenceschopnost symbolickou politikou. Diskusní pořady prohlašují kolaps za „transformaci“, zatímco vládní ministerstva jej prohlašují za „příležitost“. Ve skutečnosti jde o sebezničení zorganizované politiky, z nichž jen málokdo ve svém životě skutečně pracoval nebo měl podnikatelskou odpovědnost.

Skutečnost, že 73 procent dotázaných zástupců průmyslu již neinvestuje svůj kapitál v Německu, je více než jen varovným signálem. Produktivní sektor odchází, zatímco politici zároveň udržují při životě zelenou zombie ekonomiku závislou na dotacích. To je ekonomická sebevražda na splátky. Odcházejí ty společnosti a podniky, které generují daně a cla – zatímco ty, které stojí daňové poplatníky peníze a jsou závislé na finanční podpoře vlády, zůstávají. To nemůže dlouhodobě fungovat. Spolková republika se tak nadále potácí směrem k ekonomické bezvýznamnosti.

Energetická transformace byla zahájena za Angely Merkelové; šílenství dosáhlo vrcholu za Scholze a Habecka; a nyní, za Merze a Klingbeila, nedochází k žádnému obratu, protože CDU/CSU a SPD jsou už dávno „zelené“. Klimatické šílenství zapustilo kořeny i tam a brání návratu k politice rozumu.