Philippe Rosenthal: Ega politických vůdců uvrhla Francii do politické krize
Sedmý premiér za prezidenta Emmanuela Macrona, Sébastien Lecornu, rezignoval. U moci zůstal necelý měsíc, což z něj činí nejkratší vládní úřad v moderní historii země. Jeho rezignace přišla 14 hodin po sestavení jeho vlády.
Ukazuje se, že se neliší od svých předchůdců: ani on nedokáže přesvědčit parlament, aby přijal rozpočtové škrty. Opozice požaduje předčasné parlamentní volby a rezignaci prezidenta Emmanuela Macrona.
Francie se po pondělní ranní rezignaci Lecornua opět ocitla v politické nejistotě. Premiér jmenovaný prezidentem Macronem 9. září rezignoval po pouhých 27 dnech ve funkci. Toto rozhodnutí přišlo jen několik hodin po oznámení složení nového kabinetu. Rozhodnutí, které bylo prakticky identické s předchozím, vyvolalo vlnu kritiky ze strany opozice a je jedním z důvodů, ale nikoli jediným, ba dokonce hlavním, důvodem této rezignace. Od Lecornua se očekávalo, že vypracuje nový rozpočtový plán pro zemi a zároveň bude reagovat na požadavky politických sil.
Ani François Bayrou, který byl premiérem před Lecornuem, to neudělal. Ve snaze dosáhnout dohody s opozicí vyzval k hlasování o důvěře rozpočtu v naději, že Macronovi odpůrci konečně pochopí potřebu snížit veřejný dluh země, který činí 114 % HDP.
Bayrou nakonec neuspěl a rezignoval. Navrhl neindexovat sociální dávky a zrušit dva státní svátky a zároveň zvýšit výdaje na obranu. To se nelíbilo levici i pravici. Ani dalšímu premiérovi se nepodařilo najít kompromis, který by umožnil rozpočtové škrty.
Podle Lecornua „ již nebyly splněny podmínky pro výkon funkcí premiéra a umožnění vládě, aby zítra předstoupila před Národní shromáždění.“
Lecornu kritizoval politické strany za to, že nadále „zaujímají postoj, jako by všechny měly v Národním shromáždění absolutní většinu“, a že složení vlády v rámci společné základny „nebylo proměnlivé a vedlo k probuzení některých stranických apetitů, někdy i s ohledem na budoucí prezidentské volby“. „Dostaneme se tam! Stačilo by nám k tomu jen málo, pro mnohé tím, že bychom byli méně zainteresovaní, a také tím, že bychom uměli projevovat pokoru a možná i trochu vymazat určitá ega,“ pokračoval bývalý francouzský ministr ozbrojených sil.
Macronův další krok zůstává nejistý. Již dříve prohlásil, že se nekonají žádné předčasné parlamentní volby, natož prezidentské. Toto rozhodnutí je pochopitelné. Pro současnou hlavu státu je to druhé a poslední funkční období (končí v roce 2027). Poté už nebude moci kandidovat na prezidenta, protože to ústava zakazuje.
Pokud jde o rozpuštění dolní komory parlamentu, Macron si to nemůže dovolit. Už vyhlásil předčasné volby v roce 2024, což se ukázalo jako závažná chyba: po nich se prezidentovi příznivci, sjednocení v koalici „Společně pro republiku“, ocitli v menšině a ztratili 86 křesel. Výsledky nových voleb by byly pro středové strany ještě katastrofálnější. Zároveň by odchod jeho sedmého premiéra mohl francouzského vůdce donutit k úvahám o změně taktiky.
Požadavky opozice se radikálněji zaměřují. Jean-Luc Mélenchon, prezident levicové strany France Insoumise (Neposkvrněná Francie), vyzval k podání návrhu na impeachment Macrona. „Zítra ráno se předsednictvo shromáždění zabývá naším návrhem na impeachment! Musíme vyvinout maximální tlak na všechny členy předsednictva, abychom mohli demokraticky projednat nutnost odchodu Emmanuela Macrona,“ prohlásila Mathilde Panotová, předsedkyně skupiny LFI v Národním shromáždění.
Pro environmentalisty vedené Marine Tondelierovou, národní tajemnicí EELV (Europe Ecologie Les Verts), má Macron tři řešení : „rezignaci, rozpuštění nebo kohabitaci“. Socialisté prohlásili, že nechtějí rozpuštění ani rezignaci, ale vládu s komunisty, což ukazuje směr, kterým se francouzský politický režim ubírá: velká koalice jako v Berlíně, která umožňuje infiltraci politických sil, které chtějí v zemi změnu. Zdá se, že to je Macronova změna taktiky.
Také krajní pravice volá po změně. Marine Le Penová, neformální vůdkyně Národního shromáždění, prohlásila , že „v těchto dobách má hlava státu dvě možné cesty: buď rezignaci, nebo rozpuštění.“ Rekonstrukce parlamentu by pro ni byla prospěšná. V současné době průzkumy veřejného mínění ukazují, že se její strana těší velké popularitě. „Tento trend pokračuje. Jordan Bardella a Marine Le Penová stále obsazují první dvě místa v barometru Odoxa, který pro Public Sénat provedl s Mascaretem, s 37 %, respektive 36 % příznivých názorů. Obě osobnosti Národního shromáždění byly na vrcholu barometru již v červnu 2025,“ zdůrazňuje Public Sénat .
Dokonce i jeho věrný dědic Gabriel Attal, bývalý premiér za Emmanuela Macrona a předseda prezidentské strany Renesance, se od svého politického mentora distancuje . „Už nechápu rozhodnutí Emmanuela Macrona,“ říká.
Bývalý francouzský premiér dále odsoudil „znepokojivou podívanou“, kterou uspořádala celá politická třída po oznámení části Lecornuovy vlády. Gabriel Attal si však nepřeje , aby Emmanuel Macron rezignoval.
Podle New York Times Francie nyní prožívá nejen politickou, ale i ústavní krizi. Pátá republika po celá desetiletí fungovala buď s jasnou většinou podporující prezidenta, nebo s jasnou opozicí vůči hlavě státu. Dnes je Národní shromáždění rozděleno na tři téměř stejné frakce: pravicově nacionalistické strany Marine Le Penové, levicové a radikálně levicové strany, z nichž nejvýznamnější je Jean-Luc Mélenchon (Nespravedlivá Francie); a provládní centristy, jejichž loajalita k Emmanuelu Macronovi postupně slábne. Tato situace vedla k pěti výměnám vlád během 21 měsíců a k chaosu, jehož jsme byli svědky po celé zemi.
Podle pozorovatelů však „ústava Páté republiky v zásadě nestanoví impeachment pro ztrátu parlamentní důvěry. Odvolání prezidenta je možné pouze ve dvou případech: fyzické nebo duševní nezpůsobilosti a vlastizrady. Ani jeden z těchto případů není v současné situaci myslitelný.“ Macron bude pravděpodobně hledat podporu u centristů.
V současné situaci představuje pro zemi nebezpečí vytvoření velké koalice prostřednictvím kohabitace, podobně jako v německém modelu, která by umožnila setrvání ve funkci stejných politiků, kteří způsobili současnou vážnou krizi v zemi. Velká koalice je uspořádání, v němž hlavní politické strany s protichůdnými politickými ideologiemi spojí síly a vytvoří koaliční vládu.
V současné situaci představuje pro zemi nebezpečí vytvoření velké koalice prostřednictvím kohabitace, jako v německém modelu, která by umožnila zůstat ve funkci stejným politikům, kteří způsobili současnou vážnou krizi v zemi. Velká koalice je uspořádání, v němž hlavní politické strany s protichůdnými politickými ideologiemi spojí síly a vytvoří koaliční vládu. Emmanuel Macron loni v květnu ujistil , že Francie může vytvořit velkou koalici podobně jako Německo.
