Snažili jsme se zůstat v Gaze. Už tam nejsou žádné prostředky k udržení života

Novinářka Rasha Abou Jalal dokumentuje nucené vyhnání své rodiny z města Gaza během postupu izraelských sil.

Novinářka Rasha Abou Jalal byla minulý měsíc nucena opustit svůj domov v Gaze a přestěhovat se do stanu v západní části města, když izraelská armáda zahájila brutální ofenzívu s cílem město dobýt a etnicky očistit. Byla odhodlána zůstat ve městě se svým manželem a pěti dětmi navzdory izraelskému náporu. Ale když se izraelské tanky, vojáci a kvadrokoptéry blížily a systém zdravotnictví se zhroutil, byla její rodina minulý týden nucena uprchnout. Namáhavou cestu zahájili pěšky do Nuseiratu v centrální Gaze.

Abou Jalal a její rodina nyní žijí ve stanu u silnice. Řekla, že jí nová situace ještě více ztěžuje práci. „Nemáme elektřinu a mám velké potíže s nabíjením notebooku a telefonu. Každý den si svá zařízení beru na nabíjecí stanici vzdálenou asi 300 metrů a jejich nabití trvá asi šest hodin. To vážně omezuje mou novinářskou práci a komunikaci s ostatními. Totéž platí pro internet. Nemám telefon, který podporuje eSIM, takže každý den chodím asi půl kilometru, abych našla připojení k internetu a mohla pokračovat v práci,“ řekla.

Příběh, který si právě přečtete, je Abou Jalal a jejím vlastním vysídlením. Statisíce Palestinců byly minulý měsíc nuceny uprchnout z města Gaza.

– Šaríf Abdel Kouddous

Příběh Rashy Abou Jalal

Minulý týden jsem stála s několika sousedy v našem stanovém táboře v západní části města Gaza a diskutovala o důležitosti pevného setrvání ve městě navzdory izraelskému plánu převzít kontrolu a vyhnat jeho obyvatele. V tu chvíli nedaleko udeřil izraelský nálet s ohlušující silou a proměnil naše shromáždění v dějiště ohromující paniky a strachu.

Moje šestiletá dcera Hour si hrála před naším stanem, ale když jsem se podívala, zasáhla ji šrapnel a krvácela z nosu. Vyděšená jsem k ní spěchala a snažila se posoudit rozsah jejích zranění. Zdála se být stabilizovaná, ale z rány v nose jí tryskala krev.

Můj manžel se rozhodl vzít ji do nemocnice Al-Shifa, která byla kdysi největší nemocnicí v Palestině, ale poté, co ji izraelská armáda několikrát napadla a vyplenila, je nyní jen stínem své bývalé velkoleposti – částečně z ní zůstalo jen několik budov.

Když dorazili, můj manžel našel nemocnici přeplněnou zraněnými z neúprosného izraelského bombardování města. Pacienti leželi na chodbách a tlačili se venku.

Čekal čtyři hodiny, než se vydal k lékaři, a přiložil dceři k nosu kousek kapesníku. Po dlouhém čekání lékař řekl, že Hour potřebuje stehy, aby ránu uzavřel. Pak přišla šokující zpráva: Lékař řekl mému manželovi, že si bude muset najít lékárnu a koupit šicí nit, jód a gázu, protože nemocnice tyto základní zdravotnické potřeby nemá.

To byl zlomový bod. Trvali jsme na tom, že město neopustíme. Ale pokud hlavní nemocnice v Gaze nedokázala poskytnout ani stehy a gázu na lehké zranění, jak bychom se vypořádali s vážným zraněním jednoho z nás? Tehdy jsme se s manželem rozhodli, že v tom městě už dál nemůžeme zůstat. Museli jsme uprchnout na jih; v Gaze s našimi pěti dětmi už nebylo možné přežít.

Později večer, když jsem připravovala postele pro své děti, jsem zaslechla před stanem velký hluk. Rodiny ze sousedství pobíhaly kolem a snažily se schovat před izraelskými kvadrokoptérovými drony, které bez rozdílu střílely na vše, co se hýbalo.

Všichni v oblasti si začali balit stany, aby uprchli na jih. Zůstat tady nepřipadalo v úvahu. Nezbýval žádný čas.

Poslední den v Gaze jsme strávili v opuštěném domě naproti našemu stanu, který zasáhlo několik kulek z kvadrokoptéry. Poté, v 16 hodin, jakmile spalující horko dne opadlo, jsme se vydali na cestu na jih.

Většinu našich věcí jsme si s sebou nemohli vzít, protože jsme je neměli jak přepravit. Opakovaně jsme se snažili najít dopravu, ale řidiči kvůli intenzivnímu bombardování odmítali jet do západní části Gazy.

Ještě horší bylo, že i kdybychom si našli dopravu, nemohli bychom si ji dovolit. Cestovní náklady pro rodinu na jih jsou v současnosti nejméně 1 500 dolarů; před válkou to stálo maximálně 50 dolarů.

Neměli jsme jinou možnost než utéct pěšky. Moje děti nesly batohy s vodou, jídlem a nějakým oblečením, zatímco já a můj manžel jsme nesli pár dek a matrací spolu s naším obnošeným stanem, který se stal naším mobilním domem.

Cesta byla nesmírně náročná. Po obou stranách silnice se vznášely trosky a zkáza, zatímco uprostřed silnice ucpaly nákladní auta naložená věcmi a vysídlenými rodinami. Šli jsme 15 kilometrů (asi 10 mil) sedm hodin.

Každou hodinu jsme se zastavovali na krátkou přestávku, abychom si dali sušenky a napili se vody. Po silnici se potulovali toulaví psi, někdy nám blokovali cestu a děsili děti. Muži je odháněli a uklízeli cestu. Stovky rodin jako my cestovaly stejnou trasou na jih.

Moje nejstarší dcera, třináctiletá Saida, se mě zeptala: „Mami, vrátíme se do Gazy?“ Odpověděla jsem: „Samozřejmě, že se vrátíme,“ i když jsem neměla tušení, jestli se to vůbec někdy stane.

Dorazili jsme do západní části Nuseiratu v centrální Gaze. Probíhající izraelské nálety se nám zdály relativně daleko.

Snažili jsme se najít volné místo, kde bychom si mohli postavit stan, trochu se vyspat a odpočinout si, ale v žádném z přístřešků nebylo místo. Nezbývalo nám nic jiného, ​​než si stan postavit v boční ulici poblíž nouzového přístřešku.

Žila jsem na ulici jako bezdomovec, jen pár metrů ode mě projížděla auta chrlící dusivé výfukové plyny. Bylo mi to jedno. V tu chvíli jsem si přála jen trochu spánku – odpočinek po naší vyčerpávající cestě.

Od Rashy Abou Jalal

Úvodní fotografie: Novinářka Rasha Abou Jalal připravuje sendviče pro své děti ve stanu v západním Nuseiratu v centrální Gaze poté, co byla její rodina vyhoštěna z města Gaza. 20. září 2025. (Foto: Abdullah al-Turkamani.)