Vaše lítost nebude stačit a my vaše omluvy nepřijmeme

„ Přežijeme. (…) Vyjdeme silnější. Povstaneme z trosek, jak jsme to jako Palestinci vždy dělali. (…) Ale vy, kteří jste byli spoluviníky, vzpamatujete se? Vaše laskavost a vaše slova nebudou stačit. Vaše lítost nebudou stačit a my nepřijmeme vaše omluvy. Chci, abyste se pak podívali do zrcadla a zeptali se sami sebe: ‚Kde jsem byl během genocidy?‘ “ ~  Munther Isaac , pastor v Betlémě, prosinec 2023.

Genocida je vyvrcholením sionistického koloniálního projektu, ale také logickým důsledkem desetiletí totální, spolupachatelské, absurdní a sebevražedné beztrestnosti.

Čekáme na den, kdy nad Gazou vyjde slunce. Čekáme na den, kdy bude Palestina svobodná. Na den, kdy se svět pokloní v úctě před bojem palestinského lidu za spravedlnost. Na den, kdy svět uzná, že Palestinci ctí lidstvo.

Čekáme na den, kdy palestinské slovo, obtížené tíhou těl desetitisíců dětí, srazí propagandu okupanta a s ní i všechny vektory, kteří ji šířili.

Čekáme na den, kdy bude učiněno zadost spravedlnosti. Na den, kdy bude genocidní stát pohnán k odpovědnosti za své zločiny; na den, kdy budou pohnány k odpovědnosti i jeho podporovatelé: spolupachatelské státy a média, bez kterých by genocida nebyla možná.

Co udělala Francie za poslední dva roky? Využila jako člen Rady bezpečnosti OSN veškerou svou moc k zastavení genocidy? Odvolala svého velvyslance? Zablokovala vývoz zbraní? Uvalila sankce? Udělala vše pro to, aby zatkla premiéra hledaného pro zločiny proti lidskosti? Přerušila veškeré obchodní a finanční vztahy s okupantem? Zařadila své státní příslušníky, kteří se podíleli na genocidě, na seznam teroristů?

Ne, Francie bude dva roky mluvit o válce a zušlechťovat genocidu. Mluvením o humanitární krizi bude eufemizovat hladomor, ničení nemocnic a vraždění lékařů.

Prodá více zbraní než kdy dříve státu stíhanému za genocidu u nejvyššího soudu světa. Bude i nadále profitovat z ekonomiky okupace tím, že bude desátým největším dodavatelem Izraele .

„ Západ nadále podporuje Izrael ne ze zbabělosti, ale z ideologie ,“ píše palestinský badatel Layth Hanbali. „ Bez ohledu na to, kolik nezvratných materiálů dokazuje genocidu, nebude to stačit k přesvědčení západních vůdců, aby přestali podporovat Izrael. Genocidu zastaví pouze tehdy, když bude stát víc, než vydělá. (…) Mnoho evropských vůdců je tak oddáno sionistickému koloniálnímu projektu, že jsou ochotni být obviněni ze spoluúčasti na válečných zločinech, než aby pozastavili obchod a dohody o zbraních. (…) Politické a ekonomické výhody, které ze sionistického koloniálního projektu plynou, jsou mnohem větší než hodnota, kterou přikládají palestinským životům .“

Francie dva roky opakovala bajku o právu okupanta na sebeobranu a zastírala tak fakt, že Izrael jako okupační mocnost nemá ze zákona žádná práva.

Již 7. října 2023, jakmile okupant oznámil své genocidní úmysly, měla Francie, signatář Úmluvy o zabránění zločinu genocidy, právní povinnost Izrael zastavit. Během prvních šesti dnů okupační armáda shodila na Gazu 6 000 bomb , které zavraždily více než 1 400 civilistů, a bylo jasné, že čtvrtá Ženevská úmluva se na Gazu vztahovat nebude.

Během prvních 24 dnů bylo v Gaze zavražděno 2 000 dětí.

Během čtyř týdnů okupant shodil na zajaté obyvatelstvo Gazy 25 000 tun bomb. Už dávno jsme přestali být v říši práva a pravdy, ale v zóně, kde převládala pouze hrubá síla a dobrá vůle okupanta – a podřízenost všech ostatních, připravených použít jakékoli lži, jakékoli zkreslení, k ospravedlnění neospravedlnitelného.

Francie musela nakonec jednat 26. ledna 2024, kdy Mezinárodní trestní soud vydal svá prozatímní opatření s ohledem na riziko genocidy.

Palestinci, posíleni po sobě jdoucími traumatickými zkušenostmi spojenými s pěti válkami během 15 let, věděli od prvních dnů útoku z vlastní krve, že tentokrát je to jejich poslední válka, jejich genocida, jejich vyhlazení.

Dvanáctiletý Malak během dlouhého týdne agónie vyprávěl svému otci, co mu jeho matka Aya řekla první den útoku: „ Všichni zemřeme. Užívejme si poslední chvíle našich životů .“ Aya byla zavražděna 22. října 2023 spolu s jednadvaceti členy své rodiny.

„ Jediní, kdo popírají genocidu, jsou politici, kteří se obávají praktických důsledků, které by pro ně mělo uznání genocidy. Nesnaží se argumentovat, že k ní nedošlo, chtějí se jednoduše vyhnout závazkům, které by takové označení pro ně a jejich zemi uvalilo ,“ vysvětluje palestinský právník Jonathan Kuttab.

Francie dva roky morálně podporovala genocidu a dovolila, aby se masakry a pošlapávání zákona staly běžnou záležitostí.

„ Před říjnem 2023 Izrael věřil, že existují červené linie, které by neměly být překročeny, jinak by došlo k důsledkům ,“ poznamenává palestinský analytik Moin Rabbani. „ Od října 2023 si Izrael uvědomil, že tyto červené linie neexistují a že se není čeho bát. Čím násilnější, brutálnější a genocidnější je jeho kampaň proti Palestincům, tím masivnější je podpora a aktivnější je spoluúčast .“

„ Izrael je opilý západní beztrestností ,“ shrnuje palestinský lékař Ghassan Abu Sitta.

Čekáme na den, kdy Svobodná Palestina už nebude jen sloganem, ale konstatováním faktu. Také čekáme na den, kdy budou média volána k odpovědnosti za tolerování zločinů a spoluúčasti na genocidě.

Dva roky média servilně předávala narativ okupanta bez uvozovek a podmiňovacích výrazů. Jako věrní mluvčí okupanta ospravedlňovali masakry tvrzením, že v každém stanu, každém domě, každé nemocnici, každé škole byl „terorista“.

Dva roky se neustále dívali jinam od životů Palestinců pod izraelskými bombami, pod izraelskou blokádou. Dva roky média normalizovala masakry tím, že je mlčela. Dva roky eufemizace, minimalizace a neviditelnosti Palestinců: Palestinci neexistují, jejich utrpení a jejich boj nejsou naše. Na druhou stranu dva roky empatie k únavě a rizikům, která podstupuje okupační armáda.

S jistotou budou tvrdit, že zničení nemocnice al-Ahli (600 mrtvých) bylo důsledkem palestinské rakety. Se stejnou neúctou k fyzikálním zákonům a základnímu zdravému rozumu budou připisovat zapálení aut a zničení kibuců základním palestinským zbraním, čímž umlčí Hannibalovu směrnici a svědectví důstojníků a pilotů vrtulníků okupanta a zatabuizují to, co není tajemstvím ani v Izraeli.

Dva roky mávali kouzelnými slovy Hamás, islamista, terorista a nechali je chovat se jako otevřená sezamová semínka, která okupantovi propůjčují všechna práva.

Stejného zacházení se dočkalo i systematického vraždění jejich palestinských kolegů. Když agentura cílila na novináře agentury Reuters Husama al-Masriho, nepovažovala za vhodné zmínit, že inkriminovaná kamera je kamera Reuters, a místo toho slovo od slova opakovala propagandu okupanta, bez jediného slova odsouzení či trestu. Když byla zavražděna novinářka agentury AP Mariam Abu Daqqa, agentura AP se ani nestyděla jmenovat ji.

Po dva roky se média snažila dát hlas levicovým rasistům a humanistickým genocidním aktivistům s úmyslem zachránit sionistický projekt. Pojmy práva, kolonizace a okupace byly zastíněny a kontext koloniálního útlaku byl tabu.

Média budou dva roky pohřbívat Mnichovskou chartu, zapomínat na svou primární povinnost, kterou je „ respektovat pravdu, ať už to pro někoho bude mít jakékoli důsledky, kvůli právu veřejnosti znát pravdu “. Nebudou podstupovat žádná rizika, nebudou připravena vzdát se žádného pohodlí.

Za každý umlčený masakr, za každou bagatelizovanou postavu, za každý eufemizovaný zločin, za každé ospravedlňované porušení zákona, se tito lidé podíleli na genocidě a budou se za ni muset zodpovídat.

Čekáme na den, kdy se budeme moci vrátit a obejmout lid a palestinskou zemi. Ale do té doby neočekávejme nic od vlády ani žádnou změnu srdce od médií. Změna přijde skrze nás, občanskou společnost.

V současné době se v Gaze odehrávají dva miliony smutných příběhů, traumatizovaných a zničených životů.

„ Je to oceán zoufalství, který se táhne, kam až oko dohlédne. Vězení pro ty, kteří ztratili všechno: rodinu, práci, naději na přežití dalšího dne. Jsou zde vrstvy a vrstvy utrpení, v zápachu ohňů smíchaném se zápachem hniloby ,“ říká novinář Tareq Abu Azzoum.

Poté, co je její kryt bombardován, Lana najde pouze plyšovou hračku svého dítěte.

„ Nevím, jaká letadla, zbraně nebo výbušniny používají k zabíjení našich dětí. Naše děti spí v rukou Božích, když na ně shazují bomby ,“ zoufá si Abú al-Abd Zakkút .

Na cestě na jih rodiče nevědí, které dítě nést a které táhnout za paži. Malé děti nesou dítě sotva menší než jsou oni sami.

„ Žijeme ve stínu nového vysídlení, které by mohlo smazat i ruiny, které jsme nazývali svými. Toto je hrůza, která definuje náš každodenní život: nejen přežívání bomb, ale také prožívání každého dne ve strachu, že další kapitola už byla napsána a že to nejhorší teprve přijde, “ píše student Logain Hamdan.

Ráda bych zakončila myšlenkou pro Yaru , malou osiřelou holčičku, popálenou, s amputovanou končetinou, která sní o tom, že najde svou matku v ráji, „ jediném místě, kde je láska, jídlo a voda “.

Vzpomínka na devítiletého Rataba, který při útěku do „bezpečné“ zóny přišel o matku a nohu. Z kusu hadičky si vyrobil protézu. Sní o tom, že bude běhat se skutečnou protézou, najde svého otce a vrátí se do školy.

Poslední slova patří tomuto muži z Gazy: „ Jestliže se nám oči plní slzami, není to ze strachu z někoho. Naše slzy tečou smutkem, protože se na nás vrhli všichni supi země a všechny země světa nás opustily. Vzali jsme si s sebou to, co nám je nejdražší, naši identitu, naši důstojnost a naši víru. A nechali jsme jim to, co je jim drahé: dveře, okna, kameny, stromy. Je nepravdivé říkat, že netrpíme. Trpíme. Ale jsme trpěliví. Čekali jsme tak dlouho, že můžeme čekat déle .“

od Marie Schwabové

Zdroj: Kronika Palestiny