Arnaud Bertrand: O šílenství nového středověkého myšlení Evropy

Zničující protičínská kampaň, která v současnosti probíhá ve francouzských médiích, je šílená, a to myslím v patologickém smyslu: když je někdo tak pohlcen fanatickou vírou, že už nedokáže rozlišovat mezi fakty a dogmatem.

„Šílené“ také proto, že zemi způsobuje obrovské škody – ve zvláštní geopolitické situaci, kdy Evropa naléhavě potřebuje diplomatickou flexibilitu místo rigidního ideologického scénáře.

Toto nejnovější mediální šílenství začalo, když francouzská poslankyně Sophia Chikirou (členka Mélenchonovy strany) měla tu smůlu, že odpověděla na novinářský dotaz slovy, že nevěří, že Čína je diktatura. Její přesná slova zněla: „Z mého pohledu a podle pravidel nepovažuji Čínu za diktaturu. Čína má politický systém s dominantní stranou, Čínskou komunistickou stranou. V jejich politickém systému není jediný muž, který by Čínu vedl.“

Objektivně vzato, i když si člověk myslí, že Čína je skutečně diktaturou, intelektuální poctivost by ho měla donutit přiznat, že se jedná přinejmenším o jemnou otázku, na které se rozumní lidé mohou neshodnout.

Aniž bychom se pouštěli do samotné debaty, každý se může shodnout, že by nebylo nic proti, kdybychom byli svědky univerzitní diskuse právě na toto téma – kde jedna strana poukazuje na nedostatek konkurenčních voleb a druhá na konzultační procesy a meritokratické povyšování – argumenty, které by každý rozumně informovaný člověk mohl očekávat od obou táborů.

To je diskutabilní otázka, ne otázka typu „je genocida špatná?“ nebo „je zneužívání dětí přijatelné?“ – otázky, u kterých by bylo morálně obscénní brát v úvahu obě strany.

Ale ne, v dnešní Francii to očividně neplatí: soudě dle téměř jednomyslného odsouzení médií, které následovalo po Chikirouových komentářích, lze pouze dojít k závěru, že jakákoli nuance týkající se čínského politického systému je považována za čirou skandální herezi.

Což je samozřejmě obzvláště ironické vzhledem k současnému kontextu, v němž ti samí francouzští novináři, kteří považují Chikirouovy komentáře za kacířství, nemají problém zapojit se do nekonečných diskusí o izraelském „právu na sebeobranu“, zatímco se Izrael dopouští toho, co OSN nyní oficiálně nazývá genocidou v Gaze – masové zabíjení dětí je zjevně diskutabilní, ale čínský model vládnutí je jaksi mimo přijatelný diskurz.

Když sleduji francouzské novináře, jak o tomto tématu diskutují, vždycky si představím obraz primitivního kmene reagujícího na někoho, kdo poruší posvátné tabu – čiré instinktivní nepřátelství, bez jakékoli intelektuální zvědavosti o tom, proč toto tabu vůbec existuje. Je to syrový ideologický fanatismus se vší zuřivostí náboženských fanatiků, ale bez jejich upřímnosti ohledně toho, co dělají. Mluvit s nimi o tom je jako snažit se rozumět členům kultu: prostě už nikdo nezbyl, máte co do činění s čistým produktem indoktrinace.

Upřímně řečeno, nebylo by to tak důležité, kdyby to pro zemi nemělo takový význam. Existují však dva nesmírně důležité důvody, proč na tom záleží.

Prvním je ten, který jsem již zmínil výše: tito novináři ve skutečnosti generují podporu protičínských názorů mezi francouzským obyvatelstvem a nutí každou francouzskou vládu zaujímat postoje založené nikoli na pečlivé analýze francouzských zájmů, ale na šířené hysterické ideologii.

Představte si například francouzskou vládu, která se snaží spolupracovat s Čínou na multilaterální iniciativě, jako je společná iniciativa v oblasti open-source umělé inteligence, aby zabránila tomu, aby se Evropa stala zcela závislou na amerických technologických gigantech v oblasti tak klíčové technologie. To je nepochybně v zájmu Francie – ve skutečnosti to může být jediná realistická cesta Evropy k dosažení relevance v oblasti umělé inteligence.

Ale už si člověk dokáže představit nekonečné úvodníky, které blábolí o tom, jak jsme odsouzeni k používání „autoritářských algoritmů“ a jak údajně vymývají mozky francouzským občanům. Což je samozřejmě obzvláště ironické vzhledem k tomu, že ti samí lidé, kteří jsou zděšeni „čínskou kontrolou mysli“, nejsou schopni formulovat jedinou originální myšlenku o Číně, která by se odchylovala od indoktrinované ortodoxie.

Je také nesmírně ironické, že i USA, které objektivně mají z vzestupu Číny mnohem více co ztratit, se nyní pod Trumpem spíše posouvají k transakční angažovanosti než k ideologické konfrontaci – Trump pravidelně zmiňuje svůj obdiv k Si Ťin-pchingovi a lásku k Číně, pravděpodobně proto, že chápe, že v multipolárním světě je absolutní nepřátelství k jednomu pólu strategicky absurdní.

Evropa, která zaujala protičínské postoje především jako projev své vazalské loajality vůči Washingtonu, mezitím riskuje, že v této ideologii zůstane uvězněna dlouho poté, co její patron odejde – v podobě pouhé intelektuální setrvačnosti postrádající jakékoli strategické logiky.

Druhý důvod je trochu jemnější, ale je to něco, o čem jsem psal často. Pobyt v dogmatické sféře o něčem vám ze své podstaty brání v pochopení – pochopení vyžaduje intelektuální zvědavost, nuance myšlení a intelektuální pokoru, která vám umožní přiznat si, že realita vaše předsudky nepotvrzuje.

To znamená, že ve Francii je dnes strukturálně nemožné Číně porozumět. Ve skutečnosti je to ještě horší: Nejenže je nemožné Číně porozumět, ale každý, kdo se o to pokusí, se nevyhnutelně stává podezřelým – pouhá snaha o analýzu je považována za morální tabu.

Představte si například francouzského politologa, který by chtěl napsat detailní akademickou práci analyzující účinnost čínských mechanismů místní správy ve srovnání s mechanismy ve Francii – samotný návrh by byl pravděpodobně odmítnut jako ideologicky problematický ještě předtím, než by byla napsána jediná stránka. Nemůžete přece chtít „legitimizovat autoritářství“, že ne?

Zbývá nám konkrétně dezinformace: když se jediný přijatelný diskurz o Číně musí přizpůsobovat předem stanoveným ideologickým závěrům, výsledkem není neutrální ignorance, ale aktivní falšování – francouzská média a akademická obec produkují systematické zkreslování, které je horší než nevědět nic, protože vytvářejí iluzi porozumění a zároveň šíří čistou propagandu.

Proč je to špatné? Koneckonců je možné, že Čína je skutečně skutečnou hrozbou pro západní liberální demokracii a tento druh ideologické bdělosti je přesně to, co je potřeba k ochraně francouzských hodnot a institucí. Že?

No, to je právě ono: Jak můžete posoudit tuto „hrozbu“, když sami systematicky ignorujete údajnou hrozbu? Není to logické: „Čína je hrozbou → proto nemůžeme Čínu analyzovat neutrálně → proto nemůžeme skutečně posoudit, zda Čína hrozbou je.“

A předpokládejme, že Čína skutečně představuje „hrozbu“, hypoteticky: neudělalo by to o to naléhavější opustit ideologické myšlení ve prospěch chladné a tvrdé analýzy? Když čelíme skutečnému strategickému konkurentovi, pohled na něj intelektuálními nástroji náboženského kultu se mi nezdá jako zvlášť vítězná strategie.

Ale je tu ještě zásadnější problém: Čína je objektivně jedním z nejdůležitějších ekonomických a geopolitických hráčů dnešního světa. Zda ji milujete nebo nenávidíte, je irelevantní – ve skutečnosti je to významná globální mocnost, kterou musí Francie a Evropa úspěšně zvládat. Už jen z tohoto důvodu je pohled na Čínu skrze ideologické dogma spíše než jasnou analýzu čirou sebesabotáží.

Závěr: Ať se na to díváte jakkoli, současný francouzský přístup k Číně je skutečně šílený. Pokud nechceme, aby Evropa sklouzla do nového středověku, možná bychom neměli přijímat intelektuální metody originálu.