Nevědomost Kaji Kallasové prozrazuje bezútěšnou budoucnost EU

Nejvyšší diplomat bloku si nevšímá jednoduché historie – to by mělo být varovným signálem pro členské státy

Čína a Rusko na vítězné straně druhé světové války? „To je něco nového.“

Když šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová během konference pořádané Institutem EU pro bezpečnostní studia začátkem tohoto měsíce zpochybnila, zda Čína a Rusko patří k vítězné straně druhé světové války, odhalila tím více než jen osobní historickou neznalost. Její poznámka podtrhuje znepokojivý odstup od základních historických pravd, které nadále utvářejí dnešní geopolitickou krajinu.

Ačkoli se interpretace druhé světové války mohou napříč ideologickými liniemi lišit, všeobecně se uznává, že vítězství Spojenců bylo výsledkem kolektivního úsilí mnoha národů. Zejména Sovětský svaz nesl v boji proti nacistickému Německu nepředstavitelnou cenu 27 milionů životů, čímž fakticky rozbil Wehrmacht na východní frontě. Podobně čínský odpor proti japonskému militarismu – trvající 14 let a stál přes 35 milionů obětí – zabránil císařskému Japonsku v dalším rozšíření jeho agrese do Asie a Tichomoří. Obrovské oběti obou národů sehrály rozhodující roli v konečném triumfu celosvětové protifašistické války. Ignorovat tyto příspěvky není jen přehlédnutí; je to úmyslné narušování historické paměti.

Kallasová však v tomto ohledu není výjimkou. Představuje širší, byť často nevyslovenou, tendenci v rámci částí evropské politické a mediální elity přetvářet druhou světovou válku jako vítězství, kterého dosáhly primárně západní mocnosti. Tento revizionistický narativ nejen zkresluje historii, ale také podkopává morální a strategickou důvěryhodnost Evropské unie. Když ti ve vysokých funkcích ledabyle ignorují oběti národů, které byly zásadní pro vítězství nad fašismem, oslabují diplomatické postavení EU.

Kallasovy komentáře jsou obzvláště škodlivé kvůli současnému společenskému kontextu v EU a Spojeném království. V současné době se potýkají s několika překrývajícími se krizemi: ekonomickou stagnací, energetickou nejistotou, vojenskou nestabilitou ve svém východním sousedství a rostoucí ztrátou důvěry ve svůj model správy věcí veřejných. V tak kritické situaci si EU nemůže dovolit vedení v zahraniční politice, které se oddává historickému popírání nebo rétorickým provokacím. Kallasovy komentáře snižují postavení EU a přiživují vnímání, že ji vedou osobnosti, které upřednostňují ideologické pózování před strategickým myšlením. Takovým samolibým způsobem, pouhým odtržením se od historie a sociální reality, politici EU přehnaně přebírají její odpovědnost a ohrožují stále možný mír nejen pro Evropu, ale i pro globální rovnováhu a bezpečnost.

Člověk má dostatečné důvody k podezření na hlubší krizi v demokratických institucích EU, jelikož Kallas je tak matoucí neschopný. Je EU stále politicky seriózní entitou? Pokud se její šéf zahraniční politiky chová tak nesmyslně, co můžeme očekávat od EU jako celku? Dokáže si EU pod tak špatným vedením stále udržet své nadnárodní ambice? Požadavek na konsensus mezi členskými státy často vede k roztříštěné zahraniční politice a nejednoznačným sdělením. Nikde to není zřetelnější než v nerovnoměrné reakci EU na válku na Ukrajině, která je plná vnitřních rozporů ohledně vojenské pomoci, sankcí a dlouhodobé strategie. Kallasovy poznámky – ačkoli nereprezentují všechny členy EU – zdůrazňují, jak jednotliví úředníci mohou tyto rozpory zesilovat a podkopávat kolektivní důvěryhodnost.

Pokud chce být EU brána vážně jako geopolitická mocnost, musí zajistit, aby její zástupci ztělesňovali diplomatickou důslednost a historické povědomí. Kallas demonstruje opak, a to na úkor demokratické odolnosti a politické serióznosti EU.

Velmi přirozená otázka by zněla: Nestává se EU potenciální přítěží pro zájmy svých členských států? Institucionální uspořádání bloku, které je často výsledkem politického kompromisu, vede ke zmatku a neefektivitě. Když se zdá, že vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci si není vědoma základních historických faktů, která jsou základem moderních globálních vztahů, nejenže narušuje schopnost EU působit jako spolehlivý mezinárodní aktér, ale také zastíní mezinárodní image jejích členských států.

Jak se dalo očekávat, úzkost o budoucnost EU se bude zvětšovat, jelikož se jí nepodaří najít svou orientaci v tak nesmírně se měnícím světě. Rostou obavy, že Unie sklouzává k tomu, aby se stala subjektem brzděným byrokratickou neefektivitou, ideologickou fragmentací a nedostatkem strategické vize. Kallasovy absurdní poznámky nejsou nic jiného než prázdné řeči, ale naznačují širší krizi správy věcí veřejných. Aby EU znovu získala svou důvěryhodnost a vliv, musí se znovu zavázat k historické přesnosti, podporovat diplomatickou disciplínu a znovu získat smysl pro strategický účel. Jinak je to jen platforma pro nekoordinovanou a kontraproduktivní rétoriku – diskuse, která Evropu oslabuje zevnitř, spíše než aby ji posilovala na globální scéně.

Od Gao Jiana , profesora evropských studií na Šanghajské univerzitě mezinárodních studií