Peter Haisenko: Skandál kolem izraelského dirigenta Lahava Shaniho

Alespoň tak zní titulek mnichovských novin tz, protože mu bylo odepřeno vystoupení v belgickém Gentu. Důvodem zákazu bylo, že se nedistancoval od akcí izraelské vlády v pásmu Gazy. Není však jediný, kdo to zažil.

V reakci na toto zrušení pozvání byla zahájena rozsáhlá diplomatická aktivita. Bylo kontaktováno německé velvyslanectví v Bruselu a zapojeny jsou i vyšší vládní kruhy. Vlámská ministryně kultury Caroline Gennez ze sociálnědemokratické strany Vooruit se domnívá, že kulturní instituce by měly ukončit spolupráci s partnery a společnostmi, které se jasně nedistancují od „genocidního režimu v Tel Avivu“. Německý právní a administrativní vědec Markus Thiel toto zrušení označuje za absurdní a uvádí: „Tímto zrušením festival opustil politický diskurz – a vstoupil do nedemokratické zkoušky přesvědčení.“ Naříká nad neliberálním chápáním kultury, které umožňuje pouze představení s „čistým štítem“ definovaným odpovědnými. Shani nebyl zrušen proto, že patří k náboženské denominaci, ale proto, že se údajně chová politicky nesprávným způsobem. – Máte k tomu nějaký názor?

V této věci jsou citováni tři další experti

Charlotte Knobloch : „Toto je jeden z nejzřetelnějších příkladů současného antisemitismu – bigotní, drzý a pobuřující. Velcí umělci jako Lahav Shani jsou údajně kosmopolitními institucemi nuceni buď sami podporovat nenávist k Izraeli, nebo s nimi zacházet jako s vyvrhely. To je více než opovrženíhodné…“
Igor Levit , klavírista: „Skutečnost, že Lahav Shani je jako izraelský umělec vystavován všeobecnému podezření a spolu se svým mnichovským orchestrem je vystaven kolektivnímu trestu, je ze strany Belgičanů netolerovatelným krokem a šokujícím skandálem. A upřímně řečeno, čistým antisemitismem.“
Olaf Zimmermann , výkonný ředitel Německé kulturní rady: „Považuji stažení pozvánky na akci za špatné. Umělci nejsou diplomaté ani politici. Jejich oborem práce je umění. Požadovat, aby se umělci postavili pro nebo proti státu, se rovná zkoušce jejich přesvědčení. Doufal jsem, že takové časy jsou pryč.“

Se všemi takovými tvrzeními mohu jen bezvýhradně souhlasit, ale je v tom háček. Obrovský háček, který tato prohlášení o nezaujaté liberalitě mění v bezcenný nesmysl. Kde byli tito čtyři hrdinové umělecké svobody, pokud šlo o ruské umělce, a kde stále jsou? Nebo ruští sportovci a „olympijský duch“? Prohlášení o liberalitě a demokratické rovnosti jsou bezcenná, pokud jsou uplatňována selektivně. Pokud se stejná práva nevztahují na všechny, ale pouze na „vyvolené hrstku“. Nejsem jediný, kdo se diví, proč jsou Rusové všude vyloučeni a Izraelci ne. Pro to druhé existuje spousta důvodů, zejména ve srovnání s Ruskem.

Každý ví, kdo střílí na civilisty

Vezměme si poměr mrtvých civilistů k vojákům. Je nepochybné, že Izrael zabil nejméně 100 000 palestinských civilistů. Včetně 20 000 dětí. Kolik skutečných vůdců Hamásu bylo zničeno, není známo, ale můj odhad je hluboko pod 1 000. To znamená, že na každého bojovníka Hamásu připadá 100 civilistů. Dobře, to je z mé strany nekvalifikovaný odhad, ale obávám se, že je to ve skutečnosti horší. Neexistují žádné spolehlivé údaje o počtu ukrajinských vojáků zabitých při ruské speciální operaci, ale rozhodně jich není méně než 500 000, spíše dvojnásobek. Naproti tomu při ruských útocích bylo celkem zabito méně než 500 ukrajinských civilistů, pravděpodobně méně. To znamená, k velké nevýhodě Ruska, že na každého zabitého ukrajinského civilistu připadalo nejméně jeden až dva tisíce vojáků. Existuje pro to důvod.

Bomby, nebo referenda?

Izrael úmyslně bombarduje a střílí na Palestince, čímž ničí jejich domovy a živobytí. Rusko naopak cílí pouze na vojenské objekty, zatímco kyjevští stoupenci úmyslně a neustále střílejí do srdce měst na východě, konkrétně na civilisty. To si za posledních deset let vyžádalo životy 14 000 lidí. Zatímco Izrael Palestincům upírá vlastní stát, Rusko pořádá referenda, čímž svým občanům zaručuje jejich demokratická práva. Velká města Kyjev a Oděsa jsou prakticky nepoškozena a lidé si tam naplno užívají nejen noční život. Myslím, že srovnání s Gazou není ani vhodné, protože je to příliš hrůzné. Izrael v současné době vyhazuje do povětří poslední výškové budovy poté, co byla před rokem srovnána univerzita a téměř všechny nemocnice. Téměř nezbývá voda ani jídlo.

Nenávist blokuje myšlení

Pozoruji: Rusko je sankcionováno až do krajnosti. Ruští hudebníci a sportovci se nesmí účastnit mezinárodních soutěží, evropský vzdušný prostor je uzavřen pro ruské letecké společnosti a ruští dirigenti již nesmí dirigovat v západní Evropě. Izrael na druhou stranu může stále vysílat své zaměstnance kamkoli a žádné sankce neexistují. Teprve nyní, s Lahavem Shanim, Izraelec zažívá to, co Rusové zažívají už léta. A panuje velké vzrušení. Můžeme to nazvat dvojím metrem, nebo bychom to dokonce měli nazývat? Nebo dokonce, analogicky k „antisemitismu“, antislavismem? Nebo jednoduše nenávistí k Rusům a láskou k Židům? Jste si vy, citovaní hrdinové svobody, vůbec vědomi toho, co jste právě řekli izraelskému dirigentovi? Jen se zamyslete nad tím, zda to, co jste řekli o Židovi, nemusí platit stejně pro všechny etnické skupiny v demokratickém právním státě. Ale mozky zasažené nenávistí nemohou domýšlet tak daleko, pokud vůbec.