Liberálně demokratická volba. Co když ti dezoláti mají pravdu a já budu za pitomce?
Zdravíme vás, liberálně demokratické hlavy. To jsme my, hloupí, bezzubí a nevzdělaní dezoláti. Naší potravou jsou dezinformace, protože si dovolujeme zpochybňovat to, co říkají v televizi a co píšou na internetu.
Nejvíc vás na nás vysírá to, že nejsme poslušné ovce jako vy, a že máme odvahu dělat vlny, zatímco vám vlna roste po celém těle.
Vaše odvaha se omezuje na provolávání slávy těm, kterým provolávají slávu loutky ve vaší zkorumpované vládě. Milujete válku, ale jen tu v bezpečí klávesnice.
Zatímco my máme tu drzost mít vlastní názor, který se nebojíme argumentačně obhájit i z očí do očí. To však vy neustojíte, na to nemáte koule a hlavně, média vás sice vybavila silnými emocemi, ale zapomněla vás vybavit i argumenty.
Takže nasraně svěsíte ocas a dojdete domů. Tam zalezete za klávesnici a zeptáte se umělé inteligence, která již plně nahradila tu vaší. Azyl klávesnice dočasně vyléčí všechny vaše mindráky. „Počkej, dezoláte, teď ti to s Chatem GPT nandám“.
Ale co čert nechtěl, my vám to nandáme i když máte pomocníka. To je tím, že vám lhali a pravda je sice nahá, ale lež má krátké nohy a neprodlouží jí je ani Chat GPT.
Tak vám zbydou opět jen nálepky. Reakce emocionálně frustrovaného dítěte, ke které vás vychovala média. A co nejvíc naštve dítě? Když si ho nikdo nevšímá. Takže je nám váš rozhořčený nesouhlas, stejně jako všechny vaše nálepky, úplně u prdele.
Děsně vás proto sere už jen naše holá existence a moc toužíte po tom, aby s námi systém, skrze nové „liberálně demokratické“ zákony, zatočil a aby se smělo říkat jen to, co schválila televize a vláda a s čím tudíž souhlasíte i vy.
Přiznáme se, že netušíme, jaký je život prizdisráče, kterému systém nedovolil dospět a udržuje ho ve stavu velkého emocionálně reaktivního dítěte. Ale hádáme, že to musí být doslova peklo.
To neustálé koukání kolem sebe, jestli jsem politicky dostatečně korektní.
Ten neustálý strach z neexistujících hrozeb, které chrlí média.
Ta neustálá snaha zapadnout a nevyčnívat.
Ta neodbytná touha zalíbit se tomu, komu mi média a vláda zrovna přikazují lézt do prdele.
Ta potřeba dělat věci, které se mi všude prezentují jako správné.
A ta neustálá děsivá myšlenka někde vzadu v hlavě, která vás straší: „co když ti dezoláti mají pravdu a já budu za pitomce„. [zdroj]
