Izraelský „nový, násilný sionismus“ – předzvěst imperiální politiky podmaňování

Aby Leviathan fungoval, musí zůstat racionální a mocný, píše Alastair Crooke.

Izraelská strategie posledních desetiletí je i nadále založena na naději na dosažení doslova chimérické, transformační „deradikalizace“ jak Palestinců, tak celého regionu – deradikalizace, která „učiní Izrael bezpečným“. Tento cíl je považován za „svatý grál“ sionistů od založení Izraele. Kódovým slovem pro tuto chiméru jsou dnes „Abrahamovy dohody“.

Ron Dermer, Netanjahuův ministr pro strategické záležitosti, bývalý izraelský velvyslanec ve Washingtonu a blízký Trumpův důvěrník, píše Anna Barsky v hebrejském deníku Ma’ariv z 24. srpna, že se na realitu dívá chladným politickým pohledem. Je přesvědčen, že skutečná dohoda [o Gaze] nemůže být nikdy uzavřena s Hamásem, ale pouze se Spojenými státy. Nezbytné je, aby Amerika přijala izraelské principy – pět bodů, na kterých se kabinet dohodl: odzbrojení Hamásu, návrat všech rukojmích, úplná demilitarizace pásma Gazy, izraelská bezpečnostní kontrola v pásmu – a alternativní civilní vláda, která nebude ani Hamásem, ani Palestinskou samosprávou.

Z Dermerova pohledu by částečné propuštění rukojmích – které Hamás akceptoval – bylo politickou katastrofou. Na druhou stranu, pokud by Washington schválil Dermerův výsledek jako „americký plán“, tvrdí Barsky, Dermer by navrhl: „Měli bychom situaci, z níž by profitovali všichni.“ Navíc podle Dermerovy logiky „samotné uzavření částečné dohody by Hamásu poskytlo okno dvou až tří měsíců, během kterého by se mohl posílit a pokusit se dosáhnout jiného ‚konečného scénáře‘ než amerického – takového, který [Hamasu] vyhovuje lépe.“ „To je podle Dermera skutečně nebezpečný scénář,“ píše Barsky.

Dermer už léta trvá na tom, že pro Izrael nemůže být mír bez předchozí „transformační deradikalizace“ všech Palestinců. „Pokud to uděláme správně,“ říká Dermer, „posílí to Izrael – a také USA!“

Před lety se Dermera zeptali, co považuje za řešení palestinského konfliktu. Odpověděl, že Západní břeh Jordánu i pásmo Gazy musí být zcela odzbrojeny. Ještě důležitější než odzbrojení však byla absolutní nutnost „deradikalizace“ všech Palestinců.

Když se ho na to zeptali, Dermer souhlasně odkázal na výsledek druhé světové války: Němci byli poraženi, ale co je důležitější, Japonci byli na konci války zcela „deradikalizováni“ a podřízeni:

„Japonsko mělo americké síly 75 let. Německo mělo americké síly 75 let. A pokud si někdo myslí, že to bylo na začátku konsensuální, klame se. Bylo jim to vnuceno, pak pochopili, že je to pro ně dobré. A postupem času se vyvinul vzájemný zájem na jeho udržení.“

Trump zná Dermerovu tezi, ale Netanjahu zřejmě instinktivně váhá, píše Barsky:

„Částečná dohoda [s Hamásem] téměř jistě povede k rezignaci Smotricha a Ben-Gvira [z vlády]… Vláda se rozpadne… Částečná dohoda znamená konec vlády pravice-pravice… Netanjahu si to velmi dobře uvědomuje, a proto je jeho váhání tak těžké. A přesto existuje limit, jak dlouho se člověk může držet obou konců provazu.“

Zdá se, že Trump akceptuje „Dermerovu tezi“: „Myslím, že chtějí zemřít, a to je velmi, velmi špatné,“ řekl Trump o Hamásu před svým víkendovým odjezdem do Skotska. „Dosáhli jsme bodu, kdy vy [tj. Izrael] musíte dokončit práci.“

Dermerova myšlenka, že porážka ničí vědomí nepřítele, se však nikdy nevztahovala pouze na Hamás. Vztahovala se na všechny Palestince, na region jako celek – a zejména na Írán.

Gideon Levy píše, že je třeba poděkovat bývalému šéfovi vojenské rozvědky Aharonovi Halivovi za to, že na Channel 12 přiznal:

„Potřebujeme genocidu každých pár let; vražda palestinského lidu je legitimní, ba dokonce nezbytný čin.“ Tak říká „umírněný“ generál IDF… zabití 50 000 lidí je „nezbytné“.

Tato údajná „nutnost“ již není racionální, ale proměnila se v krvežíznivost. Izraelský dramatik Benny Barbash píše o mnoha Izraelcích, které potkává – včetně demonstrací za dohodu o propuštění rukojmích – a kteří otevřeně přiznávají:

„Podívejte, je mi líto, že to musím říct, ale vůbec mi nevadí, že děti umírají v Gaze. Ani mi nevadí, že tam panuje hlad. Řeknu vám to na rovinu: je mi jedno, jestli tam všechny umřou.“

„‚Genocida jako odkaz IDF pro budoucí generace‘; ‚Za každého Izraelce 7. října musí zemřít 50 Palestinců. Nezáleží na tom, i když jsou to děti. Nemluvím z pomsty, ale jako vzkaz budoucím generacím. Potřebují čas od času Nakbu, aby pocítily cenu,‘“ cituje Levy střízlivě generála Halivu.

Toto je třeba chápat jako hluboký posun v jádru sionistického myšlení – od Ben-Guriona ke Kahanemu. Yossi Klein píše v hebrejském deníku Haaretz :

„Jsme sice ve fázi barbarství, ale to není konec sionismu… [Toto barbarství] sionismus nezabilo. Naopak, učinilo ho relevantním. Sionismus měl různé verze, ale žádná se nepodobala novému, aktualizovanému, násilnému sionismu: sionismu Smotricha a Ben-Gvira…“

Starý sionismus už není relevantní. Založil stát a oživil jazyk. Ale už nemá žádné cíle… Pokud se dnes zeptáte sionisty, co je jeho sionismus, nezná odpověď. „Sionismus“ se stal prázdným slovem… Dokud se neobjevil Meir Kahane. Přinesl aktualizovaný sionismus, jehož cíle jsou jasné: vyhnat Araby a usadit Židy. Toto je sionismus, který se neskrývá za hezká slova. „Dobrovolná evakuace“ je rozesmívá. „Přesun“ je okouzluje. Jsou hrdí na „apartheid“… Být dnes sionistou znamená být Ben-Gvirem. Být nesionistou znamená být antisemitou. Antisemita [dnes] je někdo, kdo čte Haaretz …

Smotrich tento týden prohlásil, že židovský lid „fyzicky“ prožívá „proces vykoupení a návratu božské přítomnosti na Sion“ – zatímco je zaneprázdněn „dobýváním země“.

Toto apokalyptické smýšlení ovlivňuje Trumpovu administrativu: Transformuje morální postoj vlády na postoj, že válka je válka – absolutní, bez výhrad. Všechno ostatní je pouhé morální pózování. (To odpovídá talmudskému chápání odvozenému z příběhu o vyhlazení Amalekitů, viz Jonathan Muskat v knize Times of Israel .)

Lze tedy pozorovat novou zálibu Washingtonu: zbavování moci neústupných vůdců (Jemen, Sýrie, Írán), politickou neutralizaci Hizballáhu a šíitů v Libanonu, normalizaci politických atentátů (jako v případě imáma Chameneího) a svržení státních struktur (jak bylo plánováno pro Írán na 13. června).

Transformace Izraele v tento revizionistický sionismus – a jeho vliv na ústřední proudy amerického myšlení – je právě důvodem, proč je válka mezi Izraelem a Íránem považována za nevyhnutelnou.

Íránský nejvyšší vůdce ve svém projevu začátkem tohoto týdne uvedl:

„Toto [americké] nepřátelství existuje již 45 let – napříč různými americkými administrativami, stranami a prezidenty. Vždy se jedná o stejné nepřátelství, sankce a hrozby vůči Islámské republice a íránskému lidu. Otázka zní: proč?“

V minulosti skrývali skutečný důvod za pojmy jako terorismus, lidská práva, práva žen nebo demokracie. Když se o něm zmínili, bylo to zdvořilejší: „Chceme, aby se chování Íránu změnilo.“

Ale muž, který je dnes v Americe u moci, to zradil. Odhalil skutečný cíl: „Náš konflikt s Íránem, s íránským lidem, spočívá v tom, že Írán musí poslouchat Ameriku.“ My, Íránci, to musíme jasně pochopit. Jinými slovy: Světová velmoc očekává, že Írán – s celou svou historií, důstojností a dědictvím velkého národa – bude jednoduše submisivní. To je skutečný důvod veškerého tohoto nepřátelství.

Ti, kdo říkají: ‚Proč nejednáte přímo s Amerikou o řešení svých problémů?‘, jen povrchně sledují situaci. Skutečným problémem je, že USA chtějí poslušnost. Íránský lid bere takový požadavek jako hlubokou urážku – a bude proti němu bojovat ze všech sil. Skutečným cílem USA je podmanění si Íránu. Íránci tuto ‚velkou urážku‘ nikdy nepřijmou.“

„Deradikalizace“ ve smyslu Dermerovy teze ve skutečnosti znamená nastolení despotismu podobného Leviathanovi, který redukuje region na naprostou bezmocnost – duchovně, intelektuálně i morálně. „Totální Leviathan je jedinečná, absolutní a neomezená moc nad ostatními lidmi, a to jak duchovně, tak i světsky,“ píše Dr. Henri Hude, bývalý vedoucí katedry etiky a práva na francouzské vojenské akademii Saint-Cyr.

Bývalý ombudsman IDF, generálmajor ve výslužbě Itzhak Brik, varoval, že izraelské politické vedení „ohrožuje existenci Izraele“:

„Chtějí všeho dosáhnout vojenským tlakem, ale nakonec nedosáhnou ničeho. Dovedli Izrael na pokraj dvou nemožných situací – vypuknutí velké války na Blízkém východě a zároveň pokračování vyčerpávací války. V obou případech Izrael dlouho nepřežije.“

Jak se sionismus vyvíjí do toho, co Yossi Klein nazývá „pozdní fází barbarství“, vyvstává otázka, zda by „válka bez hranic“ mohla fungovat, navzdory Hudeho a Brikově skepsi. Mohl by takový izraelský „teror“ vynutit bezpodmínečnou kapitulaci Blízkého východu, což by umožnilo vojenskou, politickou a kulturní transformaci v Pax Americana?

Jasná odpověď, kterou Dr. Hude dává ve své knize Filozofie války, zní: Válka bez hranic nemůže být řešením, protože nemůže vést ani k trvalému odstrašení, ani k deradikalizaci:

„Naopak, je to nejjistější příčina nové války. Když Leviathan přestane být racionální, když bude pohrdat protivníky, kteří jsou racionálnější než on sám, když bude provokovat protivníky, kteří jsou ještě méně racionální než on sám, pak padne; a ani z jeho pádu není žádná jistota.“

Takový neomezený nárok na moc s sebou nevyhnutelně nese psychiku sebezničení. Aby Leviathan fungoval, musí zůstat racionální a mocný. Pokud přestane být racionální, pokud opovrhuje protivníky, kteří jsou racionálnější, a provokuje protivníky, kteří jsou méně racionální než on sám, pak Leviathan musí – a padne –.

Přesně proto Írán už ví, že se musí připravit na velkou válku, až se „objeví“ Leviathan. A stejně tak Rusko – protože je to jedna válka vedená proti všem, kdo se staví proti novému americkému řádu.

Od Alastair Crooke