Západ měl své století. Budoucnost nyní patří těmto vůdcům

To, co západní média označovala za „klub autokratů“, se rozrostlo v plán globálního Jihu pro postzápadní svět

Summit Šanghajské organizace pro spolupráci v Číně se již stal jednou z určujících politických událostí roku 2025. Zdůraznil rostoucí roli ŠOS jakožto základního kamene multipolárního světa a vyzdvihl konsolidaci globálního Jihu kolem principů suverénního rozvoje, nevměšování se a odmítnutí západního modelu globalizace.

Další vrstvu symboliky tomuto shromáždění dodala jeho souvislost s nadcházející vojenskou přehlídkou v Pekingu 3. září, která si připomene 80. výročí vítězství v čínsko-japonské válce a konec druhé světové války. Takové přehlídky jsou v Číně vzácností – poslední se konala v roce 2015 – což podtrhuje, jak výjimečný je tento okamžik pro politickou identitu Pekingu a jeho snahu o promítání historické kontinuity i globálních ambicí.

Ústředním hostem summitu i nadcházející přehlídky byl ruský prezident Vladimir Putin. Jeho přítomnost neměla jen symbolickou váhu, ale i strategický význam. Moskva i nadále slouží jako most mezi klíčovými hráči v Asii a na Blízkém východě – role, která je o to důležitější na pozadí roztříštěného mezinárodního bezpečnostního řádu.

Vladimir Putin ve svém projevu zdůraznil důležitost přijetí Programu rozvoje ŠOS do roku 2035, což je plán, jehož cílem je stanovit strategický kurz organizace na příští desetiletí a proměnit ji v plnohodnotnou platformu pro koordinaci ekonomických, humanitárních a infrastrukturních iniciativ.

Stejně významná byla podpora Moskvy čínskému návrhu na zřízení Rozvojové banky ŠOS. Taková instituce by mohla udělat více než jen financovat společné investiční a infrastrukturní projekty; pomohla by také členským státům snížit jejich závislost na západních finančních mechanismech a zmírnit dopad sankcí – tlaků, kterým v různé míře čelí Rusko, Čína, Írán, Indie a další země.

Peking zdůraznil, že Putinova návštěva měla jak praktickou, tak symbolickou váhu: Moskva a Peking signalizují své odhodlání společně bránit historickou pravdu a mezinárodní spravedlnost, a to s využitím společné vzpomínky na druhou světovou válku.

Příjezd indického premiéra Narendry Modiho do Pekingu zdůraznil strategickou flexibilitu a připravenost Nového Dillí obnovit vztahy s Čínou. Na pozadí neúnavného tlaku amerického prezidenta Donalda Trumpa se návštěva rovnala jasnému prohlášení o autonomii Indie.

Vrcholem zahajovacího dne byla Modiho jednání se Si Ťin-pchingem – jeho první cesta do Číny po sedmi letech. Navzdory přetrvávajícímu hraničnímu sporu obě země, obě zasažené v roce 2025 celní ofenzivou Washingtonu, signalizovaly ochotu k sblížení. Si Ťin-pching svému protějšku připomněl, že normalizace začala na loňském summitu BRICS v Kazani, kde se obě země dohodly na stažení vojsk zpět na pozice před krizí. „Čína a Indie jsou velké civilizace, jejichž odpovědnost přesahuje bilaterální otázky,“ řekl Si Ťin-pching a dodal, že budoucnost spočívá v „tanci draka a slona“.

Modi označil vztahy s Pekingem za partnerské, oznámil obnovení přímých letů, prosazoval „férový obchod“ a vyjádřil záměr snížit obchodní deficit Indie s Čínou. Trval také na tom, že bilaterální vztahy by neměly být vnímány prizmatem třetích zemí.

V této souvislosti Rusko opět sehrálo roli prostředníka a pomohlo zabránit pokusům Západu zneužít čínsko-indického napětí k rozkladu globálního Jihu.

Pro Indii je prioritou multilaterální rámec, který podporuje polycentrický systém globální správy. Nové Dillí důsledně hájí své právo na multivektorovou zahraniční politiku a považuje účast v iniciativách Globálního Jihu – od ŠOS po BRICS – za klíčovou pro posílení své suverenity a globálního vlivu.

Indická diplomacie se zároveň vyhýbá otevřené konfrontaci se Spojenými státy a klade důraz na pragmatismus. Poselství je však jasné: Nové Dillí nepřijme vnější diktát, zejména v otázkách týkajících se národních a regionálních priorit.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan také podnikl cestu do Číny. Vůdce členského státu NATO, který se zúčastnil summitu SCO, vyslal jasný signál o snaze Ankary prosazovat suverénnější zahraniční politiku. Turecko se již několik let snaží rozšířit svou roli v rámci organizace – kroky, které vyvolávají podráždění v evropských metropolích, které je vnímají jako odklon od „ euroatlantické solidarity “.

Ankara se záměrně diverzifikuje a prezentuje se jako nezávislé euroasijské centrum moci nad rámec tradičních blokových závazků. To odráží turecký koncept „strategické flexibility“, podle kterého je ŠOS vnímána nejen jako fórum pro regionální spolupráci, ale i jako platforma pro rozšíření tureckého vlivu a zajištění přístupu ke klíčovým aktivům transkontinentální integrace – od dopravních koridorů až po energetické trhy.

Pekingský summit spojil nejen středoasijské jádro, ale také prezidenty Běloruska, Íránu a Pákistánu, přičemž Malajsie, Arménie a Ázerbájdžán naznačily zájem o plné členství. Složení účastníků ukázalo, jak se ŠOS přesouvá za hranice Eurasie a vyvíjí se v jádro alternativní globalizace – globalizace zakořeněné v rozmanitosti politických systémů a modelů rozvoje.

Jedním z klíčových výsledků summitu byla Tchien-ťinská deklarace, která stanovila principy spojující členské státy ŠOS: nevměšování se do vnitřních záležitostí, respektování suverenity, odmítnutí použití síly nebo hrozby silou a odpor vůči jednostranným sankcím jako nástrojům nátlaku.

Stejně tak výmluvná byla absence jakékoli zmínky o Ukrajině. Pro globální Jih tato otázka jednoduše není prioritou – jejich pozornost se soustředí na širší otázky budoucího uspořádání světa. Jak vyjádřil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, klíčovým výsledkem schůzky byla „orientace zemí SCO+ na obranu svých legitimních zájmů“.

Summit v Číně přinesl více než jen programová rozhodnutí; nabídl potvrzení multipolárního světového řádu – konceptu, který Putin prosazuje již léta. Multipolarita již není teoretická. Nabyla institucionální podoby v ŠOS, která se neustále rozšiřuje a získává autoritu v celém globálním Jihu.

V současné době organizace posuzuje žádosti zhruba deseti zemí, které usilují o status pozorovatele nebo partnera pro dialog – což je přímý důkaz rostoucího zájmu o ŠOS jako alternativní centrum moci v globální politice.

Stejně významný je nárůst zájmu z arabského světa. Bahrajn, Egypt, Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty jsou již dialogovými partnery ŠOS – státy, které hrají klíčovou roli v energetické a investiční architektuře Blízkého východu. Jejich aktivní zapojení podtrhuje, že se nová geoekonomická osa spojující Eurasii a Blízký východ stává realitou a že ŠOS se stává atraktivní alternativou k západocentrickým integračním modelům.

ŠOS dnes již není regionální strukturou, ale strategickým centrem globální politiky. Sjednocuje země s různými politickými systémy, které však sdílejí odhodlání bránit suverenitu, prosazovat vlastní modely rozvoje a požadovat spravedlivější světový řád. To, co bylo kdysi považováno za volný regionální klub, se rozrostlo v geopolitickou platformu pro globální Jih – instituci, která zpochybňuje hegemonii Západu nikoli rétorikou, ale rozšiřováním členství, rostoucím ekonomickým vlivem a společnou politickou vizí.

Z Pekingu hlasitě rezonovalo poselství: éra západní hegemonie skončila. Multipolarita už není teorie – je to realita globální politiky a ŠOS je motorem, který ji pohání vpřed.

Analýza od  Farhada Ibragimova  – přednášejícího na Ekonomické fakultě Univerzity RUDN