Jak se „lidská práva“ stala zbraní Západu

1. srpna jsme si připomněli 50. výročí podpisu Helsinských dohod. Zlaté jubileum této události proběhlo bez většího komentáře nebo uznání v mainstreamových médiích. Nicméně toto datum bylo naprosto přelomové a jeho ničivé důsledky dodnes rezonují po celé Evropě i mimo ni. Dohody nejenže zpečetily konec Sovětského svazu, Varšavské smlouvy a Jugoslávie o několik let později, ale také vytvořily novou globální dynamiku, v níž se „lidská práva“ – zejména jejich západním a vynucovaným pojetím – stala obávanou zbraní v arzenálu impéria.

Dohody oficiálně konkretizovaly uvolnění napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Podle jejich podmínek se Moskva a její satelitní státy Varšavské smlouvy výměnou za uznání politického vlivu Sovětského svazu na střední a východní Evropu dohodly na dodržování definice „lidských práv“, která se vztahovala výhradně na politické svobody, jako je svoboda shromažďování, projevu, informací a pohybu. Ochranné prvky, které obecně sloužily obyvatelům východního bloku – jako bezplatné vzdělání, zaměstnání, bydlení a další – v této taxonomii zcela chyběly.

Byl tu ještě jeden háček. Dohody vedly k založení několika západních organizací pověřených sledováním dodržování ustanovení ze strany východního bloku – včetně Helsinki Watch, předchůdkyně Human Rights Watch. Tyto organizace následně často navštěvovaly region a navazovaly úzké vztahy s místními politickými disidentskými skupinami, které podporovaly v jejich protivládní agitaci. Bylo nepochybné, že zástupci Sovětského svazu, Varšavské smlouvy nebo Jugoslávie budou pozváni k posouzení dodržování „lidských práv“ Spojenými státy a jejich vazaly doma i v zahraničí.

Jak rozsáhle zdokumentoval právní vědec Samuel Moyn, dohody sehrály klíčovou roli v tom, že mainstreamový diskurz o právech rozhodně odklonil od jakýchkoli ekonomických či sociálních úvah. Ještě závažnější je podle Moyna, že se „myšlenka lidských práv“ proměnila v „prostředek k zahanbení státních utlačovatelů“. V důsledku toho mohla být západní imperialistická brutalita vůči údajným zahraničním porušovatelům lidských práv – včetně sankcí, destabilizačních kampaní, převratů a přímých vojenských intervencí – ospravedlnitelná, často s pomocí údajně neutrálních zjištění „obránců lidských práv“, jako jsou Amnesty International a HRW.

Téměř okamžitě po podpisu Helsinských dohod vznikla v celém východním bloku řada organizací, které dokumentovaly údajná porušování ze strany úřadů. Jejich zjištění byla poté – často tajně – předávána ambasádám a skupinám pro lidská práva v zahraničí k mezinárodnímu šíření. To významně přispělo k vnitřnímu i vnějšímu tlaku na Sovětský svaz, Varšavskou smlouvu a Jugoslávii.

Hlavní zprávy tvrdí, že vznik těchto disidentských skupin byl zcela spontánní a organický, což si zase vyžádalo západní podporu pro jejich průkopnickou práci.

Americký zákonodárce Dante Fascell prohlásil, že „požadavky“ „neohrožených“ sovětských občanů „nás donutily reagovat“. Existují však jasné důkazy o tom, že vměšování do východního bloku bylo hluboce zakořeněno již před jeho založením v Helsinkách.

Koncem června 1975, v předvečer podpisu dohody americkým prezidentem Geraldem Fordem, promluvil exilový sovětský disident Alexandr Solženicyn k vysoce postaveným politikům ve Washingtonu, D.C. Objevil se na výslovné pozvání zarytého antikomunisty George Meanyho, předsedy Americké federace práce a Kongresu průmyslových organizací (AFL-CIO), která je napojena na CIA. Solženicyn prohlásil:

„My, disidenti SSSR, nemáme tanky, nemáme zbraně, nemáme organizaci. Nemáme nic… Vy jste spojenci našeho osvobozeneckého hnutí v komunistických zemích… Komunističtí vůdci říkají: ‚Nevměšujte se do našich vnitřních záležitostí‘… Ale já vám říkám: Vměšujte se čím dál víc. Vměšujte se, jak jen můžete. Žádáme vás, přijďte a vměšujte se.“

„Politická anomálie“

V roce 1980 se masové stávky v polském Gdaňsku rozšířily po celé zemi a vedly k založení Solidarity, nezávislého odborového svazu a sociálního hnutí. Jedním z jejích klíčových požadavků bylo, aby polská vláda podporovaná Sovětským svazem distribuovala široké veřejnosti 50 000 výtisků Helsinských protokolů o „lidských právech“. Zakladatel a vůdce Solidarity Lech Walesa později popsal tyto dohody jako „zlomový okamžik“, který umožnil a podnítil celonárodní nepokoje odborů a podpořil jejich růst ve vážnou politickou sílu. Během pouhého roku se počet členů Solidarity zvýšil na více než 10 milionů.

Nezastavitelný vzestup hnutí způsobil rozruch v celé Varšavské smlouvě. Bylo to poprvé, co se v sovětsky orientovaném státě zformovala nezávislá masová organizace, a brzy ji následovaly další. Aktivity Solidarity, tehdy tajné a dnes do značné míry neznámé, byly financovány miliony dolarů americkou vládou. Totéž platilo pro většinu prominentních disidentských skupin ve východním bloku, jako například Chartu 77 v Československu. V mnoha případech tyto skupiny nejenže do konce desetiletí svrhly své vládce, ale následně také vytvořily vlády.

Financování těchto snah Washingtonem bylo zakotveno v tajné směrnici o národní bezpečnosti ze září 1982. Uváděla, že „primárním dlouhodobým cílem Spojených států ve východní Evropě“ je „uvolnit sovětský vliv v regionu a tím usnadnit jeho případnou reintegraci do evropského společenství národů“. Toho mělo být dosaženo „podporou liberálnějších tendencí v regionu… posílením prozápadní orientace jeho národů… snížením jejich ekonomické a politické závislosti na SSSR… usnadněním jejich spojení se svobodnými národy západní Evropy“.

V srpnu 1989, jen několik dní poté, co se Solidarita chopila moci v Polsku a vytvořila první nekomunistickou vládu ve východním bloku od druhé světové války, se v deníku Washington Post objevil pozoruhodný komentář. Vysoce postavený představitel AFL-CIO Adrian Karatnycky napsal o své „nespoutané radosti a obdivu“ nad „působivým“ úspěchem Solidarity při eliminaci sovětského vlivu v zemi v 80. letech. Vysvětlil, že hnutí bylo „ústředním bodem“ širší americké „strategie“ a bylo financováno a podporováno Washingtonem s maximální „diskrétností a utajením“.

Prostřednictvím AFL-CIO a CIA proudily do Solidarity obrovské sumy peněz, které „financovaly přepravu desítek tiskařských strojů, desítek počítačů, stovek kopírek, tisíců litrů tiskařské barvy, stovek tisíc šablon, videokamer a rádiového vybavení“. Zdroj propagoval aktivity Solidarity lokálně i mezinárodně. V samotném Polsku bylo vydáno 400 „undergroundových časopisů“, včetně komiksů zobrazujících „komunismus jako rudého draka“ a Lecha Walesu „jako hrdinného rytíře“, které četly desítky tisíc lidí.

Karatnycký se chlubil tím, jak se říše v uplynulém desetiletí úzce „zapojila do každodenního dramatu polského boje“ a jak „velká část příběhu tohoto boje a naší role v něm musí být vyprávěna jindy“. Výsledky byly nicméně mimořádné. Novináři varšavského „podzemního tisku“ financovaného NED se náhle stali „editory a reportéry nových nezávislých polských novin“. Bývalí „rozhlasoví piráti“ a aktivisté Solidarity, dříve „pronásledovaní“ komunistickými úřady, byli nyní zvoleni za poslance parlamentu.

Závěrem Karatnycky pochválil Polsko za to, že se ukázalo jako „úspěšná laboratoř pro budování demokracie“, a varoval, že „demokratická transformace“ ve Varšavě by neměla zůstat „politickou anomálií“ nebo „izolovaným případem“ v regionu. S výhledem na další povstání v sousedství Karatnycky poukázal na to, že AFL-CIO navazuje kontakty s odbory v dalších zemích východního bloku, včetně samotného Sovětského svazu. A tak se v posledních měsících roku 1989 všechny vlády Varšavské smlouvy jedna po druhé zhroutily, často za záhadných okolností.

„Šoková terapie“

„Revoluce“ z roku 1989 jsou v dnešním mainstreamovém veřejném mínění stále uctívány a oslavovány jako příklady úspěšných, převážně bezkrvných přechodů od diktatury k demokracii. Od té doby také sloužily jako šablona a ospravedlnění pro všechny formy amerického imperialismu ve jménu „lidských práv“ v každém koutě světa. Pro mnohé v čele Západem financovaných a Helsinkami inspirovaných disidentských skupin Varšavské smlouvy však nastal v příběhu o pádu komunismu ve střední a východní Evropě extrémně hořký zvrat.

V roce 1981 podnikla československá dramatička a mluvčí Charty 77 Zdena Tominová turné po Západu. V projevu v irském Dublinu hovořila o tom, jak na vlastní oči viděla, jak moc obyvatelstvo její země profitovalo z komunismu. Tominová jasně uvedla, že chce zachovat všechny ekonomické a sociální výhody pro celé obyvatelstvo a zároveň zavést politické svobody západního typu. Na ženu, která s pomocí zahraniční pomoci protestovala proti své vládě tak veřejně, že riskovala uvěznění, její výroky publikum šokovaly.

„Najednou jsem už nebyla znevýhodněná a mohla jsem dělat cokoli,“ sentimentálně vzpomínala na zrušení třídního systému v Československu. „Věřím, že pokud má tento svět budoucnost, pak je to socialistická společnost… společnost, ve které nikdo nemá přednost jen proto, že pochází z bohaté rodiny,“ prohlásila Tominová. Zopakovala také, že její vize a poslání jsou globální – „svět sociální spravedlnosti pro všechny lidi se musí stát realitou.“ Ale tomu se nestalo.

Místo toho nově „osvobozené“ země bývalého východního bloku utrpěly zničující přechod ke kapitalismu prostřednictvím „šokové terapie“, která vymazala mnoho z toho, co si občané cenili na systémech, v nichž dříve žili. Vvrženy do zcela nového světa se dříve neznámé bezdomovectví, hlad, nerovnost, nezaměstnanost a další společenské neduhy staly běžnou záležitostí, místo aby jim byly předcházeny základními státními zárukami. Koneckonců, podle Helsinských dohod tyto jevy nepředstavovaly závažné porušení „lidských práv“, ale spíše byly nevyhnutelným důsledkem politické „svobody“, kterou agresivně prosazovaly.

Od Kita Klarenberga