„Jak Západ kriminalizoval diplomacii“
Diplomacie se v západních médiích stala sprostým slovem, protože se „zlými hochy“, jako je Rusko, Čína, Írán a tak dále, nemůžete mluvit; ti se musí podřídit vůli Západu. Jak k tomu došlo?
Profesor Glenn Diesen upoutal mou pozornost svým talentem vysvětlovat složité problémy snadno srozumitelným způsobem ve svých článcích. Nedávno přednesl projev ve Vatikánu, který následně shrnul v článku.
Projev se týkal diplomacie, což se na Západě stalo téměř sprostým slovem. Západ diplomacii nepraktikuje už celá desetiletí, ale místo toho klade ostatním zemím ultimáta. A když se tomu jiné země brání, neprobíhá žádné vyjednávání – jako v dřívějších dobách – ale Západ dotčeným zemím vyhrožuje, trestá a uvaluje sankce. A pokud se nejedná o nijak zvlášť silné země, Západ je zničí válkou.
Profesor Diesen ve svém článku analyzoval dané téma na pozadí dějin posledních staletí, a protože článek shledávám velmi zajímavým a výstižně napsaným, přeložil jsem ho.
Začátek překladu:
Jak Západ kriminalizoval diplomacii
od profesora Glenna Diesena
Tragédie mocenské politiky pramení z mezinárodní anarchie, která se vztahuje k absenci ústřední autority ve světě. Výchozím bodem studií mezinárodní bezpečnosti je proto obvykle soutěž o bezpečnost, jelikož bezpečnost jednoho státu často znamená nejistotu pro jiný.
Tento mezinárodní systém, založený na mezinárodní anarchii, vznikl Vestfálským mírem z roku 1648, který položil základy moderního světového řádu. Hegemonický systém se zhroutil a po 30 letech války se ukázalo, že mír nevzejde z vítězství nového hegemona. Třicetiletá válka tak skončila Vestfálským mírem, který byl založen na uznání, že mír bude záviset na rovnováze sil mezi suverénními státy. Bezpečnost ve Vestfálském systému tedy znamená zmírnění konkurence v oblasti bezpečnosti pokusem o vytvoření formátů pro nedělitelnou bezpečnost. Vestfálský mír je často obviňován z mezinárodní anarchie, ale to není krize naší doby.
Často se přehlíží, že vestfálský systém byl založen na uznání vzájemných bezpečnostních zájmů jako podmínky pro snížení vzájemných hrozeb za účelem prosazování nedělitelné bezpečnosti. Vestfálský mír proto také zavedl základy moderní diplomacie, která zahrnuje dialog pro vzájemné porozumění jako předpoklad pro snížení konkurence v oblasti bezpečnosti.
Naši politici a média to už nedělají. Nedokážou rozpoznat bezpečnostní zájmy našich protivníků, což znamená, že již nemohou omezit konkurenci v oblasti bezpečnosti a usilovat o nedělitelnou bezpečnost. Každý, kdo se pokusí pochopit druhou stranu, vcítit se do situace nepřítele a projevit určitou empatii, je označen za „putinistu“, „objímače pand“ nebo „obhájce ajatolláhů“. Uznání bezpečnostních zájmů nepřítele se stalo rovnocenným „legitimizování“ nebo „podporování“ politiky nepřítele, což je vnímáno jako akt zrady. Výsledkem je, že usilování o nedělitelnou bezpečnost a mír se stává nemožným.
V každé válce bojujeme s nejnovější reinkarnací Hitlera, což znamená, že jednání jsou synonymem pro usmíření a míru musí být dosaženo vítězstvím na bojišti. Diplomacie riskuje „legitimitaci“ Putina a jak prohlásil bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg: „Zbraně jsou cestou k míru.“
Pokud je nutné porazit protivníky, aby bylo dosaženo míru, pak už neusilujeme o Vestfálský mír, který usiluje o mír prostřednictvím rovnováhy sil a zmírnění konkurence o bezpečnost. Naopak, vstoupili jsme do další třicetileté války, nekonečného a marného boje o hegemonii. Za tímto účelem již nemluvíme o jaderné stabilitě jako o záruce rovnováhy sil, ale spíše o „jaderném vydírání“, které je třeba ignorovat.
Uznání vzájemných bezpečnostních zájmů?
Hlavní problém naší doby v oblasti snižování konkurence v oblasti bezpečnosti pramení z neschopnosti rozpoznat bezpečnostní zájmy našich protivníků. Proč jsme kriminalizovali porozumění?
Můžeme pozorovat lidskou přirozenost, jak se lidé organizují do skupin, a když zažíváme vnější hrozbu, požadujeme větší skupinovou soudržnost pro bezpečnost. Začínáme myslet výhradně v kmenových termínech: „my“ (naše skupina) versus „oni“ (vnější skupina), čímž zveličujeme podobnosti mezi „námi“ a rozdíly od „nich“. My jsme dobří a oni jsou zlí a svět je interpretován výhradně optikou liberální demokracie versus autoritářství. Za těchto podmínek není skupinová soudržnost ohrožena disentem, ale zároveň neexistuje pochopení pro druhou stranu.
Skupinová psychologie „nás“ versus „nich“ také snižuje racionální úvahy jednotlivce, čehož zneužívají naši váleční propagandisté. Je to proto, že myšlenky skupinové psychologie, definované Sigmundem Freudem, tvořily základ původní literatury o vědě propagandy, kterou zase definoval Freudův synovec Edward Bernays.
Liberální hegemonie
Neschopnost rozpoznat a zohlednit bezpečnostní zájmy našich protivníků jde daleko za hranice lidské vadnosti a je konstruktem. Po studené válce byl vestfálský systém opuštěn, protože politický Západ usiloval o mezinárodní systém založený na hegemonii. V tomto systému již bezpečnost nezávisí na udržování rovnováhy sil a zohledňování bezpečnostních zájmů našich protivníků. Místo rovnováhy sil má být hegemon tak mocný, že nezáleží na tom, zda podkopáváme bezpečnost našich protivníků.
Liberální hegemonie dále implikuje, že naše dominance je „silou dobra“, něčím, co prospívá celému světu. Uznání bezpečnostních obav způsobených naší snahou o hegemonii je zradou předpokladu, že jsme silou dobra. Naši odpůrci čelí dilematu, zda přijmout, že hegemonie je pozitivní, nebo být vnímáni jako odpůrci liberalismu a civilizace. Hegemonie je proto považována za liberální normu.
Formát evropské bezpečnosti spočívá v integraci celého kontinentu pod NATO a EU – s výjimkou Ruska. Vytváříme Evropu, v níž země s největší populací, největším územím, největší ekonomikou měřenou paritou kupní síly (PPP) a největší vojenskou mocností nemá u jednacího stolu místo. Je předvídatelné – a v posledních 30 letech se to skutečně široce předpovídalo – že budování Evropy bez Ruska by nevyhnutelně vedlo k Evropě proti Rusku. Lpění na narativu benevolentního hegemona nám však brání v řešení zjevných věcí.
Liberální hegemonie také korumpuje diplomacii, jejímž původním cílem bylo mapovat společné zájmy a bezpečnostní problémy za účelem dosažení kompromisů a zmírnění konkurence v oblasti bezpečnosti. Diplomacie v rámci liberální hegemonie místo toho nabývá pedagogického formátu mezi subjektem a objektem, mezi učitelem a studentem. V tomto vztahu diplomacie neusiluje o dosažení kompromisu, protože učitel se studentem nedělá kompromisy. Student musí spíše akceptovat jednostranné ústupky.
Když veřejnost přijme ideologické stereotypy, že každý konflikt je bojem mezi dobrem a zlem, nebo mezi liberálními demokraciemi a autoritářskými státy, pak se válka stává ctnostnou a diplomacie zrádnou. Ideologický manichejský světonázor se tak stal prokletím a pádem politického Západu.
Tento článek je shrnutím projevu profesora Glenna Diesena, který pronesl ve Vatikánu v červnu 2025.
_________________
Glenn Diesen je profesorem na Univerzitě jihovýchodního Norska a redaktorem časopisu Russia in Global Affairs. Jeho výzkum se zaměřuje na geoekonomii, konzervatismus, ruskou zahraniční politiku a Velkou Eurasii. Můžete ho sledovat na X pod heslem @Glenn_Diesen .
Konec překladu
