Pepe Escobar: Co se doopravdy stalo na Aljašce
Setkání Putina a Trumpa strhlo některé důležité závoje. Odhalilo, že Washington vnímá Rusko jako rovnocennou mocnost a že Evropa je jen užitečným americkým nástrojem.
Aljaška se netýkala jen Ukrajiny. Aljaška se týkala především dvou největších jaderných mocností světa, které se snažily obnovit důvěru a zabrzdit nekontrolovatelný vlak v šíleném spěchu vysokorychlostní železnice vstříc jaderné konfrontaci.
Vzhledem k nestálé povaze amerického prezidenta Donalda Trumpa, který toto setkání s ruským protějškem Vladimirem Putinem zorganizoval za vysoké publicity, neexistovaly žádné záruky. Přesto se však může rodit nové paradigma. Rusko bylo USA v podstatě de facto uznáno jako rovnocenná mocnost. To přinejmenším znamená návrat diplomacie na vysoké úrovni tam, kde je nejvíce potřeba.
Mezitím Evropa vysílá do Washingtonu skupinu bezmocných vůdců, aby se klaněli císaři. Osud EU je zpečetěn: skončí na smetišti geopolitické bezvýznamnosti.
To, co bylo společně rozhodnuto Trumpem osobně a Putinem, ještě předtím, než Moskva navrhla významnou Aljašku jako místo konání summitu, zůstává tajemstvím. O celém obsahu se nedozvíme žádné informace.
Přesto je docela významné, že sám Trump ohodnotil Aljašku 10 z 10.
Klíčové poznatky, které zprostředkovaly zdroje v Moskvě s přímým přístupem k ruské delegaci, a to až po formát 3-3 (původně byl navržen jako 5-5, ale své příspěvky poskytli i další klíčoví členové, jako například ministr financí Anton Siluanov), zdůrazňují, že:
„Putin [Putin] pevně prohlásil za nezbytný krok k řešení, aby se zastavily veškeré přímé dodávky amerických zbraní na Ukrajinu. Američané akceptovali fakt, že je nutné dramaticky snížit dodávky smrtících zbraní.“
Poté se míč přesune na Evropu. Zdroje podrobně uvádějí:
„Z 80 miliard dolarů ukrajinského rozpočtu Ukrajina sama poskytuje méně než zhruba 20 miliard dolarů. Národní banka Ukrajiny uvádí, že vybere 62 miliard dolarů jen na daních, což je podvod; s populací kolem 20 milionů, mnohem více než milionem lidí s nevratnými ztrátami na bojišti, zdecimovaným průmyslem a méně než 70 procenty území před Majdanem pod kontrolou je to prostě nemožné.“
Evropa tedy – stejně jako v případě kombinace NATO/EU – čelí vážnému dilematu: „Buď podpořit Ukrajinu finančně, nebo vojensky. Ale ne obojí zároveň. Jinak se EU sama zhroutí ještě rychleji.“
Nyní porovnejte všechny výše uvedené s pravděpodobně klíčovou pasáží v jednom z Trumpových příspěvků na Truth Social: „Všichni rozhodli, že nejlepším způsobem, jak ukončit hrůznou válku mezi Ruskem a Ukrajinou, je přejít přímo k mírové dohodě, která by válku ukončila, a nikoli k pouhé dohodě o příměří, která často neobstojí.“
Přidejte k tomu základní přísadu, kterou poskytl bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv:
„Prezident Ruska osobně a podrobně představil americkému prezidentovi naše podmínky pro ukončení konfliktu na Ukrajině (…). A co je nejdůležitější: obě strany přímo položily odpovědnost za dosažení budoucích výsledků v jednáních o ukončení nepřátelských akcí na Kyjev a Evropu.“
Mluvte o konvergenci supervelmocí. Ďábel se samozřejmě skrývá v detailech.
BRICS na stole na Aljašce
Na Aljašce Vladimir Putin reprezentoval nejen Ruskou federaci, ale i celou skupinu BRICS. Ještě předtím, než byla schůzka s jeho americkým protějškem oznámena světu, Putin telefonicky hovořil s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Koneckonců, je to právě rusko-čínské partnerství, které píše geostrategický scénář této kapitoly Nové velké hry.
Nejvyšší představitelé BRICS navíc spolu telefonovali, což podle brazilského prezidenta Luize Inácia „Luly“ da Silvy vedlo k vytvoření koordinované fronty BRICS, která by čelila Trumpovým celním válkám. Impérium chaosu, verze Trumpa 2.0, je v hybridní válce proti BRICS, zejména proti pěti největším zemím: Rusku, Číně, Indii, Brazílii a Íránu.
Putin tedy na Aljašce dosáhl menšího vítězství. Trump: „Cla pro ruské kupce ropy prozatím nejsou potřeba (…) Možná o tom budu muset přemýšlet za dva až tři týdny.“
I s ohledem na předvídatelnou volatilitu otevírá snaha o dialog na vysoké úrovni s USA Rusům možnost přímo prosazovat zájmy zemí BRICS – včetně například Egypta a Spojených arabských emirátů, kterým sankce/celní útok a doprovodná bující rusofobie brání v další ekonomické integraci napříč Eurasií.
Nic z výše uvedeného bohužel neplatí pro Írán: Sionistická osa má železnou ruku v každém koutě washingtonské politiky vůči Islámské republice.
Je jasné, že Trump i Putin hrají hru na dlouhou trať. Trump se chce zbavit otravného bezvýznamného aktéra v Kyjevě – ale bez použití staromódní americké taktiky převratu/změny režimu. Podle něj jediné, co skutečně vnímá, jsou budoucí, možné, mega obchodní dohody o ruském nerostném bohatství a rozvoji Arktidy.
Putin si také musí poradit s domácími kritiky, kteří neodpustí žádné ústupky. Zoufalé tvrzení západních médií, že by nabídl zmrazení fronty v Záporoží a Chersonu výměnou za získání celé Doněcké republiky, je nesmysl. To by bylo v rozporu s ústavou Ruské federace.
Putin navíc musí vyřešit, jak by americkým firmám byl umožněn vstup do dvou oblastí, které jsou ústředními federálními prioritami a zároveň otázkou národní bezpečnosti: rozvoj Arktidy a ruského Dálného východu. O tom všem se bude podrobně diskutovat za dva týdny na Východním ekonomickém fóru ve Vladivostoku.
Ještě jednou sledujte peníze: Obě oligarchie – v USA i v Rusku – se chtějí co nejdříve vrátit k ziskovému podnikání.
Rtěnka na poraženém praseti
Putin, podporovaný ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem – nesporným mužem zápasu s jeho módním prohlášením v duchu CCCP – měl konečně dostatek času, 150 minut, aby podrobně popsal základní příčiny ruské speciální vojenské operace (SMO) a nastínil důvody pro dlouhodobý mír: neutralita Ukrajiny; zákaz a rozpuštění neonacistických milic a stran; konec rozšiřování NATO.
Geopoliticky ať už se z Aljašky vyvine cokoli, to nezpochybňuje fakt, že se Moskvě a Washingtonu alespoň podařilo získat strategický prostor pro dýchání. To by mohlo dokonce poskytnout novou šanci na respektování sfér vlivu obou mocností.
Není tedy divu, že atlantická fronta, od starých evropských peněz až po třpytivé nováčky, šílí, protože Ukrajina je obrovským mechanismem pro praní špinavých peněz pro europolitiky. Kafkovský stroj EU už přivedl členské státy EU a daňové poplatníky EU k bankrotu – ale to stejně není Trumpův problém.
Napříč zeměpisnými šířkami globální většiny Aljaška jednoznačně ukázala rozpad atlantismu – odhalila, že USA usilují o pokornou Evropu podrobenou strategii napětí, jinak nedojde k navýšení vojenské síly EU, která by nakupovala předražené americké zbraně za miliardy dolarů za peníze, které nemá.
Zároveň, navzdory chamtivým soukromým plánům amerických oligarchů na ruský byznys, washingtonští loutkáři skutečně chtějí rozbít euroasijskou integraci a v důsledku toho i všechny multilaterální organizace – BRICS, SCO – které se snaží vytvořit nový, multinodální světový řád.
Kapitulace NATO – i když je strategicky poražena napříč spektrem – samozřejmě zůstává anathemou. Trump v nejlepším případě jen nanáší rtěnku na prase a s typickou fanfárou se snaží vytvořit něco, co by se dalo prodat jako strategie odchodu z hlubokého státu, směřující k další věčné válce.
Putin, Ruská bezpečnostní rada, BRICS a ostatně globální většina si žádné iluze nedělají.
